Recenze Paper Mario: The Thousand-Year Door – RPG z papíru

Své 20. výročí letos oslaví RPG Paper Mario: The Thousand-Year Door od studia Intelligent Systems, autorů nejenom série Paper Mario, ale například také Fire Emblem. Původní hra, která je druhým dílem této franšízy, vyšla v roce 2004 na Nintendo GameCube a těšila se vřelému přijetí nejenom recenzentů. Samotní hráči si ji vyloženě zamilovali a mnozí na ni dodnes vzpomínají jako na jedno z nejlepších RPG, které kdy hráli. Proto vypuklo prakticky univerzální nadšení, když byl loni na podzim oznámen remake pro Nintendo Switch, který sliboval především moderní audiovizuál, ale také pár změn v hratelnosti. Jak tedy dopadl a stojí TTYD za to i po 20 letech?

• Platforma: Nintendo Switch
• Datum vydání: 23. 5. 2024
• Vývojář: Intelligent Systems
• Vydavatel: Nintendo
• Žánr: RPG
• Česká lokalizace: Ne
• Multiplayer: Ne
• Dat ke stažení: 5 GB
• Herní doba: ~40 hodin
• Cena: 1 349 Kč (Alza)

Dobrodružství z papíru

Vše začíná, když princezna Peach pošle Mariovi mapu, která má vést k záhadnému pokladu ukrytém pod zločineckým městem Rogueport. Právě tam se Mario vydá, ale brzy zjistí, že samotná Peach byla unesena, a jeho cíl tak nebude jenom odkrýt tajemství pokladu, ale (opět) zachránit princeznu. Čeká ho ale dlouhá cesta, protože aby otevřel 1000 let staré dveře, které poklad chrání, bude muset získat 7 křišťálových hvězd, které se nachází v různých koutech světa. A není zdaleka jediný, kdo po nich touží.

Co se příběhu týče, rozhodně nečekejte nic přehnaně komplexního, jak už jsme u Nintenda zvyklí. Na jeho poměry jde ale rozhodně o jeden z těch zajímavějších příběhů, kde sledujeme hned několik linek. Kromě Maria si totiž v intermezzu mezi kapitolami zahrajete také za Peach, ale dokonce i Bowsera, byť ten hraje celkově spíš malou roli.

Hlavní děj je poměrně předvídatelný, ale některé aspekty přece jen dokážou nabídnout zajímavé zvraty. Příběhu každopádně pomáhají hlavně dialogy, které jsou tedy pouze textové (stejně jako u většiny ostatních her od Nintenda voice over úplně chybí), ale zato výborně napsané a plné příjemného humoru. Přestože však drtivá většina působí odlehčeně, hra se přece jen dokáže dotknout i trochu hlubších témat, která mají přesah do reality i po 20 letech.

Vizuál potěší po estetické i technické stránce

Nejenom příběh, ale prakticky všechny ostatní aspekty každopádně těží z jedné hlavní přednosti této hry, a tou je rozmanitost. Během svého putování se Mario vydá do několika mimořádně různorodých lokací, ať už je to hrad obývaný drakem, obrovský strom plný roztomilých malých potvůrek, město ve vzduchu, temná vesnička, opuštěný ostrov či třeba luxusní vlak.

Právě v těchto kontrastních místech naplno zazáří moderní vizuál, který vypadá skvěle v interiérech i exteriérech, barevných i temných místech. Napomáhá tomu nejenom nádherný vizuální styl, ale také technická stránka grafiky. Postavy i prostředí jsou plné detailů, které jsou doplněné o skvělé nasvícení a v pohybu také mimořádně povedené a plynulé animace. Bohužel, jak už je u Ninteda zvykem, chybí zde jakýkoli anti-aliasing, takže se nevyhnete určitému problikávání a ostrým hranám. Zážitek to nekazí výrazně, ale rozhodně je to škoda, protože je to jediná vada na jinak skvělé vizuální stránce.

Nižší, ale stabilní frame rate

S vizuálem každopádně souvisí frame rate, který se stal terčem menší kontroverze. Zatímco původní hra na GameCube běžela v 60 FPS, remake na Switchi pouze ve 30 snímcích za sekundu. Samozřejmě to pocítíte, ale vzhledem k tomu, že neovládáte kameru, není to z hlediska plynulosti výrazný problém.

O něco horší může být latence, která je vzhledem k frame ratu docela vysoká. U soubojů by bylo rozhodně lepší, kdyby běžely na vyšší snímkovou frekvenci, ale zároveň nemůžu říct, že by mi to hraní citelně ztížilo. Zkrátka 30 FPS u této hry mi přijde v pořádku, hlavně že je frame rate stabilní. Na jediný okem zaznamenatelný propad jsem narazil snad ve dvou nebo třech případech, přičemž šlo o animace/přechod do cutscény, takže to ani nemělo na hraní vliv.

Nápadité souboje i hádanky

Když jsem zmínil souboje, je čas se konečně přesunout k hratelnosti. Právě boje s nepřáteli jsou samozřejmě její nedílnou součástí. Souboje jsou tahové, ale ne úplně klasické. Hra totiž vyžaduje vaši neustálou pozornost, a pokud budete plnit průběžné quick-time eventy, budete za to odměněni. Mario skočí na nepřítele dvakrát, když zmáčknete tlačítko včas, kladivo dá zase větší poškození, když trefu správně načasujete.

Některé pokročilejší schopnosti jsou pak úspěšným splněním QTE vyloženě podmíněné a k tomu ještě musíte připočítat fakt, že se souboje odehrávají na divadelním jevišti a diváci po vás mohou něco hodit (ať už užitečný předmět či naopak například kámen), takže i na to je třeba reagovat. Celkově to souboje velkým způsobem oživuje a za celou dobu hraní se mi neomrzely.

