Zapadlé RPG znovu útočí na vaše peněženky.
Remasterování her je takovou dvousečnou sekerou. Díky němu si občas můžeme zahrát stařičké hry, které například nefungují na nových operačních systémech, případně je jejich správné rozběhnutí poměrně oříšek, přičemž jsou častokrát zabalené do o něco vábnějšího vizuálního kabátku, aby to na dnešních FullHD a 4K monitorech aspoň trochu vypadalo. Zářným příkladem takového povedeného remasteru je třeba nedávné Age of Empires II: Definitive Edition.
- Platforma: PC (recenzováno), PlayStation 4 a Xbox One
- Datum vydání: 8. 9. 2020
- Výrobce: Kaiko
- Vydavatel: THQ Nordic
- Žánr: RPG
- Česká lokalizace: ne
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 35 GB
- Herní doba: 30+ hodin
- Přístupnost: 18+
- Prodejní verze: digitální a krabicová
- Cena: 999 Kč v obchodě Xzone
Pak jsou tu ale také upravené verze her, jejichž vylepšení nejsou ničím zvlášť výrazná a celý jejich smysl působí naprosto zbytečným dojmem a v některých případech hru dělají ještě horší, než tomu bylo v případě původní verze. Namátkově se tato slova dají aplikovat na nepříliš povedenou Assassin’s Creed: The Ezio Collection či Silent Hill HD Collection. Do jakého z těchto táborů ale spadá zítra vycházející Kingdoms of Amalur: Re-Reckoning? Bohužel, do toho druhého.
Pokud vás ale původní verze z roku 2012 pro PC, PlayStation 3 a Xbox 360 z jakéhokoliv důvodu minula (a rozhodně se není čemu divit, jelikož ve své době poměrně silně zapadla), tak jsou následující tři podkapitolky mířené pro vás, jelikož se v nich rozepíšu o hře samotné. Pokud vás však zajímá pouze to, co přináší samotný remaster, můžete je směle přeskočit.
Hrdina bez osudu
Každý správný RPG příběh začíná úvodní sekvencí, která hráči vysvětlí, kdo je jeho postava a jaký úděl v místní světě nese. Nejinak tomu je i zde, kdy si v krátkém úvodu vytvoříte svou vlastní postavu (ve velice jednoduchém editoru), jenž se následně k údivu místních obyvatel probouzí z mrtvolného spánku. Obdobně jako v dalších hrdinských příbězích vzápětí zjišťujete, že vy jste oním vyvoleným, který může zachránit místní svět před nepěkným osudem. A tady narážíme na první problém, jenž hru sužuje.
"Obdobně jako v dalších hrdinských příbězích vzápětí zjišťujete, že vy jste oním vyvoleným..."
Na hře a jejím příběhu se podílel spisovatel R.A. Salvatore, který je znám především pro svou brakovou (braková neznamená špatná!) fantasy literaturu, avšak to se tady příliš pozitivně neodráží, jelikož příběh je skutečně velice generický, přičemž jede po typických zajetých kolejí, nepřekvapující žádnými zvraty ani výraznými postavami (snad až na jednu až dvě výjimky). Tím rozhodně nechci říct, že by se jednalo o nějaký nepovedený blábol, ale spíše jde o to, že vám strasti místních obyvatel budou ve skutečnosti docela lhostejné, a to i přesto, že se častokrát řeší poměrně dospělá témata, mezi nimiž nalezneme sexismus a rasismus. Přílišnému nezájmu nepomáhají ani místní úkoly, které opět fungují na klasické šabloně „dojdi tam, zabij tohle a přines tohle“, jejichž počet je občas až vyloženě ubíjející (titul nezapře fakt, že byl vytvořen na kostře zrušeného MMO). Jako kulisa to tedy funguje, avšak větší zainteresovanost probuzena pravděpodobně nebude.
