Prey se vrací po takřka jedenácti letech. Dokáže hra od autorů Dishonored zaujmout, nebo se jen přiživí na jménu oblíbené, i když už docela zapomenuté hry?
Recenzovaná verze: PC
Po více než dekádě čekání jsme se konečně dočkali dalšího Prey. Tentokrát pochází z rukou francouzského týmu Arkane a pošle nás do vesmíru s velmi podobnou politikou, jakou razí například Dishonored. Tuhle hru prostě hrajete tak, jak chcete, ne jak nutně zamýšleli vývojáři. Ačkoli se ale hra chlubí jménem Prey, jen málokdy si vzpomenete jak na původní Prey z roku 2006 od Human Head Studios, tak na zrušené Prey 2, se kterým se dnes recenzovaný Prey často srovnával a dodnes srovnává.
V případě nového Prey je nutno uvědomit si jeden zásadní fakt – pokud budete hru hrát s vidinou, že jde o remake původního Prey i Prey 2, soft-reboot nebo rovnou nějaké pokračování, tak se budete šeredně mýlit. Hra si z obou dílů Prey (a hlavně toho původního) odnáší jen pár společných bodů. Mimo těch se ale jedná o svůj vlastní a úplně nový titul. Jen má zkrátka jméno, které už si spousta hráčů asociovala s velmi nápaditou střílečkou z roku 2006, případně jejím zrušeným pokračováním.
Všichni jsou už mrtví, Morgane!
Jak už bylo zmíněno, hra má s původním Prey pramálo společného, ovšem pár shodných bodů tu přeci jenom je. A jedním takovým je fakt, že se hra odehrává ve vesmíru a stojí proti vám mimozemšťani - v tomto případě velmi záhadní Typhoni, kteří vypadají trochu jako živý stín. Dějištěm samotné hry je vesmírná stanice Talos-1, která sice jednou překypovala životem, a na každém kroku byl nějaký vědec, který mimozemšťany zkoumal (případně měl na práci něco jiného), ale to všechno je už minulostí. Teď je to jen liduprázdná a typhonuplná vesmírná klec, ze které není úniku. A vaším úkolem je utéct.
V roli Morgana Yu (případně ženského protějšku se stejným jménem) není vaším cílem nic prostšího, než být hrdinou, který se vám vůbec nepodobá. Sám o sobě je hlavní příběh Prey velmi přímočarý, proto není většinu času na místě očekávat velké zvraty nebo extrémně nepředvídatelný vývoj událostí. Málokdy vás v tomhle ohledu hra překvapí, ale to neznamená, že děj není zajímavý. Právě naopak. Často dokáže zaujmout a hlavně před vás bude házet různé záhady, na které prostě chcete znát odpověď, i když může být ve finále velmi prostá. Celý příběh tak působí dost… řekněme reálným dojmem, kdy s trochou představivosti lze uvěřit tomu, že tohle by se skutečně mohlo někdy stát. Možná že je Morgan Yu v rámci hierarchie společnosti TranStar velmi důležitou osobu, tudíž je automaticky předurčen „k velkým věcem”, ale v případě Prey není Morgan nic víc než jen obyčejný člověk s obyčejným úkolem v neobvyklé situaci.
Za největší problém příběhu ovšem považuji fakt, že sice začíná zajímavě, ale ve finále se vlastně nic moc nestane. Celkově bych to přirovnal k nafukování balónku. Příběh se v podstatě z ničeho začne nabalovat (resp. balónek nafukovat) a začne slibovat různé záhady a velkolepé finále. Tak nějak to ale přežene a balónek prostě bouchne. Příběh se rozletí na kusy a vám to úsměv na tváři rozhodně nevykouzlí a jen zanechá pocit, že jste vlastně nic moc nedostali.
Příběh Prey ale exceluje v událostech před samotnou hrou a v samotné historii světa a stanice. Pomalu budete moci pomocí e-mailů a audio logů objevovat příběhy posádky a v některých případech na tyto příběhy i navazovat pomocí nejrůznějších vedlejších úkolů. Každá místnost ve hře v sobě skrývá nějaký kus historie, což pocítíte. Nebo se samozřejmě můžete na tohle všechno vykašlat a jít přímo po hlavní příběhové lince. Byla by to ovšem škoda. Někoho možná nemusí zajímat to, co bylo dřív, ale díky dobrým dialogům a dabingu vás to i tak dokáže vtáhnout. A svým způsobem se do toho všeho velmi snadno vžijete. Ať už odhalujete nějaké romantické příběhy, konspirační teorie, zločiny nebo pomalu objevujete stopy událostí, které ve finále vedou k situaci v hlavním příběhu, vždycky je to nějakým způsobem zajímavé. I když může jít jen o bezvýznamné tlachání dvou pracovníků, co večer popíjejí kafe po dlouhé šichtě.
