Detektivní adventura vysokých kvalit i překvapivých nedostatků.
Poněkud nenápadný marketing způsobil, že o detektivní adventuře Nobody Wants to Die jsem se dozvěděl jen pár týdnů před vydáním. Jakmile jsem ale viděl trailer, hned jsem věděl, že tohle si budu chtít zahrát. A určitě jsem nebyl jediný, koho titul od studia Critical Hit Games zaujal hned na první pohled. Jde přitom o prvotinu těchto polských vývojářů, alespoň tedy pod hlavičkou tohoto týmu, neboť nijak netají, že je v jejich řadách i několik veteránů. O vydání se navíc postaral Plaion, spadající pod švédského giganta Embracer Group. Z lákavých trailerů jsme mohli nabýt poměrně vysokých očekávání, dostála jim hra ale?
- Platforma: PC (recenzovaná verze), PlayStation 5, Xbox Series X|S
- Datum vydání: 17. 7. 2024
- Vývojář: Critical Hit Games
- Vydavatel: Plaion
- Žánr: 1st person adventura
- Česká lokalizace: Ne
- Multiplayer: Ne
- Velikost souborů: 26 GB
- Herní doba: ~6,5 hodin
- Cena: 24,99 € (Steam)
Hráno na sestavě:
- Procesor: Intel Core i5-13600K
- RAM: 32 GB DDR5 6000 MT/s
- Grafická karta: Nvidia GeForce RTX 4080 (16 GB VRAM)
- Úložiště: Solidigm P44 Pro (2TB NVMe PCIe 4.0 SSD)
Dystopický New York
Titul se odehrává v daleké budoucnosti, konkrétně v roce 2329. Země se za tu dobu hodně změnila, rostoucí problém se znečištěním ovzduší způsobil vymření spousty rostlin i živočichů a lidé, tedy alespoň ti alespoň trochu majetní, se z odpadky se plnící půdy amerického velkoměsta přestěhovali do vyšších pater newyorských mrakodrapů, mezi nimiž se přesouvají létajícími auty.
Tou zdaleka největší vymožeností je nicméně něco úplně jiného – dosažení nesmrtelnosti, tedy alespoň teoretické. Vědomí člověka je po smrti uloženo a může být přesunuto do nového těla. Takovou situaci už potřetí prožívá detektiv James Karra, který společně s novou parťačkou Sarou Kai dostane další případ. Místo rutinní záležitosti se z něj ale vyklube pátrání po sériovém vrahovi, který dokázal zabít vysoce postaveného politika. A to zcela nadobro.
Když kyberpunk potká art deco
Než se ale dostaneme k příběhu, začal bych u vizuálu, který vyčníval už v traileru a ani v samotné hře rozhodně nezklamal. Zasazení do špinavého dystopického New Yorku, který kombinuje kyberpunk s nádechem art deca, je nesmírně atraktivní a díky němu se občas jen budete kochat výhledem na žijící velkoměsto či luxusní interiéry zdejších mrakodrapů.
Stylizace je ale pouze jedna součást a vizuál je tak silný především díky naprosto špičkové technické stránce, která mě velmi překvapila. Neměla by totiž problém obstát ani v porovnání s AAA produkcí, včetně dalších her běžících na UE5. Excelentní nasvícení, detailní prostředí, propracované modely postav, skvělá mimika i další animace, tohle je zkrátka vše a ještě mnohem víc, než jsem si vůbec mohl přát. Atmosféru navíc dokresluje skvělý sound design a ambientní hudba.
V hlavní roli nesmrtelnost
Jde ale o adventuru, takže příběh je jedním z hlavních aspektů, a tady už bohužel výhrad není zrovna málo. Základ zní přitom velice slibně a vývojářům se povedlo vystavět velmi propracovaný dystopický svět, o němž se dozvídáte víc pomocí různých dokumentů, novin, rádia a dalších zdrojů informací. New York se momentálně nachází v krizi, situace je napjatá a neustále hrozí protesty běžných občanů, které nemusí být zrovna mírumilovné. To všechno zní skvěle, jenže všechno „drama“ se děje pouze na pozadí a my se s celkovým děním v podstatě setkáváme jen okrajově, což je obrovská škoda.
