Recenze Detroit: Become Human

Umělá inteligence se stává čím dál chytřejší, což rozděluje lidstvo na dva tábory. Jedni se těší na chytré roboty, kteří učiní vše, co svým pánům na očích uvidí, zatímco pesimisti se bojí vlády nezávislých androidů. Dystopických scénářů známe spoustu (zdravíme Terminátora), ale málokdy se tvůrci zabývají prvními náznaky vzpoury proti současným pánům tvorstva. Nad začátkem robotí revoluce popřemýšlel tvůrce interaktivních her David Cage (Fahrenheit, Heavy Rain, Beyond: Two Souls) a vytvořil kolem ideje androidí nezávislosti svůj nejnovější počin Detroit: Become Human, jenž si zahrajete exkluzivně na konzoli PlayStation 4. Dokáže vás modernizovaný koncept akční adventury oslovit?

• Vychází na: PlayStation 4 (testovaná verze PS4 Pro)
• Datum vydání: 25. května 2018
• Česká lokalizace: České titulky

Pravděpodobná blízká budoucnost

Na Detroit: Become Human čekali fanoušci inovátora vyprávění příběhů Davida Cage jak malé děti na Vánoce. Po mediální masáži, jež započala už na PS3 seznámením s Karou, se každý rok nedočkavě vyhlíželo, kdy dojde k vyhlášení data vydání. Proto máte v kalendářích již nějaký ten pátek zakroužkovaný pátek 25. května. My vám dnes můžeme prozradit, jak se opus francouzského studia Quantic Dream povedl. A můžu předem prozradit, že se bude jednat spíše o slova chvály, i když sem tam se menší piha na kráse také najde.

„Emoce budou prýštit každým pórem vašeho těla, s hrdiny se budete smát i plakat. To vše ve vás Detroit bez jakéhokoliv přikrašlování dokáže vyvolat.“

Sami možná cítíte, že se nemůžu do dnešní recenze vpravit a vaše tušení je správné. Bez mučení se přiznám, že nevím, jak popsat příběh, abych se vyhnul spoilerům a nápovědám, které by vás ochudily o plnohodnotný příběhový prožitek. Pokud jste neviděli ani jeden trailer či gameplay, tím lépe pro vás, protože každý zlomek informací vás ovlivní ve vašem rozhodování během hraní Detroitu. V případě, že jste fanouškem Heavy Rain, popř. Beyond: Two Souls, možná ani nečtěte dále a těšte se na pro vás absolutně skvělou akční adventuru.

Dostanete plnotučný dobrodružný zážitek, v němž budete v kůži tří androidů ovlivňovat dění kolem sebe. A rozhodně nepůjde o snadnou cestu, protože bude protkána složitými morálními volbami, zradou, přátelstvím, důvěrou, bojem za svobodu myšlení a oslavou odlišnosti. Emoce budou prýštit každým pórem vašeho těla, s hrdiny se budete smát i plakat. To vše ve vás Detroit bez jakéhokoliv přikrašlování dokáže vyvolat.

Polda, buřič a služka

Charakterově je Detroit: Become Human hodně pestrý. Prvním z tria je Connor, policejní android nejnovější generace, který se naplno vrhne do pátrání po robotích deviantech začínajících se bouřit proti svým pánům a projevujících lidské emoce. Spolupracovat musí s detektivem Hankem Andersonem (fanoušci Higlandera zbystří, protože jej hraje Kurgan), jenž umělou inteligenci zrovna nemá v lásce. Osobně považuji jeho příběhovou stopu za tu nejlépe napsanou, ale věřím, že každého zasáhnou osudy hlavních protagonistů po svém.

„Osudy trojlístku hrdinů mě zaujaly tak, že jsem bez hnutí seděl u konzole a po strhujícím závěru jsem zjistil, že venku svítá a začínají řvát ptáci.“

Rozhodně si tak najdete svého favorita, což u většiny hráčů bude pravděpodobně Kara. Domácí elektronická služka, v jejíchž útrobách proudí modrá krev, musí trpět despotický charakter svého pána, který neváhá vztáhnout ruku také na svou dceru Alici. Budete jen bezmocně přihlížet, nebo se vzbouříte jako Markus? Poslední hrdina je sluhou, možná spíše přítelem, stárnoucího umělce učícího svého androida lidským pocitům. Jejich práce je v plenkách, když se stane řada tragických událostí, jež Markuse vrhnou do čela robotí revoluce.