Na hrstku lidí z této doby minulé můžete narazit i v současnosti. Ačkoli budete většinu času trávit sami, občas můžete narazit na někoho, kdo všechny dosavadní události přežil. Takovými postavami je nejen tajemný January, ale i ostatní členové posádky - ať už ti důležitější, nebo ti méně důležití, jako je třeba nějaký dobrovolník. Téměř každý má své jméno, svou práci a svůj příběh, který můžete jedním nebo druhým způsobem odhalit. A stejně jako například ve zmíněném Dishonored, i tady můžete všem pomoct, nebo můžete každého na potkání zabít. Ale oba přístupy, případně kombinace obou, může mít ve finále následky. Ať už negativní nebo pozitivní, ať už malé nebo velké.
Celý příběh ovšem po hromadě drží hlavně dobrý a překvapivě nápaditý level design. Často se dostanete do zajímavých situací a jsou momenty, které mi vážně utkvěly v paměti. Jako je například poslouchání hudby v The Yellow Tulip, první let v exteriéru stanice nebo začátek hry jako takové. Celá hra funguje na klasický metroidvanianský způsob a často budete chodit do lokací, kde už jste byli. A pokud se vám něco takového nelíbí, pak Prey vážně nebude pro vás.
Páčidlo a Gravity Gun je pro sraby, tady velí hasák a GLOO Gun
System Shock, Deus Ex, Half-Life, BioShock... Tohle všechno jsou hry, které si člověk při hraní Prey může velmi snadno vybavit. V mnoha ohledech je totiž Prey jakousi poctou těmhle sériím, které více či méně definovaly nebo posunuly jejich žánry. Prey se ale nesnaží o totéž a jen v mála ohledech najdete ve hře něco, co odteď začnou všichni kopírovat a u čeho si v budoucnu řeknete „tohle existuje jen díky Prey” nebo „Prey to udělalo jako první”. Ze zmíněných (a dalších) her si ale bere jen to nejlepší a snaží se na to narvat několik svých vlastních nápadů.
Výsledkem je sice na první pohled prapodivný mišmaš všelijakých prvků a mechanik, ale postupně zjistíte, že vylepšování postavy o hackovací dovednosti, sílu nebo efektivnost útoků, dále správa inventáře, oprava přístrojů, hledání alternativních cest, průzkum stanice, vylepšování zbraní, craftování, nadpřirozené schopnosti, mimozemšťané... To všechno se do Prey zkrátka hodí a funguje to. A funguje to skvěle. Výsledkem je sice hra, která zpočátku připomíná hlavně úplně jiné tituly a série, ale postupně se z toho v mnoha ohledech stane něco, co tu ještě v takové podobě úplně nebylo.
Prey není ani čistokrevnou střílečkou, ani čistokrevnou RPG hrou, ani čistokrevným explorativním nebo stealth titulem. Je to zkrátka hra, která vám dá lokace, dá vám možnosti, dá vám nějakou výbavu a hrát jí můžete tak, jak chcete. Pokud si myslíte, že se obejdete bez smrtících zbraní, můžete hrát bez nich a zaměřovat se třeba na opravu a vylepšování poškozených věží. Nebo se naopak můžete vzdát nesmrtících zbraní a prostředků, vzít do rukou brokovnici a všechno zabít. Nebo se můžete primárně zaměřit na schopnosti Typhonů, případně hrát úplně bez nich.
Ačkoli vám hra dává možnost hrát tak, jak chcete, je nutné mít na paměti fakt, že podle toho bude následně hra těžká nebo lehká. Pokud si dáte za cíl, že se pokusíte vyhnout jakémukoliv boji, můžete očekávat, že budete mít dříve nebo později opravdu vážné problémy. A to nejen proto, že jsou případy, kdy vás do nich hra skoro až nutí. Pokud ovšem budete konflikt přímo vyhledávat, tak i v takovém případě dříve nebo později narazíte na určité problémy. Materiálů a surovin k vytváření nábojů, lékárniček a opravných sad pro opravu vašeho obleku, fungujícího jako takové poloviční brnění, je vážně málo. A to už je samo o sobě problémem, který není radno prohlubovat tím, že budete hru hrát jako nejnovějšího Dooma.