Velkým tématem je samozřejmě nesmrtelnost a její pozitivní dopady i nenápadné nástrahy. V tomhle smyslu nejde o nic revolučního. Že to s na první pohled idylickým životem nebude tak růžové, se můžeme dočíst třeba v mé oblíbené Věci Makropulos od Karla Čapka, nutno ale říct, že Nobody Wants to Die se zaměřuje na trochu jiné aspekty, spojené především s onou výměnou těl, a nedělá to vůbec špatně.
Postavy zastávají názor, který zároveň vyvrací
Ještě víc, byť to spolu pochopitelně souvisí, se ale hra zaměřuje na psychickou stránku Jamese Karry, jeho vyrovnání se se ztrátou partnerky a postupně se vyvíjející vztah s jeho kolegyní Sarou Kai, která od něj zprvu dává ruce pryč, ale jak už to tak bývá, cestu si k sobě přece jen najdou. Příběh by takhle fungovat určitě mohl, nebýt poměrně zásadního problému – scénáře.
Přiznám se, že se mi tohle snad ještě v žádné hře nestalo, minimálně ne v poslední době, ale v Nobody Wants to Die jsem se několikrát pozastavil nad tím, co zrovna vypadlo z úst jedné z postav. Nestává se zde úplně zřídka, že postava řekne smysluplnou větu, aby na ní vzápětí navázala nějakým úplným opakem či zkrátka nesmyslem, který není v souladu s charakterem. Nechci tady celý scénář shodit, protože bychom v něm našli i velmi silné, emotivní momenty či vtipné dialogy, ale ty slabší příliš bijí do očí.
Je každopádně třeba dodat, že to vše mnohdy zachraňují mimořádné herecké výkony, především Jamese a Sary, ale i vedlejších postav, kterým není co vytknout a k daným charakterům dokonale sedí. Philip Sacramento v roli Jamese působí jako skutečný noirový detektiv, ať už nechtěně, anebo když hrdiny starých filmů úmyslně paroduje.
Příběhové volby aneb tradiční dvojsečná zbraň
Ani tady u příběhu nekončíme, na rozdíl od řady jiných adventur totiž Nobody Wants to Die není zcela lineární, v průběhu budete činit poměrně velké množství voleb. Ať už jde o malé odlišnosti v dialozích, nebo o poměrně zásadní morální rozhodnutí. Tedy alespoň se tak na první pohled zdají.
V příběhu hned několikrát dojdete k momentu, kde na vás čeká zdánlivě důležitá volba, což vám dává hra najevo tradičním ukazatelem, že tohle rozhodnutí později bude něco znamenat, jak to známe z her od Telltale, Supermassive či Dontnodu. Problém je, že na rozdíl od titulů od těchto tří společností tento systém tak nějak nefunguje. Jakékoli takto označené rozhodnutí většinou vyústí jen ve velmi okrajovou zmínkou uprostřed dialogu a ve výsledku nemá na děj žádný vliv. Tedy až na jedno rozhodnutí.
Hra má hned několik konců, jenže jen jeden z nich by se dal nazvat opravdovým koncem, zbytek bohužel působí velmi neuspokojivě. Osobně jsem dostal snad ten vůbec nejhorší, a to i přesto, že jsem během hry dělal, alespoň tedy ve zpětném pohledu, velmi solidní rozhodnutí. Jenže záleží na jednom jediném, které učiníte asi hodinu před koncem a absolutně nemáte šanci vědět, že právě tohle je ta klíčová volba, jež určí výsledek vaší cesty. V tomhle ohledu jsem byl opravdu velmi zklamaný a bylo by asi ve výsledku lepší, kdyby hra byla striktně lineární.