Příběhová stránka se neskutečně povedla. Naplno vás pohltí kybernetická vize blízké budoucnosti, v níž hraje prim naleštěný kov a sklo. Lidé žebrají na ulici a domy na předměstí chřadnou, protože je z centra vytlačuje levná otrocká síla robotů. Nespokojenost nižších vrstev roste a nebojí se svou nelibost projevit ničením androidů, kteří i přes svou lidskou podobu do společnosti nezapadají. Nevím, jestli chtěl autor vyslat vzkaz dnešní xenofobní době, ale jeho dílo na mě tak působilo. Osudy trojlístku hrdinů mě zaujaly tak, že jsem bez hnutí seděl u konzole a po strhujícím závěru jsem zjistil, že venku svítá a začínají řvát ptáci. A mně to nevadilo, byl jsem v šoku z toho, co jsem všecko během hraní podělal a okamžitě se vrhl do náprav svých rozhodnutí, abych se dočkal kýžené katarze vysněného konce.

Ne z nás dělá to, čím jsme

Základním stavebním kamenem Detroitu je dialog. Rozhovory budou ovlivňovat vaše budoucí směřování k jednomu z nespočtu konců (opravdu nemáme šanci jejich počet spočítat, každé vyústění je svým způsobem jedinečný). I nepatrný střípek informací se může na konci projevit jako esenciální znalost, která povede k unikátní možnosti rozhovoru. Nechtěl bych vidět stohy papírů, které se musely vršit v kutlochu scénáristů, protože jednotlivé příběhové linky se rozbíhají do neskutečné šíře.

„Právě naléhání na intuitivní volbu odpovědi dělá z prvního průchodu hrou úžasně intenzivní zážitek, který od adventur tohoto typu čekáme.“

Některá dialogová rozhodnutí pouze kosmeticky upraví další průběh rozmluvy, pozmění vztah řečníka ke svému okolí a pokojně vás dovedou ke stejnému styčnému bodu konverzace. Ale jiná rozhodnutí (a vy nemáte šanci poznat, o která se jedná) vás nasměrují diametrálně jiným směrem s různými dopady. Rozhodně se nejedná o kosmetické úpravy zakončení, jak známe z jiných adventur. Pro představu přikládáme jeden vývojový diagram mise s poznámkou, že jde o docela jednoduché rozložení. V závěrečných částech se projeví každá maličkost a zápletky nabývají mamutích rozměrů. Fandové gamebooků si přijdou na své.

Na každou odpověď během hovoru máte krátký časový interval (okolo 15 – 20 vteřin v závislosti na situaci), během nichž musíte učinit svou volbu. Nátlak na volbu odpovědi simuluje průběh normálního hovoru. Doby na rozmyšlenou máte přesně tak akorát, abyste si přečetli možnosti a náležitě z nich vybrali. Tahle mechanika může někoho frustrovat, ale mně k Detroitu báječně sedla a nedám na ni dopustit. Právě naléhání na intuitivní volbu odpovědi dělá z prvního, možná ještě druhého, průchodu hrou úžasně intenzivní zážitek, který od adventur tohoto typu čekáme. Až potom si můžete vyčítat, jak jste to pokazili, ale to zažíváte i ve všedním životě. Zde ve virtuálním prostoru můžete svou odpověď napravit, ale většinou je reparát spojen s absolvováním celé úrovně, což nebude každý ochoten podstoupit a půjde se svou unáhlenou odpovědí dál.

Prokletí rychlých prstů

Mimo dialogových voleb budete muset rozhodovat o činnostech hrdinů. Většinou se budete moci volně pohybovat po uzavřených úrovních, kde můžete provádět interakce s různými předměty. Aktivace pohybů využívá všech možností, jež nabízí váš ovladač. Mimo pohyb levou páčkou dostane často zabrat i pravý trigger, všechna tlačítka i dotykový panel uprostřed. Autoři také zůstali u využití gyroskopu gamepadu, ale už není tak otravný jako v Beyond: Two Souls. Při průzkumu okolí či interakci s osobami si budete moci jednotlivé úkony v klidu přichystat a spustit kýženou animaci.

Mnohem větší peklo, alespoň pro mě, přichází v akčních scénách. Nic proti nim, jsou dynamické, úchvatně sestříhané a mnohdy vám sestřelí bradu až k podlaze, ale platíte za ně krutou daň jménem quick time eventy (QTE). Rychlé mačkání sledu předem definovaných tlačítek opravdu nemám rád, úplně mě vytrhávají z kontextu každé hry. Chápu jejich užití v Detroit: Become Human a z počátku jsem byl neskonale šťasten, že QTE je pomálu a jsou zařazeny natolik citlivě, že mě nerušily. S postupem doby však přibude komplexních dlouhotrvajících akčních scén, kde musíte zmáčknout až 15 správných tlačítek, do toho mávat pravou páčkou, a ještě třepat celým ovladačem. To pro mě bylo občas k nepřežití.