Omalovánky na steroidech
S problematikou generického příběhu je spojena ještě další věc, čímž je zvolená vizuální stylizace. Ta je velice podobná té, kterou známe třeba z populárního World of Warcraft, kdy místní svět hýří bohatou paletou barev, působící kresleným dojmem. Jenomže tato stylizace více než cokoliv jiného evokuje pohádku, což stojí v kontrastu s laděním samotného příběhu, jenž se snaží být drsný a relativně dospělý. Dá se však na to zvyknout. Každopádně tato osobitá stylizace může za to, že se i dnes na hru poměrně pěkně kouká, kdy oku lahodit budou i zajímavě navrhnuté potvory z tužky Todda McFarlane (komiks Spawn). Jen je škoda, že po lokacích se člověk může pohybovat jen v omezené podobě, kdy nepřekonatelnou překážkou se stane i větší větev či malinká vyvýšenina, kterou je nutno obejít, působíc v dnešní době vlastně poněkud směšně.
...osobitá stylizace může za to, že se i dnes na hru poměrně pěkně kouká, kdy oku lahodit budou i zajímavě navrhnuté potvory z tužky Todda McFarlane...
V čem však titul zcela neochvějně vyniká (kdy se do velké míry i jedná o důvod, proč si ho tolik lidí kdysi užilo), tak to jsou souboje. Ty jsou zde správně akční, kdy volně můžete přepínat mezi útoky vaší primární a sekundární zbraně, a nechybí ani mocná kouzla, která můžete vyvolávat mezi tím. Každopádně se nezapomnělo ani na vykrývání a uskakování. Tento systém vám umožňuje vytvářet plynulá baletní komba, z nichž má člověk nefalšovanou radost. V praxi je pak poměrně značně vidět větší důraz hry na konzole, kdy jsou boje více intuitivnější na gamepadu, na němž jedním tlačítkem použijete jednu zbraň a dalším zase druhou (na myši je třeba mezi nimi přepínat).
Bijec, tichošlápek a mág
Pochvalu si pak zaslouží i systém progrese, jenž není příliš košatý, aby hráče zavalil nepřebernými možnostmi, avšak je dostatečně variabilní na to, aby se v něm daly tvořit různé kombinace, vhodné pro vámi zvolený přístup k samotnému hraní. Při zvýšení úrovně vybíráte, zda dáte body do schopností ze stromu síly, hbitosti či magie, přičemž si ještě volíte z odemknutých karet osudu, dávajících vám další bonusy. Bodíky budete udělovat i do jednotlivých atributů, jako je kovářství, alchymie či páčení zámků, což vám zlehčí danou činnost, případně odemkne nové možnosti.
Pochvalu si pak zaslouží i systém progrese, jenž není příliš košatý, aby hráče zavalil nepřebernými možnostmi, avšak je dostatečně variabilní na to, aby se v něm daly tvořit různé kombinace...
Při své cestě taktéž narazíte na opravdu velkou hromadu vybavení od různých zbraní až po boty. Bohužel inventář patří k tomu nejhoršímu, co v RPG hrách můžeme zažít, takže třídění jednotlivých předmětů je vyloženě otravné a velkou porci času budete donuceni otrocky proklikávat a projíždět váš batůžek, hledajíc tu správnou věc. Pokud vás pak zajímá craftování, tak to zde přirozeně taktéž najdete, avšak do jeho používání nuceni rozhodně nejste. Hodí se ovšem poznačit, že místní craftovací systémy jsou velice prozaické, takže je poměrně zdatně mohou používat i lidé, kteří těmto věcem většinou moc neholdují.
Není všechno zlato, co se třpytí
O Kingdoms of Amalur: Reckoning se tedy všeobecně dá říci, že se nejedná o nijak převratný titul, ba místy možná až příliš generický, avšak rozhodně je schopný zabavit na poměrně dlouhé hodiny, a to především díky soubojům a hromadě obsahu. Toto tvrzení by tedy mělo platit i o tomto remasteru, ale realita je trochu jiná. Amalur totiž není kdovíjak starou hrou, která ještě navíc oplývá velice výraznou stylizací, jenž ve své původní podobě funguje dobře i dneska. Remaster by se tedy mohl zdát býti poněkud zbytečným, což bohužel musím potvrdit.