Hrátky s časem
Už bych se ale konečně přesunul k hratelnosti, která mě vlastně docela mile překvapila. Místo klasického „walking simulátoru“ na vás čeká hned několik herních mechanik. Kromě prozkoumávání místa činu a následně nalezených důkazů se dostanete k používání hned tří přístrojů. UV lampa vám poslouží na sledování krve, zatímco X-Ray na schované kabely a dráty. Tím zdaleka nejzajímavějším je ale rekonstruktor, který, jak už název napovídá, dokáže zrekonstruovat proběhlé události.
Právě tahle část je velmi zábavná, neboť se skrz různé oběti a předměty dostáváte k zdánlivě nesouvislým okamžikům celého dění, abyste následně dali dohromady kompletní obraz. Hra vás sice navádí pomocí žlutých ukazatelů, ale nic vám nebrání v tom, se po scéně procházet a přetáčet čas, abyste zjistili, co která postava v daný moment dělala. A že tam všemožných detailů není vůbec málo. Tohle se opravdu povedlo, snad jen pokud pominu fakt, že je rekonstrukce napojená na lehce otravnou a repetitivní „rytmickou“ minihru.
Kromě vyšetřovacích pasáží jsou tu pak ještě části, kdy James dává získané důkazy dohromady a vytváří teorie o tom, co se stalo. V podstatě jen pokládáte správné důkazy k otázce, která se na obrazovce objeví, ale systém funguje velmi solidně. Správné je ve výsledku jen jedno řešení, nicméně hra vás klidně nechá se chvíli potrápit s teorií, jež nikam nevede, což je skvělé, protože se to samozřejmě může stát i v realitě a i díky tomu se poté cítíte jako skutečný detektiv.
Technická stránka
Nakonec bych se chtěl již tradičně věnovat technické stránce. Ta je na velmi vysoké úrovni, i když teď pominu grafiku. Na bugy či vizuální glitche jsem prakticky nenarazil a co je hlavní, nezaznamenal jsem žádné nepříjemné záseky. Shadery se stejně jako u jiných novějších her kompilují předem a ani klasický UE5 traversal stuttering zde naštěstí vůbec není. Za tohle klobouk dolů před vývojáři, protože tento problém trápí drtivou většinu Unreal Engine her.
Stejně tak jim patří velká pochvala za implementaci všech důležitých upscalovacích technologií: DLSS od Nvidie, FSR od AMD, XeSS od Intelu i TSR od Epicu. Generování snímků bohužel chybí, což je docela škoda, protože zrovna v této hře by si určitě našlo uplatnění. Na mé sestavě jsem musel zvolit poměrně agresivní nastavení upscalingu na režim Performance, abych si mohl zahrát na maximální detaily ve 4K a stabilních 60 FPS, ve výsledku ale nižší interní rozlišení prakticky nebylo znát.
PC checklist:
- Prekompilace shaderů: Ano
- Shader compilation stuttering: Žádný
- Traversal stuttering: Žádný
- Upscalovací technologie: DLSS, FSR, XeSS, TSR
- Generování snímků: Ne
- Podpora ultrawide monitorů: Ano
- Nastavení motion bluru: Ano
- Nastavení FOV: Ano
- In-game frame limiter: 30, 60 (lehce nestabilní)
Uzavření případu
Celkově jsem byl po dohrání Nobody Wants to Die lehce zklamaný. Přece jenom jsem měl očekávání trochu vyšší, ale když jsem si vše sesumíroval, vše sráží dolů v podstatě jen příběh, respektive zmatený scénář a nepovedený systém voleb. Hratelnost je sice minimální, ale velice funkční a mnohdy opravdu zábavná, a audiovizuál je vyloženě špičkový. A právě díky tomu bych hru minimálně fanouškům detektivních adventur či atraktivního kyberpunkového zasazení určitě doporučil.
Verdikt
Detektivní adventura, která dokáže nadchnout nápaditou stylizací, špičkovou grafikou či překvapivě zábavnou hratelností, ale paradoxně selhává tam, kde byste to u takového žánru nečekali – příběhu. Zajímavě vystavěný svět nebyl plně využit a zmatený děj zbytečně shazuje jinak výborný zážitek.