Musíte zkrátka chytře kombinovat všechny způsoby hraní a uchýlit se k takovému, který je v dané situaci nejideálnější. Díky tomu je hra často živá a pokaždé jiná. Na první pohled sice funguje tak, že co místnost, to nějaký nepřítel, kterého musíte zabít, abyste postoupili do další místnosti, kde se děje totéž. Pokud ale budete chytře využívat prostředí kolem vás a prostředky, které máte po ruce, je každý souboj a každý nepřítel svým způsobem velmi unikátní.
Jak už bylo ovšem zmíněno, materiálů a surovin máte velmi málo a často nebudete mít náboje, případně lékárničky a v těch horších případech ani jedno. A ačkoli budete mít po ruce arzenál smrtících i nesmrtících zbraní a nástrojů, a to klidně už víceméně od začátku hry, jenom málokdy se budete cítit bezpečně a jenom málokdy budete v klidu. Za každým rohem se může skrývat nepřítel. Ať už ten větší, jako třeba Phantom, tak i menší, jako třeba marketingově profláknutý mimik, který se umí převtělit/změnit do jakéhokoliv menšího předmětu v místnosti. Vidíte na stole v obyčejném kanclu hrnek? Možná je to vážně jen hrnek. Ale taky je to možná ve skutečnosti čtyřnohá zrůdnost, která využije vaší nepozornosti a důvěřivosti, aby z poklidného šmejdění udělala noční můru a občas vás přivedla na pokraj infarktu. Často na vás zkrátka vyskočí, když to nejméně čekáte. Občas se mi ale zdálo, že mimikové jsou až zbytečně moc agresivní a zaútočí jen co vejdete do místnosti, místo toho, aby skutečně vyčkávali, až jim ukážete záda. Celkově je ale jinak umělá inteligence nepřátel na přijatelné úrovni. Nelze od nich čekat žádné geniální výpady a taktizování na úrovni profesionálního vojevůdce, ale dokáží vám zatopit, když se jim zrovna chce. Často ovšem spoléhají na početní převahu.
Na první pohled se může zdát, že si hra ani tak nepřeje, abyste stanici důkladně prozkoumávali. Všude jsou nepřátelé, nábojů je málo a logika velí, že si to raději našetříte a půjdete jinudy. Ale nejen, že často narazíte na tak potřebné materiály a suroviny, ale můžete objevit i e-maily, knihy, hesla, karty ke dveřím, případně nějaké tajné průchody nebo dokonce plány na výrobu něčeho obzvlášť zajímavého. Průzkum je zkrátka v mnoha ohledech důležitou, skoro až nedílnou součástí hry, za kterou budete velmi často odměněni. Ale nic nedostanete zadarmo a tu pomyslnou truhlu s pokladem na konci si budete muset zasloužit. Ať už tím, že se budete muset probojovat skrz pár potvor, nebo tím, že budete muset zapojit váš mozek.
Když se retrospektivně kouknu na některé trailery, které k Prey vyšly, často si říkám, že tu hru prezentovaly v trochu jiném světle, než jak by skutečně měly. Z trailerů má člověk pocit, že jde o akční řežbu na způsob Dooma, který si někde v polovině puberty nasadil čapku ze staniolu. Z dema na konzolích to následně vypadalo jako svým způsobem nudná a hodně, hodně divná hra, která by ještě potřebovala dotáhnout pár šroubů, aby byla prostě „jen” divná. Realita je ovšem taková, že Prey je ve skutečnosti kombinace obou extrémů. Je to sice akční hra, ale často se budete bát o svůj život a nedostatek surovin vás bude doslova zabíjet. Do jisté míry se dají v novém Prey vidět i stopy povedeného survivalu Alien: Isolation.
