Postavte se zelené hordě.
Deskové hry adaptují formáty známé z videoher různými způsoby. Některé sází na komplexní hratelnost, zatímco v případě jiných je patrné, že výzva není tím, na čem titul stojí. Dlouho se považuji za velkého fanouška Tower Defense žánru, nemohl jsem proto odmítnout příležitost vrhnout se na deskovku Můj první nedobytný hrad, kterou jsem otestoval rovnou na několika věkových skupinách (4, 6 a 12). Jak se osvědčila, vám poví následující řádky.
- Počet hráčů: 1 - 4
- Herní doba: 20 minut
- Cena: 500 Kč (Asmodée-Blackfire)
- Věk: 4+
Zelená horda nemá v Můj první nedobytný hrad slitování
Zelené kůže jsou nesmlouvavá cháska, která rozhodně není z těch druhů, jež šetří své poražené nepřátele. Některé světy tuto rasu vnímají jako vyloženě agresivní, u jiných se už transformovala v něco, nač už se nadále nedají uplatňovat rasové stereotypy o zlých skřetech a hodných lidech, trápících řadu let kultovní MMORPG. Všude jsou její zástupci však drsnými válečníky, jimž touha po boji vyloženě protéká žilami. V deskové hře Můj první nedobytný hrad, jejímž tvůrcům dozajista sloužila jako elementární inspirace hra Orcs Must Die!, se právě valícímu se zelenému moři musíte postavit. Tedy samozřejmě pokud nechcete přijít o svůj hrádek.
Postavena je tu před vás herní plocha se startem a také finální pozicí, na níž stojí hradby chránící vaše opevnění. A přesně na konec by se horda nikdy neměla dostat. Až čtyři hrdinové jí mohou čelit pouze za pomoci karet. Jelikož se ve své podstatě jedná o mírně edukativní hru, tak na nich nenajdete salvy šípů, magické koule, nebo kartičky symbolizující výpad jízdy. Nic takového! Namísto toho jsou tu základní geometrické obrazce v různých barvách, jež se nachází také na boku cesty vedoucí k vašemu hradu. Každý hráč má na startu jednu kartu, načež si dobírá. K dispozici může dostat univerzální verzi zaštiťující všechny barvy určitého tvaru, barvu pokrývající všechny obrazce, nebo naopak kousek efektivní jen na jasně danou situaci.
Horda se po tahu každého hráče valí dál kupředu, takže když nemáte štěstí, prostě se můžete jen koukat, jak se skřeti ženou na vaše sídlo. Tedy ono to až tak není. Hráč totiž ve svém tahu nemusí pouze smutně koukat, ale má možnost poprosit svého kolegu, jenž má možnost poskytnout kartu a tak zbrzdit postup. Aspekt kooperace je tu opravdu silný a během hraní jsem měl často příležitost vidět, jak se jednotliví hráči učili lépe spolupracovat a následně skrze svou společnou práci vítězit v často na první pohled bezvýchodných situacích.
Na první pohled se to sice nezdá, ale skřeti jsou ve hře Můj první nedobytný hrad celkem tvrdé potvůrky. Vedle těch vyloženě obyčejných, nemajících žádné speciální schopnosti, je možné se střetnout také se specialisty, na něž je třeba se zaměřit. Kupříkladu takový vůdce nejenže posune své kolegy, ale také dodá na desku dalšího netvora připraveného rozsévat zkázu. Variant, jak hrát, je více. Zkusit si to můžete sólo, mírně ulehčeně odstraněním speciálních dovedností, nebo naopak ztížit tak, že namísto tří monster na startu stojí čtyři příšery, a navíc máte pouze jeden pokus. Variací je relativně dost.
Spolupráce je v Můj první nedobytný hrad nutností
Můj první nedobytný hrad je jednoduchou deskovkou, která si ve své podstatě na nic nehraje. Máte tu útočící hordu, jež se dá ve finále zvládnout jen za předpokladu, že kooperujete. Zatímco u mladších hráčů je patrná schopnost více kooperovat a nějak tak nemyslet na to, se zviditelnit, v případě starších účastníků už je cítit jistá míra touhy se prosazovat. To samozřejmě vede k nepříjemným situacím a nejedné prohře. Základní myšlenka tohoto díla je ale velmi jednoduchá, takže se správnou partou se vám skřetí armádu podaří ukočírovat nejen v elementární verzi, nýbrž také v rámci různých modifikací, jež někdy snižují a jindy zase navyšují obtížnost.
Za sebe bych si asi dokázal představit větší herní plán s širším spektrem taktických možností. Ten mi totiž u Můj první nedobytný hrad přijde hodně malý. Na druhou stranu je však nutno podotknout, že právě jeho menší rozsah drží tempo stále na vysokých otáčkách bez ohledu na tom, v jak moc velké skupince hrajete. Plus je samozřejmě třeba pracovat s věkovou skupinou, jíž minimálně ve hrách, které jsem měl možnost hrát, velikost plně vyhovovala. Vzhledem k obsahu krabice mi ve výsledku relativně snadno obhajitelná přijde i cenovka nedosahující nějakých závratných výšin.
