Pokud vám jeden ze zmíněných titulů v předešlé generaci unikl, má cenu přemýšlet o koupi, pokud si však brousíte zuby především na Heavy Rain, očekávání nechte velmi nízko.

Poslední generace konzolí by se dala taktéž označit jako generace remasterů. Je to ale špatně? Ne. Vadí mi to? Rozhodně ne! Nad množstvím remasterů je sice moderní neustále remcat, nicméně možnost zahrát si osvědčené kousky v lepším kabátku je, jak se říká, k nezaplacení. Dvojice Heavy Rain a Beyond: Two Souls lze rozhodně označit za něco, co by vám mezi hrami nemělo uniknout, přesto o výjimečnosti obou titulů lze vést dlouhé debaty. Obě hry se totiž řadí mezi interaktivní filmy, které mají mnoho fanoušků a stejně tak mnoho odpůrců. Jinak řečeno, nejsou to hry pro každého.

Heavy Rain

Co jste ochotni udělat, kam až jste schopni zajít, když jde o život vašeho potomka? Tak by mohla znít marketingová vějička na Heavy Rain z roku 2010. Dostanete se na stopu Origami zabijáka, který si libuje ve vraždění malých dětí. Celou hru si projdete v kůži čtyř hlavních postav - otce uneseného dítěte, soukromého očka, novináře a FBI agenta. Heavy Rain je detektivní adventura, která stojí a padá na vašich rozhodnutích a zatímco většina her vám hezky servíruje, co vaše rozhodování způsobí, Heavy Rain vám v tomto není nijak nápomocno. Nevědomky tak můžete ztratit stopu, nevšimnout si nějakého důkazu nebo dokonce nechat zemřít některou z hlavních postav. Heavy Rain je klenotem minulé generace a může za to především atmosféra, kterou hra vytváří. Nejenom že vás drží neustále napnutý fakt, že může vaše postava kdykoli zemřít a zároveň si nejste jisti, jestli vrahem není některá z ostatních hlavních postav, ale pod kotel notně přitápí i hlavní indikátor vašeho postupu ve hře - voda. Vrah si totiž libuje v zabíjení svých obětí právě pomocí vody, která prší z nebe po celou dobu hry a její přibývající množství nasvědčuje tomu, kolik času zbývá do dalšího úmrtí.

Co a o čem Heavy Rain je si můžete přečíst v původní recenzi, zajímavější je mrknout se na to, jak dopadlo převedení hry na novou generaci konzolí. Nemohu si totiž pomoci, ale z tohoto směru není na hře prakticky nic, co by se dalo pochválit. Na papíře vše sice vypadá jako klasický remaster - nově rozlišení 1080p, vylepšené stíny a textury. Ve skutečnosti však přeleštěný Heavy Rain vypadá téměř k nerozeznání od svého předchůdce. Celkově je vizuál znatelně uhlazenější, ale na poměry dnešních remasterů jde o slabší průměr.

Zlepšilo se logicky i technické provedení, původní hra měla časté problémy s propady snímkování, to je teď naštěstí tatam, přesto se tento starý neduh i v nové verzi občas připomene. Výčet toho špatného však rozhodně nekončí. Většinou jde o menší či větší nedostatky původní verze, u kterých by však nejeden hráč očekával, že budou do remasterované verze opraveny. Z těch menších to je především chování postav při cut-scénách, kdy z ničeho nic začnou vedlejší charaktery procházet zdmi či dalšími hmotnými předměty, či se jinak podivně chovat.

„Heavy Rain není dokonalá hra a její remaster je na tam v porovnání s ostatními remastery ještě hůře.”

Podobných technických problémů hra nabízí mnoho, jako hráči jsme však na ně (možná by se slušelo říci bohužel) zvyklí i z jiných titulů a dají se tak často překousnout, přestože dokáži u hry jakou je Heavy Rain rychle pokazit atmosféru. Pro mě absolutně největší nedokonalostí celého remasteru je však ovládání, které nedoznalo žádných změn a pro mnoho hráčů je hlavní překážkou. Postavy neovládáte klasicky pomocí analogu, tím se pouze rozhlížíte, do pohybu totiž svou postavu uvádíte držením pravého triggeru. Ano, přesně jak se ovládají závodní hry. Toto nestandardní ovládací schéma se vám jen tak pod kůži nedostane, nedej bože, když budete Heavy Rain střídat s jinou hrou podobného žánru. Pomyslný olej do ohně pak přilévá ovládání pomocí pohybu ovladačem, přičemž označení “pohyb ovladače” není úplně trefné. Z Dualshockem totiž budete po celou dobu hry řádně mávat, možná jsem prostě jen nemotorný, ale často jsem musel kroutit ovladačem tak vehementně, že jsem ohrožoval ostatní kolem sebe.

Heavy Rain je sám o sobě titulem, který by vám pravděpodobně neměl uniknout, ovšem fakt, že si svou premiéru zažijete na PS4 a ne PS3, není bohužel tak velkou výhrou, jak to bývá u jiných remasterů. O Heavy Rain se často mluví jako o kultovní adventuře, jako o něčem, co by žádnému hráči nemělo chybět v jeho herní knihovně. Do jisté míry se s tím dá jistě souhlasit, David Cage je na psychologické adventury odborník na slovo vzatý, a pokud vás tento typ her alespoň trošku přitahuje, opravdu byste si ho neměli nechat ujít. Rozhodně to však není dokonalá hra a její remaster je na tam v porovnání s ostatními remastery ještě hůře.