Možná právě z těchto důvodů jsou ve hře vidět jisté nedostatky. Ať už ty příběhové - a to fakt, že hlavní příběh nemá takový šmrnc, jaký by člověk čekal - tak ty hratelnostní. S každou přibývající hodinou si budete více a více uvědomovat, že hře by se vážně hodilo pár zbraní navíc a také nějaké větší využití pro některé, které už tam jsou. Na papíře sice využít jdou, ale většinu času si zkrátka vystačíte s brokovnicí (případně pistolí) a hasákem. Co na tom, že je ve hře i experimentální paprskomet nebo omračující pistole? Proč by tomu někdo dával přednost, když stačí pár ran z brokovnice a je tak jako tak po problému? Stejným nedostatkem trpí například kuše, která střílí umělohmotné šipky. Nijak s nimi nelze nepřítele poškodit, ale lze tím třeba na dálku zmáčknout tlačítko. Na papíře jde opět o zajímavou věc, ale v praxi jsem kuši využil jen jednou.
To samé by se naneštěstí dalo říct i o většině nadpřirozených schopností. Na rozdíl od takového Dishonored, kde schopnosti opravdu měly své využití a daly se všechny krásně kombinovat, v případě Prey nejsou nijak originální a většinu času pro ně zkrátka nenajdete takové využití. Některé jsou vážně zajímavé a jsou případy, kdy je určitě můžete využít, ale ve finále je to v praxi vlastně to samé - proč prostě párkrát nevystřelit z brokovnice?
„Průzkum je zkrátka v mnoha ohledech důležitou, skoro až nedílnou součástí hry, za kterou budete velmi často odměněni.”
I přes to, že nejsou samotné schopnosti a arzenál zbraní tím nejvýraznějším pozitivem Prey, hra to skvěle vynahrazuje zbytkem. Nepřátelé sami o sobě jsou velmi unikátní a skvěle navržení - každý má své slabiny a proti něčemu je imunní, takže je třeba na něj jít chytře. Prey zkrátka nejde hrát bezmyšlenkovitě a zbraně a schopnosti jako takové jsou často spíše nástrojem než hlavní mechanikou.
Pocit jistoty a naděje? Ale kdeže...
Mezi největší plusy hry ale přeci jenom patří samotná atmosféra. Dříve nebo později se do popředí dostane každá část hry, ale hutná atmosféra, která by se dala krájet, zůstává po celou dobu hraní tam někde v pozadí. Ne tak hluboko, abyste si jí nevšimli, ani ne tak v popředí, aby nedala průchod zbytku. Zprvu se budete bát z neznáma, nebudete vědět, co vás čeká a velikost samotné stanice Talos-1 vás bude skoro až děsit; postupně si na to všechno zvyknete, ale hra vám stále bude dávat další důvody, proč musíte být vždycky v pozoru.
„Musíte chytře kombinovat všechny způsoby hraní a uchýlit se k takovému, který je v dané situaci nejideálnější.”
Tajemné a skoro až hororové zvuky, které jsou jinak velmi dobře udělané, tomu rozhodně pomáhají. Když už si myslíte, že vás nemůže nic překvapit, Prey se zkrátka vytasí s něčím, co vás, i když třeba jen trochu, zvedne ze židle v tom pozitivním slova smyslu. Prey není vyloženě horor. Rozhodně ale nejste nepřemožitelný superhrdina a vaši smrtelnost vám bude hra velmi často připomínat.
Samotnou atmosféru ale doplňují hlavně osmdesátkové syntetické sci-fi melodie a tóny, pod které se podepsal Mick Gordon. A soudě dle jeho práce se dá velmi snadno říct, že tenhle člověk bude mít do budoucna o práci postaráno. Někomu možná bude připadat hudba Prey dost otravná a monotónní (a hlavně zbytečně hlasitá a častá), mně ale přišla v mnoha ohledech vážně bezkonkurenční. Když slyšíte jemnou a zneklidňující melodii kytary a vy víte, že tam v té tmě něco číhá, něco, co vás může snadno zabít a překvapit... Je to zkrátka nepopsatelný pocit, který se ve hrách v tak dobrém a kvalitním zpracování vidí jen výjimečně.
Podobně je na tom i dabing, který je také překvapivě kvalitní. Zarazil mě ovšem fakt, že hlavní postava je plně nadabovaná, ale fyzicky ve hře nemluví. Na jednu stranu tak máte prostor se sami za sebe do ní vžít, na druhou stranu se často dostanete do „vtipných” situací, kdy za vás vždycky odpovídá někdo jiný.
