Recenze Nioh 2

Kolikrát za rok se vám stane, že dostanete do rukou hru, která si vás vyloženě omotá kolem prstu? Konkrétně tak, že postupně ztratíte schopnost myslet nebo soustředit se na jiné věci a jenom počítáte hodiny do chvíle, než se budete moci vrátit k hraní - klidně i na úkor jiných povinností nebo třeba spánku. Přijde mi, že takových her je opravdu jen pár do roka. A když už se objeví, osobně jim moc rád věnuji náležitou pozornost. Jak říkal Charles Bukowski: „Najdi to, co miluješ a nech, ať tě to zabije.“

Jelikož tahle recenze bude nevyhnutelně plná silných slov, považuji za důležité na úvod vysvětlit můj vztah k této sérii a "Soulsborne" hrám obecně, pro ty z vás, kdo nečetli moje recenze v minulých letech. Miluji Soulsborne, mám v drtivé většině z nich platinovou trofej, přičemž největší radost mi dělá ta z Demon´s Souls, kterou nemá nikdo, koho znám.

Ale Nioh 1 jsem před třemi lety po pár hodinách odložil, protože mi hra přišla škaredá (doslova šedivohnědá) a nudná. Jedna z věcí, co na Soulsborne hrách miluji, je průzkum rafinovaně vystavěného a působivého prostředí, nicméně jednička Nioh se zdála nabízet jen poměrně škaredé jeskyně, lesy a občas nějaké ty chalupy. Pak jsem ale na podzim loňského roku vyzkoušel dvojku přímo v sídle české Sony a ta na mě dělala dojem, že je minimálně stejně výpravná, jako Dark Souls 3. Takže jsem se začal nemálo těšit.

• Platforma: PS4 (recenzováno na Pro verzi), PC (údajně v listopadu)
• Datum vydání: 13. 3. 2020
• Výrobce: Team Ninja (Japonsko)
• Žánr: Soulsborne
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ano (coop až pro 3 hráče)
• Dat ke stažení: 36 GB
• Herní doba: 100+ hodin
• Přístupnost: 18+
• Prodejní verze: krabicová i digitální
• Cena: 1.699,- Kč (Xzone)

Výpravný příběh

Démoni napadli Japonsko a někteří mocní se s nimi spojili. Následuje válka. Hrajete přitom postavu, která je napůl člověk a napůl démon, takže vaše role v tom všem je poměrně klíčová. To úplně poslední, co jsem očekával od hry tohoto typu, byl výpravný příběh. Nechápejte mne špatně, podobné tituly většinou mají naprosto úžasný lore a nezapomenutelné emotivní momenty (Sif, Artorias, Maiden Astraea), ale rozhodně v nich nejsem zvyklý na kanonádu vysoce kvalitních filmečků - víceméně na začátku i konci každé z dvaceti hlavních "misí" najdete jeden. Kromě toho, že jsou skoro všechny působivé samy o sobě, běží v reálném čase a tak v nich můžete náležitě ocenit parádní grafiku postav (včetně té vaší) i brnění nebo výzbroje, kterým nechybí věci jako švy nebo propracované rytiny na ostří mečů apod.

Příběh jako takový je plný rozporů a kontrastů. Na jednu stranu se odehrává v kulisách skutečného historického Japonska (koncem šestnáctého století), včetně řady lokací, postav nebo třeba slavných bitev. Jenže na druhou stranu do toho všeho láduje všemožné nadpřirozené a mýtické prvky, díky kterým působí spíše jako "asijský Zaklínač", než jako vážnější "samurajské" hry. Podobně divoký je i tón příběhu, který je jednu chvíli vyloženě komediální (nešikovní hrdinové, rozotmilé japonské příšerky), aby o pár hodin později obsahoval poměrně drsně natočené pasáže s rituálními sebevraždami, kde i hudba utichne a scéna vás zaskočí svou pochmurností. Tyhle momenty se mi líbily nejvíc, protože mi připomněly onen beznadějný tón Dark Souls. Beznaděje si jinak samozřejmě užijete extra porci hlavně při souboji s některými bossy.

Příběh obsahuje poměrně drsné pasáže, které vás zaskočí svou pochmurností.