Beyond: Two Souls

Velmi obdobně je na tom i další titul, který má na svědomí rovněž David Cage. Přijetí hry bylo snad ještě vlažnější než v případě Heavy Rain a hovořit o skrytém géniovy rovněž jako v případě Heavy Rain, je taktéž o něco více troufalejší. (Recenze původní hry) I přesto jde o titul, který na poli herních adventur prakticky nemá obdoby.

Jak už název napovídá, Beyond: Two Souls je příběhem dvou duší. S jednou se setkáte přímo fyzicky, tou je mladičká Jodie, která je odmalička vychovávána ve výzkumném středisku. Důvodem je totiž její kamarád, který by mohl na základě rychlého pozorování být charakterizován jako imaginární, po krátkém seznámení však zjistíte, že je skutečnější více, než si myslíte. Aiden, jak se zmíněný kamarád jmenuje, je bytostí z astrálního světa, jehož vliv na svět Jodie, tedy na ten skutečný, je obrovský. Jodie neví, kde se Aiden vzal nebo co je jeho úkolem, zdá se však, že jeho smyslem bytí je neustálá ochrana této mladé slečny.

Ta je díky svému zvláštnímu příteli nejen v rámci společnosti značně odtažitá, ale z pohledu společnosti samotné díky svému zvláštnímu spojenci i vcelku nebezpečná. Hra samotná popisuje právě příběh Jodie, který se rozprostírá od jejího útlého dětství až do dospělosti, přičemž hlavním znakem hry je to, že jednotlivé kapitoly jsou vyprávěny na přeskáčku. Jednou se tak seznámíte s mladičkou Jodie, která si hraje v dětském pokojíčku, zatímco v další kapitole už budete sledovat dospělou verzi, která se snaží infiltrovat s pomocí Aidena trezor mocného šejka. Přeskakování příběhu z místa na místo je zvoleno poměrně chytře, hra obsahuje odkazy na minulé ale i budoucí události a hráč je tak nucen sledovat příběh a jeho jednotlivé nuance o něco aktivněji. Přesto jsem se setkal s mnoha názory, že právě ono přeskakování nakonec zážitek z celého příběhu rozbije natolik, že si hru zkrátka neužijete. Beyond: Two Souls je totiž hra především o příběhu, což je společný jmenovatel všech titulů od studia Quantic Dream.

Tato recenze má však za úkol zhodnotit především remasterovanou verzi, která dopadla naštěstí o něco lépe, než jak je tomu v případě Heavy Rain. Dokonce jste se s tímto remasterem mohli setkat už na sklonku roku 2015, kdy vyšel samostatně, avšak pouze prostřednictvím digitální distribuce. Naštěstí přeci jen nabízí o něco více novinek vylepšující hratelnost, ve spojitosti s příběhem je třeba zmínit, že si lze nově zvolit mezi klasickou verzí vyprávění příběhu anebo chronologickým vyprávěním všech kapitol postupně. Pokud jste s hrou ještě neměli tu čest, asi bych doporučil zvolit nejprve klasickou verzi tak, jak ji zamýšleli tvůrci, chronologická verze je však hozenou rukavicí pro všechny, které hra zaujala a chtěli by ji vyzkoušet trochu jinak. Z dalších novinek v obsahu potěší na konci každé kapitoly statistika vašich rozhodnutí, která je porovnána s rozhodnutími ostatních hráčů. Snad nejvíce příjemnou novinkou je však přítomnost DLC Enhanced Experiments, které rozšiřuje události v průběhu rekrutování Jodie k CIA.

Vzhledem k tomu, že původní hra vyšla v roce 2013, vizuálně vypadá remaster daleko lépe, než v případě Heavy Rain a jeho přeleštění do oku lahodící verze nebylo tak složité. Co se týče technického zpracování, původní hra byla v daleko lepší kondici a tak výsledek nabízí stabilní snímkování a po všech stránkách vyladěné technické zpracování. Slovy čísel teď hra podporuje nativní rozlišení 1080p a jak už to tak bývá, vylepšena byla především hra světel a stínů. Díky tomu je hra daleko více příjemnější na pohled, protože pozbyla ostrých hran stínů. Vyšší rozlišení také eliminovalo hráči tolik vzpomínaný efekt voskového muzea Madamme Tussauds. Hlavní dvojici aktérů si totiž zahráli Ellen Page a Willem Dafoe, jejichž převedení do herního světa působilo někdy trochu kýčovitě a uměle.

Obsahem nabitý, avšak prázdný na novinky

Kolekci těchto dvou titulů lze rozhodně označit za něco, co by vám nemělo uniknout za předpokladu, že jste nehráli původní hry anebo jste fanouškem příběhově laděných adventur. Pokud jste si však už tyto tituly vyzkoušeli a nepatříte mezi skalní fanoušky, nutnost mít tuto edici doma rychle klesá na bod mrazu. Heavy Rain je prakticky tou samou hrou, kterou jsme si mohli zahrát v roce 2010, situaci tak zachraňuje pouze Beyond: Two Souls. Hra nabízí několik obsahových novinek a zlepšené vizuální i technické zpracování.