Je to i díky mimořádně vysoké variabilitě nepřátel, kteří se neliší jenom vzhledem a statistikami, ale také způsoby, jakým útočí a co na ně platí. Záleží, zda jsou ve vzduchu, či na zemi, jestli na sobě náhodou nemají bodláky či třeba krunýř. Proti každému typu nepřátel se hraje dost odlišně a od toho se také odvíjí způsob, jakým budete bojovat.

Ještě na jiné úrovni jsou pak boss fighty, které umí i docela potrápit a budete muset u nich použít všechno, co máte. Kromě útoků Maria a vašich parťáků jsou to také itemy či speciální schopnosti. Styl hraní si každopádně můžete i dost přizpůsobit vašim představám. Postupně sbíráte různé odznaky, které dokážou vylepšit statistiky vaší party, často je to ale o určitém balancu.

Jedinečné postavy, které si rychle oblíbíte

Různorodé schopnosti každopádně nejsou užitečné jenom v soubojích. Velkou část hratelnosti tvoří procházení lokací, kde na vás často čekají enviromentální hádanky. Jak už název napovídá, svět je tady celý z papíru, a právě s tím si titul pohrává nejvíc. Mario tak postupně získá schopnost se otočit o 90 stupňů, a projít tak úzké škvíry, přeměnit se na letadélko, které dokáže přeletět propasti, či malou lodičku, s níž překonáte místa plné vody.

Využívat budete i schopnosti vašich přátel, ať už jde o odfouknutí papíru, jenž zakrývá tajný vchod, či třeba znalosti ohledně lokací a bytostí, které během putování potkáte. Každý parťák má něco do sebe a je značně odlišný jak schopnostmi, tak charakterem. Osobně jsem si nejvíc oblíbil Gombellu, která je s vámi od samého začátku a je v podstatě jakousi chodící encyklopedií, a pak samozřejmě Vivian, jež je asi u většiny fanoušků nejoblíbenější postavou.

Její historie je docela zajímavá, a to jak herně, tak s přesahem do skutečného světa. Je součástí tria antagonistů „Shadow Sisters“ a k Mariovi se přidá až později, protože ji její starší „sestra“ Beldam šikanuje. V původní japonské verzi a několika dalších lokalizacích je totiž transženou, nicméně v anglickém překladu byly jakékoli narážky Beldam na tento fakt úplně vynechány. V remaku se to změnilo, a přestože tak nikdy není explicitně řečeno, několikrát je silně naznačeno, že tomu tak skutečně je.

Síla v rozmanitosti

Ani tady každopádně rozmanitost nekončí. Jak už jsem zmínil, jednotlivé lokace jsou extrémně různorodé, a to se nepromítá jenom do vzhledu, ale také do hratelnosti. Zatímco první kapitola se ještě hraje docela tradičně, v druhé už musíte řešit speciální hádanky a třetí, jež se odehrává v létajícím městě Glitzville, hratelnost na čas změní kompletně. Stanete se totiž profesionálním zápasníkem, musíte se dostat na nejvyšší úroveň a porazit šampiona. I další kapitoly mají co nabídnout, ať už jde o záměnu Maria či již zmíněnou cestu vlakem, kde se na chvíli stanete detektivem.

Vše to navíc doplňuje nejenom skvělé ozvučení, ale hlavně fantastický soundtrack. Ten zachoval melodie původní hry a vylepšil je do výrazně modernizované podoby. Ale u toho tvůrci neskončili, remake totiž nabízí řadu nových tracků. Nově už není pro klasické souboje jedna hlavní skladba, ale každá lokace (a občas i části lokací) mají svou vlastní variaci. Od té klasické se dostanete přes temnější i veselejší, až k naprosto výborné jazzové verzi. Právě ji, ale také mnohé další melodie, jsem si zamiloval natolik, že z celkových 40 hodin, které mi hlásí úvodní obrazovka, jsem asi 2 hodiny strávil čistě posloucháním hudby v menu.

Tam a zase zpátky

Oněch 40 hodin mimochodem rozhodně není maximální číslo. Hra nabízí poměrně velkou porci nepovinného obsahu, ať už jde o menší vedlejší mise, ale i různé výzvy v čele s „Pit of 100 Trials“, kde se musíte bez smrti probojovat přes 100 podlaží, jinak se vracíte na začátek. Obsahu je tak víc než dost, proto mě ale mrzí, že se hra občas úplně zbytečně snaží natahovat herní dobu otravným backtrackingem. A to se netýká jenom vedlejších úkolů, ale i hlavní linky.

Hned několikrát se stane, že musíte projít lesem plným nepřátel, abyste se následně museli vrátit zpátky a pak znovu na druhou stranu. Je to zkrátka úmorné, a byť to není něco, co by se dělo vyloženě pořád, rozhodně to dokáže zážitek zkazit.

Stejně tak na sebe občas upozorní 20 let starý game design, protože třeba nemusí být zcela jasné, co máte vlastně udělat, abyste se dostali dál. Na druhou stranu takových momentů nebylo mnoho, takže bych chtěl ve výsledku hlavně vyzdvihnout, že za těch 20 let hra příliš nezestárla.

Pro fanoušky i nové hráče

Celkově jsem si ji tak opravdu užil, a to přestože nepatřím mezi hráče, kteří znají originál. Je to tak trochu jiné RPG, které je originální hned v několika ohledech, sází především na velmi zábavnou hratelnost v soubojích i mimo ně. Nezaujme sice kdovíjak komplexním příběhem, díky skvěle napsanému a vykreslenému světu i postavám to však vůbec nevadí. Silné stránky tady plně převažují a já nemůžu jinak než hru majitelům Switche opravdu výrazně doporučit.