Recenze Narita Boy

Občas se objeví hra, která jeví veškeré známky jiné cílové skupiny, a přesto mě zaujme natolik, abych kvůli ní vystoupila ze své komfortní zóny. 2D metroidvanii s retro pixelartem s názvem Narita Boy se to povedlo hned s prvními trailery už před několika lety. A to nejsem skalní fanoušek 2D, metroidvanií, a nakonec ani pixelart nijak zvlášť nevyhledávám. V případě Narita Boy to ale nebyl vůbec špatný krok do neznáma.

• Vyšlo na: PS4, Nintendo Switch, PC, Xbox One (recenzovaná verze)
• Datum vydání: 30. března 2021
• Žánr: Akční adventura
• Česká lokalizace: Ne
• Multiplayer: Ne
• Dat ke stažení: 2 GB
• Herní doba: 7-10h
• Přístupnost: 16+
• Prodejní verze: Digitální
• Cena: 650 Kč (Steam)

Hrdina Trichromy

Prvotina španělského nezávislého studia Koba je promyšlená a každý aspekt hry vychází z celkové vize, kterou doplňuje. Retrofuturistický příběh si tyká s pixelartem posíleným o ručně dělané animace. Díky nim působí jednoduché postavičky i minimalistické prostředí neobyčejně živě, a i když se hra neovládá ani zdaleka tak dobře, jak by mohla, za každým pohybem a máchnutím mečem je cítit jistá váha. Koncept Digitálního království sestávajícího ze tří barev Trichromy potom dává každému regionu unikátní barevnou paletu. Atmosféru výborně dokreslují i Salvinskyho synťáky, které patří k nejlepším, jaké jsem za poslední dobu slyšela a přiznávám, že skladby Black Rainbow, Synth-Sensei nebo Trichroma Sunrise se mi v playlistu za poslední dobu otočily mnohokrát. Hlavní téma hry a titulní píseň s vokály potom rozhodně docení fanoušci Daft Punk, i když je tu hranice mezi poctou a vykrádáním proklatě tenká.

Narita Boy se odehrává ve fantaskním Digitálním království uvnitř videohry jménem Narita Boy, čímž okamžitě vyvstávají na mysli paralely třeba s TRONem, zatímco ústřední motiv se jasně odkazuje k plakátu na první Star Wars ze sedmdesátých let. Je to každým coulem retro, od cartridgí, které otevírají dveře, přes diskety místo surfovacích prken, po servo-koně s CRT obrazovkou místo hlavy a nepřeberné množství jazykových hříček kombinujících fantasy zasazení s počítačovou, potažmo programátorskou hantýrkou.

Vaším úkolem bude zachránit království před zlým programem HIM a jeho neméně ďábelskými nohsledy. HIM ukradl tvůrci celého království, tedy programátorovi, který hru vytvořil, celkem třináct vzpomínek a pokud se vám v roli hrdiny Trichromy nepodaří alespoň dvanáct z nich osvobodit a temné síly porazit, celé království padne do rukou destruktivního kódu a mazacích cyklů, které by se navíc mohly manifestovat i do skutečného světa. V sázce je tedy mnoho!

Řeka dynamického kódu

Příznačnou je pro Narita Boy proměnlivost. Skoro na každém rohu potkáte nějaký nový typ nepřítele a pokud dáváte přednost častějším soubojům s bossy namísto prosekávání se hordami slabších nepřátel, Narita Boy vás určitě nezklame (ale i na ty hordy občas dojde). Jak u nepřátel, tak dvojnásob u bossů platí různorodost. U některých jsem zkrátka potřebovala i několikrát umřít, než jsem zjistila, jaká taktika na ně platí. U každého úplně jiná. Někdy je kladen důraz na využívání prostředí, někdy na schopnosti vaší postavy, a často na dobré odpozorování protivníkových komb a dobré načasování, trochu jako v Soulsborne hrách.

Narita Boy nicméně není nijak těžká a zdaleka nejtěžší pořízení má člověk s ovládáním. Je nepřesné, gumové, a jen těžko se dá odhadnout, což v některých na preciznost zaměřených skákacích pasážích nebo právě u bossů zadělá na nejeden bolehlav. Taktiku třeba prohlédnete brzy, ale ne a ne vyhrát, protože například využívání mrtvých zón nad nepřítelovou hlavou vám zrovna nepřeje. Není ani příliš těžké díky špatné čitelnosti situace zbytečně použít jeden z několika silných útoků, které se dobíjí jen velmi pomalu. Druhou výtku bych pak měla k dost nadměrnému množství backtrackingu. Hra vás neváhá nechat klidně 3x projít stejnou pasáž, aniž by to bylo úplně nutné a trochu z toho kouká potřeba hru natáhnout.

Je to zbytečné a sabotuje to jinak svižné tempo. Ráda bych tohle hře odpustila, pokud by to natahování třeba využila nějak konstruktivně v rámci příběhu, ale to se moc neděje. Na to, že je ve hře docela velké množství textu a „prokecnout“ se dá téměř jakákoliv postava, se toho o vlastní zápletce dozvíte překvapivě málo. Prim samozřejmě hrají schované vzpomínky tvůrce hry, ale ty vám neřeknou zdaleka všechno. Ocenila bych nějaký kus zásadní informace třeba po dokončení úrovně, ale hra mě jen hodí zpět na rozcestí a tím to hasne. Zmíněná NPC se kterými si lze promluvit pak obvykle odhalí jen nějaký vtípek nebo kousek z mytologie Digitálního království, což je fajn a mnohdy až nečekaně zajímavé, ale přeci jen to není úplně ono.

Pirát nebo hrdina…

Narita Boy není nijak zvlášť dlouhá ani zvlášť komplexní. Délku natahuje už zmíněný backtracking a vzhledem k absenci mapy se v některých úrovních dá trochu zamotat, ale délka bude hodně záviset na několika věcech. Na vašich zkušenostech s podobným typem her, na vaší šikovnosti a nakonec i na tom, jak moc se sžijete s ovládáním a jeho specifiky. Pro hodně šikovné a svižné hráče je Narita Boy hrou na pět-šest hodin, ale pokud nehrajete na čas, nebo vám ovládání tolik nesedne, klidně si uvedený údaj zdvojnásobte. Někteří bossové opravdu umí potrápit a k rychlému projití nepřidají ani občasné bugy kdy se po smrti respawnujete s jedním dílkem zdraví a nejrychlejší je záhy spáchat sebevraždu.

Tyhle zádrhele spolu s občasným (opravdu byly asi 2-3 v průběhu celé hry) zásekem, který vyžaduje restart hry, byly ale jediné chyby, na které jsem v Narita Boy narazila. Jsou trochu nepříjemné ale nejde o nic fatálního, co by člověku zážitek ze hry výrazně zkazilo. Na prvotinu je Narita Boy, řekla bych, opravdu povedená a rozhodně stojí za pozornost. Už díky množství „cool“ témat, které vývojáři do hry nacpali je to skoro povinnost pro všechny, kteří mají rádi „power fantasy.“ Chvíli surfujete, pak bojujete s piráty, jednou se proháníte prérií na servo-oři, jako kovbojové z westernu a pak zabrousíte do starých japonských kaidžu filmů. Na Narita Boy je vidět naprostá oddanost a láska k estetice a popkultuře minulých dekád, aniž by ale cokoliv sprostě vykrádala a přiživovala se na tom bez vlastní invence. Se svou rozumnou délkou je to navíc ideální hra na víkend.