Of Orcs and Men – bejt zelenej není zábavný

Recenze z hraní PC verze

Takhle rozporuplné pocity jsem při psaní recenze neměl už hodně dlouho. Obyčejně jsou hry buď špatné, dobré, nebo průměrné a většina odborné veřejnosti se na jednom z toho tak nějak shodne. To, co si myslím o novince studia Cyanide však nejen, že nekoresponduje s převládajícím názorem mezi ostatním recenzenty, ono si to nerozumí ani se slušným vychováním a slyšet to jeptiška na církevní škole, nejspíš jí vzplane pravítko v ruce. Premisa přitom zněla tak zajímavě a postupně zveřejňovaná videa a informace úspěšné lákaly na výsledný produkt. Tak kde se sakra stala chyba?

Předně je třeba říct, že v otázce příběhu Of Orcs and Men opravdu neoslní. Na první pohled to sice vypadá rádoby „cool“, že hrajeme de facto za záporáky, ale pravdou je, že jde o klasickou fantasy zápletku, kdy na jedné straně stojí zlý a ošklivý tyran (tentokrát vládce lidské říše), který utlačuje, zotročuje a dehonestuje ubohoučké orky. To jsou sice namakaná hovada s rukama jako lopaty a temperamentem, který smrdí průserem jen co ráno vylezou z kutlochu, ale oni to tak přece nemyslí. Někde pod tou hromadou svalů je uloženo dobré srdce, touha po svobodě a láska k jednorožcům a všemu růžovému.

Vytýkal-li jsem Dishonored plytký příběh, tady bych se měl asi rovnou pokřižovat a začít s vymýtáním. Jenže Of Orcs and Men má něco, čím se Corvovo dobrodružství chlubit nemohlo. Duo hlavních hrdinů a dokonce mluvících hlavních hrdinů. Styx i Arkail jsou ve své podstatě ukázkové prototypy (chytrý-slabý a silný-blbý), jež se vyskytují v každé druhé hře, filmu i knize, v níž mají protagonisté povětšinou za úkol vydat se na cestu za nesplnitelným úkolem. Ovšem díky skvěle napsaným dialogům, v nichž se nešetří peprnými výrazy a obzvlášť Styx sype jednu hlášku za druhou, se autorům úspěšně daří od této skutečnosti odvádět pozornost.

Bohužel, snaha o pořádné narativní zpracování je současně i jednou z nevýhod titulu. Ten je tak totiž neustále kouskován cut-scénámi - ať už ručně kreslenými, nebo v enginu hry - a alespoň já jsem díky tomu měl problém se do hraní skutečně ponořit. Jistou soudržnost v tomto směru vykazuje pouze souboj, kterému však z mé strany patří asi největší výtka. Za ty léta co dělám tuhle práci už mám na kontě pár dohraných her všech možných i nemožných žánrů a naivně jsem se považoval za profesionála, jehož jen tak něco nerozhodí. Imbecilnímu soubojovému systému Of Orcs and Men se to ovšem podařilo během pár minut

Samozřejmě nemůžu vyloučit, že jsem idiot já a jen jsem nepochopil co se po mně vlastně chce a jak to celé funguje, ale víc uživatelsky nepřístupné ovládání jsem už hodně dlouho neviděl. Na první pohled je soubojový systém podobný tomu z původního Dragon Age, což v praxi znamená, že je možné hru zapauzovat, rozdat "úkoly" a následně pokračovat v hraní. Problém ovšem nastává, když zjistíte, že to tak nějak nestačí. A skutečná frustrace se dostavuje v momentě, kdy si uvědomíte, že vlastně nemáte nejmenší ponětí co s tím. Abych to ale osvětlil…

Každá postava může v souboji vybírat z několika schopností – ofenzivních, defenzivních (u Styxe nahrazeny abilitami na dálku) a speciálních – ty pak v co možná nejpoužitelnější kombinaci vrstvíte a snažíte se být schopnější než váš protivník. Dokud stojíte proti jednomu, dvou, ba i třem nepřátelům, dá se to víceméně zvládat a i když je to stupidní, lze se s tím vypořádat. Ve chvíli kdy se ale pustíte do křížku s vícero charaktery, máte zaděláno na pořádné trable. Navzdory nízké umělé inteligenci se ti pohůnci domákli toho, že když vás obstoupí, těžko si s nimi poradíte. Člověk se pak jako debil snaží nějak naklikávat obranné pozice, při nichž váš hrdina vypadá jako uprostřed orčích námluv, jenže zatímco útok jednoho z protivníků se štěstím vykryje, další čtyři si do něj seknou.