Ačkoliv tedy příběh jako celek nedrží vyloženě dobře pohromadě, má rozhodně silné momenty a pokud vás třeba zajímá japonská historie i japonské mýty, hra rozhodně má po této stránce co nabídnout, kromě jiného třeba parádní encyklopedií monster i postav, kde si můžete prohlížet jejich 3D modely a číst si o nich. Ve hře je navíc mechanika, kdy jednotlivým monstrům nerozumíte, dokud jich nepotkáte nebo nezabijete dostatečné množství. Jakmile toto splníte, jejich pazvuky najednou začnete slyšet jako normální dialogy. Dabing si přitom můžete pro celou hru nastavit nejen anglicky, ale také japonsky (s anglickými titulky) pro ještě lepší atmosféru. Mimořádně kvalitní je také hudební soundtrack, ve kterém najdete vše od vyloženě strašidelných pochmurných skladeb jako z Resident Evil přes nádherné tesklivé melodie až po adrenalin pumpující orchestrální epiku.

Mimořádná propracovanost

Ještě než jsem do hry pořádně vstoupil, udělala na mě velký dojem propracovanost jejího všemožného nastavení a editoru vašeho hrdiny/hrdinky. Nioh 2 má doslova několik stránek nastavení, kde si můžete poladit všechno možné od rozhodnutí mezi preferencí framerate versus rozlišení přes zobrazování hodnot (životů, útoků apod.) graficky nebo čísly až po nuance chování kamery, barvy jednotlivých tříd lootu či třeba automatického přeskakování již shlédnutých filmečků. Jen položka "basic game settings" má 4 stránky (!) všemožných nastavení. To je prostě komfort, na jaký nejsem u japonských her příliš zvyklý a jasně to naznačuje nejen plány na dlouhou životnost hry, ale také její PC konverzi, kterou máme podle Gamespotu údajně čekat v listopadu.

Zatímco první hra měla předem daného hrdinu, zde si můžete svého samuraje nebo samurajku "vymodelovat" podle svých představ. Tuhle funkci mám ve hrách opravdu rád, protože prohlubuje můj vztah s postavou a jejím prostřednictvím pak s celým herním světem. Na co ale nejsem tak úplně zvyklý, je kvalita či vyloženě krása těchto "vlastnoručně vyrobených postav". Zde je možné udělat opravdu parádní model, který pak vypadá naprosto skvěle i v hodně detailních záběrech během filmečků. Výrazně k tomu pak přispívá také možnost upravovat i kosmetický vzhled vašeho vybavení, aby také vaše brnění či zbraně vypadaly přesně podle vašich představ, nehledě na to, jaký přesně gear se skrývá pod těmito kosmetickými vrstvami.

Některé ty labyrinty zkratek a pastí si v ničem nezadají s nejlepšími lokacemi ze Soulsborne série.

Kde jsem ale propracovanost hry ocenil nejvíc, to jsou naprosto úžasné hlavní mise a jejich level design. Nejen že jsou pestré (i tady se samozřejmě dočkáte jeskyní nebo lesů... ale kromě toho také zasněžených hor, paláců, měst, velkolepých bojišť s armádami bojujícími na pozadí nebo vyloženě mýtických lokací) a nejen že jsou krásné (grafika mi opakovaně brala dech, ne vyloženě po technické stránce, ale rozhodně po té estetické), ale hlavně jsou opravdu skvěle vymyšlené a některé ty labyrinty zkratek a pastí si v ničem nezadají s těmi nejlepšími lokacemi ze Soulsborne série. To jsem tedy opravdu nečekal. Kdyby mi někdo tvrdil, že jde o hru z dílny From Software, bez problému bych mu uvěřil. O něco slabší je samozřejmě padesátka vedlejších misí, jelikož recyklují prostředí z těch hlavních, ale na druhou stranu v něm alespoň mění počasí a hlavně rozmístění i druhy nepřátel.

Soulsborne nebo Diablo?

Vím, že tato debata se rozběhla již okolo prvního dílu - a na rovinu, pro mne to není problém, ale jedno z největších lákadel hry. Miluji jak Soulsborne díky jejímu "osobnějšímu" ovládání a opatrnému pohybu herním světem, tak Diablo díky důrazu na rychlejší a divočejší akci i tunám pestrého lootu, který vám každých pár minut udělá radost nějakým skvělým příspěvkem do vašeho arzenálu. A hlavně: podobně jako v Diablu, také tady najdete mimořádně hluboký systém obtížnosti a endgame obsahu. Například nejlepší typ vybavení začíná padat teprve po prvním dohrání hry, kdy dostanete možnost v rámci systému ve stylu "new game plus" zvednout obtížnost a pokračovat ve vašem samurajování (nebo ninjování, pokud místo obrněného válečníka hrajete za tichého a hbitého zabijáka).