„Vizuální stránka nezaostává ani v augmentované realitě, kterou můžete díky androidímu zraku vyvolat pouhým zmáčknutím tlačítka.“

Je sice pravdou, že vás designéři netrestají po první chybě a jsou vcelku benevolentní (počet chyb jsem nepočítal, pokud se však spletete třikrát, čtyřikrát po sobě, může to mít fatální důsledky), ale především v závěrečných pasážích není o konflikty nouze. Vyhnout se konfrontacím sice vždy nějak šlo, ale pro mou představu příběhu by to mělo nedozírný dopad, takže jsem spolkl hořkou pilulku a prověřil rychlost svých reakcí (občas několikrát), abych se dopracoval ke svému cíli. V potu tváře jsem musel podstoupit dokonce tři souboje po sobě a byl z nich vyšťavený jak citrón u zimního čaje. Pokud vám QTE nevadí, tak byly dva odstavce tohoto textu zbytečné, ale pro ostatní je to varovný ukazováček.

Audiovizuální prezentace za jedna

I přes QTE však dáte Detroitu šanci, protože vás zkrátka přitáhne grafická stránka hry. Díky faktu, že lokace nejsou nikdy moc rozsáhlé a dost scén tvoří naskriptované sekvence, můžete svému zraku dopřát opravdu povedenou podívanou. Úchvatná animace postav uhrane i pařany zhýčkané moderními technologiemi. Připočtěte k tomu úžasnou mimiku obličejů, na nichž se projeví sebemenší emoce, podpořené světelnými efekty a dostanete interaktivní film, o němž bychom si mohli před deseti lety pouze nechat zdát.

Vizuální stránka nezaostává ani v augmentované realitě, kterou můžete díky androidímu zraku vyvolat pouhým zmáčknutím tlačítka. Funguje jako radar při plnění misí a hledání interaktivních prvků, ale zároveň vám dává moc analyzovat své okolí. Naplno si užijete rozšířené možnosti pohledu během policejní práce v kůži Connora. Rekonstrukce míst činu patří k nejlepším částem celého příběhu. Každý kousek máte detailně popsán, abyste mohli přemýšlet, jak mohla proběhnout nelegální činnost. Zde je na místě pochválit místní pobočku Sony a poděkovat za překlad Detroit: Become Human do češtiny. Rozhovory v podobě titulků (mají tři možné velikosti) jsou skvělé, ale překlad všech informací v augmentované realitě stál bezesporu mnoho sil.

„Vaše morálka dostane zabrat v rámci těžkých rozhodnutí, protože soucitu s postavami se nevyhnete.“

Zkrátka si musíme přiznat, že se během tvorby nejnovějšího počinu Davida Cage myslelo na vše do posledního detailu (už jen interakce s Chloe jsou neuvěřitelně inovativní). Příběhové linky se proplétají kolem sebe a postupně stahují smyčku kolem svého finálního rozřešení. Ani smrt jedné postavy vás nezastaví, jen budete ochuzeni o část herní doby, která se v plné sestavě hrdinů protáhne přes deset (spíše patnáct) hodin, což je teprve začátek. Budete chtít zkoušet jiná rozhodnutí, hledat jiné cesty a možnosti, takže se u Detroitu zaseknete na delší čas.

Detroit: Become Human zpodobňuje vše, co byste od Quantic Dream čekali. V rámci žánru se určitě jedná o jednu z nejlepších her poslední dekády. Zabrat dostane především vaše morálka v rámci těžkých rozhodnutí, protože soucitu s postavami se nevyhnete. Nováčky v tomto druhu akčních adventur bych ovšem mírně varoval, aby je nepřekvapil princip ovládání typický pro daný styl hry (zkuste nejlépe demo). Pokud jste na QTE alergičtí, tak si tuhle pecku asi nezahrajete, protože akční scény jsou řešeny pouze pomocí postřehu a rychlých prstů. V případě, že se přes tuto skutečnost přenesete, klidně připočtěte jeden bodík nahoru a kochejte se absolutním hodnocením. Pro mě je těch quick time eventů zkrátka moc, především na konci.

Detroit: Become Human koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.