Příjemně tradiční dobrodružství provází zastaralá akce.
Když francouzské studio Don’t Nod vydává hru, zpravidla je v titulcích zpráv a recenzí i po letech jmenováno jako tým stojící za příběhovou adventurou Life is Strange. Jakkoli se tým k oblíbenému subžánru pravidelně vrací, naposledy s velmi povedeným Lost Records: Bloom & Rage, velmi rádi se vývojáři vydávají do vod standardnějších akčních adventur, jakými byly třeba Vampyr nebo Banishers: Ghosts of New Eden. Aphelion se řadí právě do této kategorie. Na své předchůdce ale bohužel nemá.
- Platforma: PC, PS5, Xbox Series S a X (recenzovaná verze)
- Datum vydání: 28. 4. 2026
- Vývojář: Don’t Nod
- Žánr: akční adventura
- Česká lokalizace: ne
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 55 GB
- Herní doba: 7–9 hodin
- Cena: 1000 korun (Xbox), obsaženo v předplatném Game Pass
Sami na Persephone?
Perspektiva hráče je v Aphelionu dvojí. Mise, která je na planetu Persephone vyslána za účelem průzkumu s cílem přesídlit lidstvo z kolabující Země, je totiž dvoučlenná a hned v počátku rozdělená. Se zraněným Thomasem si příliš hraní neužijeme, ze hry se v jeho částech stává pověstný walking simulator s nenápadnými náznaky hádanek. Nakonec je to ale ku prospěchu věci a je alespoň čas pro nasávání příběhu nejen prostřednictvím cutscén, ale také prostředí, v něm umístěných předmětů, textů či audio logů.
Druhá polovina (ve skutečnosti víc než polovina) herního času je přidělena bioložce Ariane. Na rozdíl od Thomase je zdravá a čilá, a tak s ní budeme skákat, padat, lézt, utíkat a mnohé další. A rovnou se přiznám, že části za Thomase mi padly do oka mnohem víc. Ze dvou důvodů. Jedním je právě hratelnost, která přijde brzy na přetřes. S druhým problémem se popasuju hned. Je to osobnost Ariane, jež je – na poměry profesionální astronautky – nepochopitelně labilní, bláznivě zamilovaná do svého kolegy a zkrátka a dobře se do hard sci-fi, které se navíc pyšní spoluprací s Evropskou kosmickou agenturou, nehodí. Její afektovaná samomluva je ubíjející.
Přitom právě hard sci-fi základ zaměřený na alespoň zdánlivou vědeckou přesnost, inspirovaný autory jako Stanislaw Lem nebo Arthur C. Clarke, funguje velmi dobře. (Osobnost sarkastického Thomase vůbec nepřekáží.) Zápletka se sice rozvíjí velmi pomalu, do brzkého objevení známek lidské přítomnosti na planetě bych se nebál mluvit o výsostně nudném startu, ale jakmile začneme skutečně zkoumat minulost, povahu Persphone a řešit věci budoucí, prezentují autoři poměrně kvalitní sci-fi. Jistě, čtenáři už zmiňovaných autorů asi budou tušit, kam se příběh ubírá, ale vývojáři vědeckofantastickou premisu kloubí se zajímavými osobními osudy, a tak to není vyloženě na překážku.
A jakkoli není děj bůhvíjak objevný, je výborně odprezentován díky hezké grafice, úžasné práci s kamerou a zvukem, a především hudbě. Na pohled je hra opravdu pěkná, škoda jen kolísající snímkové frekvence a doskakujících textur. Kde titul skutečně exceluje, je hudební doprovod. Snese nejvyšší parametry a nikdo by se nemohl divit, kdyby stejná hudba doprovázela třeba Interstellar. Každou emotivní scénu, především v dobře vystavěném závěru, pozdvihuje zvuk na vyšší úroveň.
Jak udělat akční adventuru
Příběh Aphelionu je striktně lineární. V portfoliu autorů jde skoro o výjimku, když hráč vývoj příběhu nebo osudy postav nijak neovlivňuje, nečiní rozhodnutí, nemění průběh dialogů. Není na tom vůbec nic špatného, naopak to vývojářům umožnilo předvést to, co považovali za nejpovedenější a nejsilnější.