Diablo - nebo spíš Path of Exile - mi připomněl i mimořádně hluboký systém schopností, kdy každý jeden typ zbraňe (např meč, sekera, kosa apod.) má svůj vlastní strom schopností s desítkami nod, které jdou vylepšovat i opakovaně. Podobné samostatné stromy má také magie nebo ninja (zde najdete speciální nástroje typu vrhací hvězdice). Na první pohled to působí tím správným "wtf v tom se nemám šanci vyznat" dojmem. K tomu si přidejte také zbraně na dálku, které jsou zde mnohem silnější a zábavnější, než v Soulsborne hrách. Dobře mířený šíp do oka dokáže zabít na jednu ránu, včetně náležitě efektní "headshot" animace a zvuku. I zde hraje velkou roli parádně vyladěné ovládání a animace vaší postavy, díky kterým je vyloženě radost hru hrát. Po této stránce mi sedla snad ještě více, než Soulsborne tituly, čemuž nejspíš pomohly také štědré "invincibility frames", díky kterým vznikají místy neuvěřitelně efektní úniky a situace. Nechybí samozřejmě ani systém silných protiúderů, které musíte správně načasovat. Hra má opravdu mnoho vrstev a mechanik, takže se vlastně ani nesnažím je na ploše této recenze všechny pořádně rozebrat - to by bylo tak dlouhé, že by to nejspíš nikdo nečetl.

Zbraně na dálku jsou zde mnohem silnější a zábavnější, než v Soulsborne hrách.

Zbrusu novou třešničkou na dortu je každopádně systém lapání monster a jejich schopností, které pak můžete zapojit do svého arzenálu. Vlastně jde tak trochu o sbírání Pokémonů. Snad každé jedno monstrum (kromě lidí) má šanci po zabití upustit "soul core" předmět, který můžete sebrat. Pokud se vám jej následně povede bez vlastní smrti donést k nejbližšímu checkpointu (zde to nejsou ohniště, ale modlitební stánky), získáte možnost si nejsilnější unikátní útok daného monstra přidat do vlastního arzenálu. V některých případech jej "pouze použijete", ale v jiných se na chvíli v dané monstrum přímo proměníte. Tuto schopnost pak můžete používat po zbytek hry a také ji dále vylepšovat a zesilovat. A teď pozor: netýká se to jen běžných monster a jejich schopností, ale také všech bossů ve hře!

Parádní coop

Pokud má mít nějaká hra opravdu dlouhou životnost, počítanou ve stovkách nebo tisících hodin, jeden z nejúčinnějších způsobů, jak toho dosáhnout, je nabídnout "nevypočitatelné" hraní s dalšími lidmi. Zde se můžete velmi snadno a rychle spojit až do tříčlenných skupin, ve kterých lze hrát a projít každou misi ve hře. Pravidla zde platí podobná Soulsborne hrám (jeden hostitel je hlavní a ostatní jsou návštěvníci, pokud hostitel zemře, je potřeba se sejít znovu u checkpointu). Nicméně navíc je zde režim "Expedice", který je poměrně geniální evolucí dané šablony. Nabízí 100% vyrovnanost mezi hráči (nikdo není hostitel nebo návštěvník, všichni jsou hlavní a mohou všechno sbírat, otvírat apod.) a hlavně: sdílené životy, ze kterých postupně ubíráte smrtí kohokoliv z vás. Pokud je vyčerpáte, nelítostně se vracíte na orbit... pardon, na mapu světa (veteráni Destiny pochopí).

Při nastavení online funkcí si můžete vybrat, zda chcete spojovat s kýmkoliv, regionálně nebo pouze s přáteli. Nechybí ani možnost nastavit heslo pro danou herní seanci. Během recenzování jsem hrál s lidmi z celého světa a nepozoroval jsem nějaké nežádoucí problémy se zpožděním nebo něco podobného. Podobně jako v Soulsborne hrách zde platí, že jakmile jste alespoň dva, můžete si nebezpečné nepřátele navzájem "otáčet" a odlákat tak, aby se vždy ten druhý hráč měl čas vyléčit nebo doplnit staminu. Pokud není k dispozici živý spoluhráč, máte také možnost si přivolat jejich "duchy", za což potom majitelé postav dostanou praktické odměny v podobě herní měny nebo předmětů. Proto se i vám vyplatí zanechávat svoji značku v obtížnějších úrovních pro jiné hráče.