Není ale od věci se pozastavit i nad grafickou stránkou hry. Pro někoho jde možná o docela mizerně vypadající hru, která si v roce 2017 už nenajde místo, pro jiné je to i přes pár nedostatků skvěle vypadající titul. Z mého pohledu je to tak půl napůl. Pominu-li fakt, že z technického hlediska trpí hra trochu špatnou mimikou tváří a nedostatky, jako je třeba velmi častý a znatelný pop-in textur a horší načítání animací, tak jde i tak o velmi dobře vypadající hru, na kterou když se kouknete, tak víte, že je od Arkane. A to je samo o sobě plusem.
Stejně jako Dishonored, i Prey hodně využívá takové ty ostré hrany a v některých případech „over-the-top” modely, které jsou doplněné o textury zvýrazňující okraje. Jsou situace, kdy se hra vyrovná takřka čemukoliv, ale také jsou momenty, kdy je tomu přesně naopak.
Celou hru navíc pohání CryEngine (na rozdíl od Void enginu v případě Dishonored 2). I když by člověk čekal, že z takového enginu dokážou vývojáři z Arkane vytáhnout něco vážně neuvěřitelného, tak možná ten fakt, že se nevzdali svého unikátního grafického stylu, je přeci jenom dobře. Prey rozhodně není hrou pro každého a grafika jako taková to dokazuje.
Děláno se srdcem na mysli a s myslí na srdci
Prey dělá hodně věcí hodně dobře. A neméně jich dělá vážně výtečně. Zároveň se dá hře jenom málo věcí vyloženě vytknout. Už jsem zmiňoval například trochu chaotický a svým způsobem nevýrazný příběh a stejně tak jsem zmiňoval nijak zvlášť kulervoucí arzenál zbraní, kterému by se vážně hodily dvě, tři zbraně navíc, které by člověk využíval víc než jen pro výjimečný experiment. Kromě toho se ale vážně nedá hře vytknout nic, co by výrazně narušovalo pocit, který ve mně hra po celých zhruba 25 až 30 hodin vyvolávala.
Grafická stránka hry možná není to nejvýraznější, ale hra si stále udržuje svůj styl a hlavně styl Arkane, který známe třeba z Dishonored. Paradoxně ale za jedno z největších negativ hry považuju samotný konec. Ten samozřejmě nebudu popisovat, ale pravdou zůstává, že finální rozuzlení ve mně nechalo takřka nulové pocity - a když už, tak spíše ty negativní - a jenom jsem říkal „a dál?”.
Kromě toho je ale těžké na hře najít něco, co by nechalo v puse výraznou pachuť. Hra se hraje skvěle, vypadá skvěle, zní skvěle… Jenom v pár ohledech je zkrátka ten malý, maličký krůček od toho, aby se na tuhle hru mohlo v budoucnu vzpomínat tak, jako na ty hry, ze kterých si bere inspiraci.
Opomenout také nesmím optimalizaci, které jsme věnovali samostatné první dojmy při oficiálním vydání hry. Ve zkratce se vážně, vážně povedla a problémy by neměly mít ani starší sestavy. V mém případě - GTX 970 a i5-6400 - běžela hra na maximální detaily v průměru 100fps; v případě Martina Cvrčka (GTX 660 a i5-3350P) se hra držela na nízké detaily nad 60 snímků za vteřinu a k propadu pod 60fps došlo jen v jedné situaci. Snad jen škoda toho zmíněného pop-inu textur, který je znatelný všude.
Suma sumárum, Prey je… prostě Prey. Je to hra, která připomíná jiné hry. Je to hra, u které si řeknete, že to není TO Prey, které znáte nebo na které jste čekali. Je to hra, která pouze sdílí jméno s jinou střílečkou. A je to hra, která na to u spousty lidí - a neprávem - doplatila. A je to ohromná škoda, protože v ostatních ohledech je Prey hodně unikátním titulem, který by si fanoušci sérií jako Half-Life, System Shock, Bioshock nebo Dishonored rozhodně neměli nechat ujít. Zvlášť, pokud máte v oblibě inteligentní žánrový mix, kterým Prey bezesporu je.