Nemohu vývojářům z Kaiko Games upřít zjevnou snahu o vylepšení, což znamená, že jsme se dočkali ostřejších a detailnějších textur. Nicméně do hry taktéž bylo zaimplementováno zbytečně příliš přepálené nasvícení, nevypadající příliš vábně. Proto jsem okamžitě v nastavení vypnul post-process efekty (jednotlivé efekty bohužel samostatně povypínat nelze), kdy jsem možná přišel i o další vychytávky, ale všeobecný dojem byl okamžitě lepší.
Celkově se ale nemohu ubránit dojmu, že takovýto vizuální upgrade nestojí za oněch tisíc korun (na PC si změn v běhu zase tak moc nevšimnete), za něž je upravená verze nabízena. Ano, autoři se sice snažili sáhnout i na hratelnost, kdy jsme se dočkali nové „Very Hard“ obtížnosti, upraveného generování lootu a kalkulace úrovní pro jednotlivé oblasti, ale nic z toho tuto cenovku jednoduše neubrání.
Zpackaný remaster
Možná nejhorší na této upravené verzi ale je, že místo toho, aby opravovala některé problémy z původní hry, tak je buď nechává být, případně je dělá ještě horší. To znamená, že se nedočkáme přepracovaného inventáře, jenž vám častokrát bude pít krev, ba ani opravení několika bugů. Z pohledu bugů je to posléze ještě smutnější kvůli tomu, že se ve hře objevují zcela nové, kdy není úplně nezvyklé, že se vám nepřátelé budou vymršťovat do vzduchu, budete se zasekávat za různými objekty a narazíte na několik grafických glitchů, kdy vám třeba kompletně zmizí model zbraní. Já jsem ve svém průchodu dokonce narazil na takový bug, který mi nespustil správný skript v jednom rozhovoru v rámci hlavní příběhové linie, díky čemuž mi bylo zcela znemožněno hru dohrát. Problém jsem zkoušel vyřešit se samotnými vývojáři, kteří mi nabídli možné řešení, to však v mém případě nefungovalo, ba nefungovalo ani načtení savu z dřívějška či rozehrání hry znovu na kompletně nové pozici, takže věřím, že se s tímto problémem může potkat poměrně velký počet hráčů.
Možná nejhorší na této upravené verzi ale je, že místo toho, aby opravovala některé problémy z původní hry, tak je buď nechává být, případně je dělá ještě horší.
Kingdoms of Amalur: Re-Reckoning je tedy ve výsledku trochu hezčí, avšak daleko více rozbitější verzí původního titulu, která si v žádném případě nezasluhuje svou cenovku kolem 1 000 Kč. Jedinou polehčující okolností mohlo být připravované příběhové DLC Fatesworn (to vyjde v roce 2021), jenomže to je jen do doby, kdy zjistíte, že to si majitelé základní edice musí dokoupit, přičemž edice, která ho v sobě obsahuje, stojí kolem 1 400 Kč, kdy se již dostáváme do relace cen za kompletně nové hry, v níž má smysl hru pořídit jen v tu chvíli, pokud nemáte přístup k původní verzi a v případě, že ji vývojáři opraví. A je to docela škoda, jelikož samotná hra rozhodně na několik hodin zabaví, a to i přes svou občasnou obyčejnost.
Poznámka autora - aktuální update vyřešil bug, který znemožňoval pokračovat v hlavní linii
Pokud vás recenze příliš neodradila, můžete si hru zakoupit v obchodě Xzone.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex 2020.
Verdikt
Kouzlo možná trochu obyčejné, avšak pořád zábavné původní verze v sobě sice Re-Reckoning stále obsahuje, ovšem to je mírou vrchovatou degradováno nánosem nových bugů, znemožňujících dokonce hru v některých případech dohrát. Pokud bychom si však tyto problémy odmysleli, tak stále dostaneme naprosto zbytečný remaster, jenž sice oplývá o něco málo lepším vizuálem, avšak jeho pořízení za nešťastně nastavenou cenovku se vyplatí snad jen hráčům, kteří si titul opravdu chtějí zahrát, ale k původní verzi se žádným způsobem nemohou dostat.