Navíc je zde režim "Expedice", který je poměrně geniální evolucí dané šablony.

Multiplayer je samozřejmě také mnohem hlubší a má další nuance. Můžete například vyvolávat duchy ostatních hráčů jako nepřátele a svést s nimi souboj, případně narazíte na monstrum, které je bude vyvolávat za vás. V pozdější fázi hry navíc dostanete možnost zvolit si jeden z desítek klanů. Příslušnost k danému klanu znamená konkrétní, poměrně silné bonusy pro vaši postavu - a zohledňuje se pak pro válku mezi klany o ten nejlepší. To hlavní ale samozřejmě je, že si můžete parádní stohodinovou jízdu napříč Niohem 2 užít se svým nejlepším kamarádem nebo dvěma. Pokud jste ale osamělý vlk a libujete si v obtížných výzvách, nic vám samozřejmě nebrání celou hru odehrát zcela bez pomoci. Ať už hrajete sami nebo online, celý ten proces umírání zásadním způsobem usnadňuje a zpříjemňuje fakt, že hra nikdy neloaduje déle než pár vetřin. Tohle opravdu moc nechápu, jak tvůrci dokázali.

Výstup na Mount Everest

Nioh 2 mi opět připomněl, jaké je to štěstí a privilegium, moci recenzovat tenhle typ her v době před jejím vydáním. Rafinovanost některých pastí v parádně promyšlených misích (za všechny budu jmenovat třeba dělostřelecké posty nebo předměty nachystané tak akorát na kraji propasti s monstrem schovaným vedle nich v křoví či nad nimi v koruně stromu), děsivý zjev, šílenou velikost nebo neskutečnou rychlost některých bossů, kteří vám při prvním střetu vezmou všechny iluze o životě, nečekané zvraty příběhu podané parádními filmečky a další věci fungují opravdu mnohem lépe, pokud je nemáte od nikoho vyzrazené a neexistují k nim ani žádné návody nebo rady online.

Naprosto unikátním aspektem této situace je pak skutečnost, že během týdne stráveného s hrou bylo patrné, jak v pozdějších a obtížnějších úrovních ubývají kolegové recenzenti až jsem nakonec narážel jen na opravdovou hrstku těch nejvytrvalejších, jejichž jména se dala spočítat na prstech jedné ruky a postupně jsme se také navzájem přidali do přátel, ať už jsme byli z jakékoliv země nebo média. Připadalo mi to trochu jako výstup na pomyslný Mount Everest, kde je poměrně živo na úpatí hory, ale na vrcholu potkáte jen pár tváří, většinou známých z "obálek časopisů a novin". Tímto bych chtěl všem svým spoluhráčům z minulého týdne ještě jednou poděkovat, byla to opravdu nezapomenutelná jízda. A nepochybuji o tom, že řada z vás, kdo hru pořádně "tryhardnete" tento víkend, budete mít velmi podobné zážitky.

Tyhle věci fungují mnohem lépe, pokud je nemáte od nikoho vyzrazené.

A jak je na tom tedy hra s tou příslovečnou obtížností? Upřímně, není to tak zlé. A ne, není to jen tím, že si můžete někoho zavolat na pomoc. Je to hlavně tím, že hodně věcí se dá - podobně jako v Soulsborne hrách (s výjimkou Sekiro) poměrně účinně přelevelovat. Hra sice škáluje vaše hodnoty na míru dané misi, ale v poměrně štědrém rozsahu, takže klidně můžete přijít třeba o deset úrovní silnější (ačkoliv v reálu to je třeba ještě víc). Díky tomu je možné leckterý zásek řešit nějakým tím plněním vedlejších misí nebo pomáháním jiným hráčům - a vrátit se později, lépe vybavený. Naprosto samostatná kapitola jsou ale bossové, z nichž někteří jsou prostě mechanická hádanka, vyžadující pozornost a cvik. A přesně tak by to mělo být. Nejspíš byste mi ani nevěřili, kdybych vám vyprávěl, kolik soubojů jsem úspěšně zakončil přesně ve chvíli, kdy mi došly všechny předměty a lékárničky. Uvidíme, jak na tom budou DLC a slíbené budoucí úrovně obtížnosti, které autoři hry již teď slibují přidávat.

Hra vychází tento pátek ,13.3.2020. Před-objednat ji můžete v Xzone.