Linearita je ale klíčovým slovem nejen pro děj, ale také pro celkový průchod hrou a hratelnost. Aphelion je zosobněním koridoru. Ve hře neexistují odbočky. Prozkoumávání prostředí nejen nemá smysl, protože nenacházíte nic užitečného, ale především ani není možné. Analogová páčka míří většinu času přímo vpřed, cesty se otevírají jedna po druhé, co se na moment tváří jako otevřenější lokace je bezprostředně odhaleno jako maskovaný, jen lehounce širší koridor. Proti lineárním hrám nic nemám, ale Aphelion je extrémním příkladem tohoto přístupu a po čase jsem prostředím poměrně spěšně probíhal, jelikož jsem věděl, že mě v něm nečeká žádné překvapení.
Pokud mířím pouze vpřed, alespoň mě na cestě čeká pořádná a záživná akce, mysleli byste si. Právě tady ale Aphelion selhává ze všeho nejvíc. Klíčovou mechanikou pro pasáže s Ariane je lezení. Ne nepodobné lezení z Jusantu, kde se s ním autoři popasovali nadmíru dobře, ovšem osekané o všechny logické a zábavné prvky. Tatam je kontrolování energie nebo hledání správné cesty. Místo toho přibyl jakýsi quick time event pro zachycení za římsu. Na centrální mechaniku je navíc lezení trochu tuhé a neresponzivní. Těžko říct, kde se po cestě vytratila plynulost z Jusantu.
Ostatní aktivity na tom nejsou o moc lépe. Kupříkladu stealth. Ve své podstatě je vcelku funkční a na poprvé jde o zábavný a napínavý úsek. Postupně ale Aphelion odhaluje nedostatky. Jediný nepřítel, který je velmi hloupý a občas se zasekne v prostředí. Přesně připravený postup od vývojářů, nulová invence hráče. V neposlední řadě až bizarní obtížnostní skok v posledních kapitolách, kdy se z povětšinou snadného průchodu stává festival nahrávacích obrazovek. Mohl bych si postěžovat i na ne zcela příhodně rozmístěné autosavy.
Docela často je třeba pomocí speciálního zařízení ladit jakési elektromagnetické vlny. Dá se říct, že je potřeba správné uzly hledat a že je nutné postupovat logicky. Velkou výzvu sice nepřináší, ale jde o ty povedenější momenty s Ariane a tak je třeba to přičíst Aphelionu k dobru.
Bohužel je ale jinak hra za astronautku skutečně zastaralým a nepříliš naplňujícím zážitkem, kterému nechybí tradiční, už mnohokrát viděné, a hlavně zcela zbytečné překážky jako sjíždění kopců a řek, balancování na římsách a přepážkách nebo skriptované únikové pasáže. Všechno se navíc až příliš často opakuje.
Tudy ne
Moc bych si přál, aby byl Aphelion dalším zářezem na pažbě Don’t Nod. Ale ve výsledku nakonec musím formulovat spíš přání, aby Don’t Nod přinášel silné příběhy, které umí nejlépe, a zběsilou akci nechal jiným. Anebo na sobě hodně zapracoval. V případě Aphelionu se totiž děje jediné: skvěle prezentovaný příběh s kvalitní sci-fi zápletkou a zajímavými postavami a osudy kazí hratelnost. I v ní lze najít světlé chvíle, stejně jako jsem si naopak postěžoval na některé prvky vyprávění. Obecně to ale platí a jde o trochu smutné zjištění. Protože i nás, kteří hrajeme hry takzvaně „pro sdělení“, musí bavit ty samé hry hrát.
Verdikt
Hard sci-fi příběh asi znalce žánru příliš nepřekvapí, ale je povedený a zaujme i díky výborné prezentaci. V té nad rámec grafiky a filmařského umu dominuje excelentní hudební doprovod. Bohužel je Aphelion slabý po stránce hratelnosti. Záživná není mechanika lezení ani stealth, které tvoří nezanedbatelnou část herního času. Pasáže připomínající pověstné „walking simulátory“ jsou paradoxně těmi lepšími.