Ke komu bude vaše postava obrácena lze samozřejmě měnit, avšak nikdy ne tak rychle, abyste se dokázali zbavit všech. V případě Arkaila je navíc problém i s pohybem a tak většinu času souboje stojíte jako tupá hrouda svalů v tom největším hloučku nepřátel a s demencí sobě vlastní do sebe necháváte kutat. Tvůrci sice tvrdí, že pro úspěch musíte zapomenout na ovládání jediné postavy, plynule mezi Arkailem a Styxem přepínat a kombinovat jejich schopnosti, v praxi se to ovšem příliš neosvědčilo. Škoda je to dvojnásobná, protože ability mají oba pánové víc než zajímavé a minimálně na papíře je krásně vidět jak by se mohli doplňovat. Styxovi útoku kupříkladu mohou způsobit krvácení, což následně zvýší rozdaný damage Arkailových útoků.

V tomhle ohledu jde opravdu o klasické RPG. S oběma hrdiny sbíráte zkušenosti a zdoláváte úrovně, přičemž s každou dostanete jeden bod do atributů a jeden do schopností. V jejich případě jde každou ještě vylepšit dvěma různými způsoby, přičemž si ale můžete vybrat pouze jeden z nich bez možnosti změny. Takže se rozhodujte svědomitě. Stejně tak si dávejte pozor, abyste to s tím vaším sekáním na všechny strany nepřehnali. Obzvlášť co se týká Arkaila. Tomu se totiž během každého boje plní tzv. Rage meter, po jehož naplnění dochází k aktivaci berserk módu, v němž se sice zelenokožci výrazně zvedne damage, avšak je ho téměř nemožné ovládat a klidně může zaútočit i na Styxe.

Designově jsou podle mě souboje nezvládnuté (z velké části i proto, že zpočátku jsou příliš těžké; s odemčením lepších schopností v pozdějších fázích hry pak zase místy příliš jednoduché) a nezachrání to ani možnost plížení se Styxem. Ten umí přejít do Stealth módu a s řadou bezpečnostních rizik se vypořádat ještě před začátkem samotného boje. NPC postavy si vás nevšimnou dokud jim doslova nestojíte na palci levé nohy a takto navíc stačí k zabití víceméně libovolného protivníka jedno seknutí. To se dočkalo vlastní animace, jež ale velice rychle omrzí jakmile zjistíte, že je to stále ta jedna a samá až do konce cca 12 hodinové kampaně.

Ony vůbec animace postav těžce pokulhávají. Všechno je to prkenné, lip-sync jako by vývojáři neznali, a když Styx kupříkladu v jedné z cut-scén páčí zámek, který je dvacet čísel od jeho šperháku je to už jen k smíchu. Nebo pláči. Podle toho co je vám bližší. Na druhou stranu, co Of Orcs and Men ztrácí na grafickém zpracování jakž takž nahrazuje hudebním podkresem, jenž je vskutku povedený a občas jsem se přistihl, že čekám až opět zazní oblíbená melodie. Na to, aby to audiovizuální zpracování vytáhlo z lehkého podprůměru, maximálně průměru je to ale trochu málo. K tomu si připočtěte již několikrát zmiňovanou katastrofální umělou inteligenci a otřesnou kameru, která v každém užším prostoru mění herní zážitek v strašlivá muka a je snad jasné, že lepší hodnocení ode mě studio Cyanide dostat nemůže. Otázkou proto zůstává, co na gamese vidí zahraniční redaktoři; a proč to nevidím já?