Druhý pohled
Autor: Martin "Cvrnda" Cvrček
Předně bych měl říct, že jsem s původním Prey nikdy neměl tu čest, a tak jsem prostě čekal pořádný žánrový mix. A toho jsem se také dočkal. Prey od Arkane Studios je křížencem Deus Ex, Bioshocku a Half-Life, který dokáže překvapit zejména svou obtížností. Bez ohledu na její nastavení se nepochybně zapotíte. Vzpomínám na případ, kdy mi došla munice, schopnosti mi nebyly moc platné a musel jsem se vypořádat s několika náročnými protivníky, kteří okupovali místo, kde jsem se musel chvíli zdržet. A pak z té šlamastyky vyváznout živý. Přišlo mi, že prostě nemám šanci, ale po několika pokusech, po nichž jsem byl vážně frustrovaný, se ta šance přeci jen naskytla. Tenhle moment následně určil dráhu mé postavy, která podobně jako Forrest Gump před nebezpečím spíše utíkala, místo aby mu hrdě čelila.
Z každé zapeklité situace v Prey se zkrátka lze nějak dostat, pokud se dokážete přizpůsobit. Prey je tak paradoxně mnohem víc hrou o přežití než všelijaké rádoby survival tituly. Orientace v povětšinou dobře navrženém prostředí nebývá snadná, nepřátelé jsou často v početní převaze a nezřídka jsou silnější než vy. Jejich design je ale jedním slovem špičkový, přičemž bych rád pochválil hlavně mimiky a jejich překvapivě dobře zpracovanou proměnu v různé objekty. Všechny typhonské potvory navíc skvěle zní. Ozvučení nepřátel a vlastně i celé hry je na výtečné úrovni, která z Prey dělá skoro až hororový zážitek, doplňovaný neméně kvalitním hudebním doprovodem jako vystřiženým z 80. let. Mick Gordon je prostě bůh a Prey potvrzuje, že jde o jednoho z nejtalentovanějších a nejvšestrannějších skladatelů posledních let.
Chválím i řešení craftingu. Hry, v nichž by mě výroba předmětů bavila, bych napočítal na prstech jedné ruky, ale Prey se k nim může určitě přidat. V základu jde o klasiku, ale vše je zpracované dost intuitivně a přitom jednoduše. V tomto směru je Prey plné kontrastů. Na jedné straně tu máme vysokou obtížnost celé hry, na straně druhé spoustu jednoduše vyřešených herních prvků. Crafting je prostý a zábavný, hackovací minihra je prostoduchá a funkční, stromy schopností jsou dostatečně přehledné, ovládání pohybu v nulové gravitaci je zatraceně příjemné. A tak dále.
Rád bych však ve hře viděl větší množství skutečně použitelných zbraní. Herní styl jsem se snažil střídat, ale téměř vždy mi stačila pistole, brokovnice, hasák a zbraň střílející lepidlo. Zbytek arzenálu obvykle zůstával v mém inventáři a usedal na něj vesmírný prach. Už tak není ve hře mnoho zbraní a tvůrcům se navíc nedaří přimět hráče k aktivnímu používání víc než poloviny z nich. To platí i o schopnostech. Většinou jsem si vystačil s přeměnou v malé předměty, s možností vyvolat na zemi silný energický výboj a se zpomalením času. Schopností hra nabízí vážně dost, ale zpravidla není moc důvodů, proč se nezaměřit jen na velmi úzký výběr.
A příběh? Není špatný, základní poslání je vždy dost jasné a prosté, ale různé dějové momenty by mohly být lépe podané. Z hlediska výpravy zkrátka občas působí jako pěkný guláš. Při hraní Prey jsem se ale i tak velmi dobře bavil. Je skvělé vidět, že je možné z tolika léty prověřených ingrediencí uvařit něco, co dělá svěží a neotřelý dojem. Neméně skvělá je i skutečnost, že se někdo stále odvažuje nabídnout trvanlivé a náročné tituly, jejichž hraní není procházka růžovým sadem. Při hraní Prey se prostě zapotíte. Pod tím vodopádem potu by měl ale dříve či později zazářit spokojený úsměv.
Prey koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.
Verdikt
Prey je jednou z mála inteligentních stříleček, které se nebojí jít proti proudu dnešních trendů a otestují vaše schopnosti přežívání i přemýšlení. Existuje pár problémů, kterými hra trpí, ale v mnoha ohledech to dohání tím, co dělá skvěle. A že toho skvěle dělá vážně hodně.
