Recenze Stray Gods: The Roleplaying Musical – herní muzikál

Nemá smysl, abych odkládal vyjádření obdivu, který ve mně Stray Gods vyvolali. Debut Summerfall Studios zaujal už docela dlouho před vydáním, když vývojáři představili koncept hry–muzikálu a když jsme pak zaslechli duet Laury Bailey a Ashley Johnson, který dráždí úsměvnou myšlenku, jaké by to asi bylo, kdyby si společně zazpívaly Ellie a Abbey, postavy, které herečky ztvárňují v The Last of Us Part II. Moje zaujetí se přeneslo i do hry, závěrečné nadšení se ale nezrodilo hned. Všechno zrálo během více než sedmi hodin příběhu, které Stray Gods: The Roleplaying Musical nabízí.

• Platforma: PC, Nintendo Switch, PS4, PS5, X1, XSX (recenzovaná verze) a S
• Datum vydání: 10. 8. 2023
• Vývojář: Summerfall Studios
• Vydavatel: Humble Games
• Žánr: interaktivní muzikál
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 6 GB
• Herní doba: 7 hodin
• Cena: 30 eur (Steam)

Hudba, hudba a zase hudba

Jestli se ptáte, jak to autoři myslí s tím muzikálem, tak doslova. Hře dominuje hudba od začátku do konce a ve všech vrstvách zážitku. Především je krásná, díky skladatelům, mezi kterými nechybí třeba jméno Austina Wintoryho, jehož si můžete spojit mimo jiné se soundtrackem Journey. Stejně důležité jsou pěvecké výkony. Už jsem zmiňoval Lauru Bailey, která toho jako představitelka hlavní hrdinky odzpívá zdaleka nejvíc, ale určitě se sluší připomenout další hlas známý nejen z her od Naughty Dog, Troye Bakera, herečku Janinu Gavankar (Iden Versio – SW Battlefront II) nebo skvělého Anthonyho Rappa, byť ve zcela epizodní roli.

„Jenom hezké zpívání“ by určitě nestačilo. Především jsem měl skutečně pocit, že sleduju muzikál. Hudební čísla jsou součástí vyprávění, předávají buď konkrétní a důležité informace, nebo odhalují myšlenky a pocity charakterů. Obojí stejně klíčové pro postup hrou. Soundtrack pracuje s leitmotivy a ústřední melodie z počátku příběhu se stává nejen jakousi průvodní znělkou, ale také symbolizuje svého druhu katarzi, rozřešení. Zaslechnout ji je za odměnu.

Nemluvě o tom, že nad hudebními čísly má hráč do značné míry kontrolu. Rozhodnutí přímo během písní patří jednak k těm nejdůležitějším, která mohou určovat osudy postav, jednak zásadně mění znění písně. Hlavní hrdinka Grace, do jejíž kůže se vžíváme, může zpravidla uplatnit trojici přístupů – charismatický, logický a jakýsi drsný až agresivní. Přestože jsem většinu času hrál za „hodnou“ a chápající Grace, pokusit se o rap battle s někdejší královnou podsvětí má taky něco do sebe.

Dialogy, dialogy a zase dialogy

Jsou to právě hudební i klasické dialogy, které zabírají tolik času, že nezbývá na nic jiného. Hratelnost je osekaná na sledování a rozhodování. Jediná lehce rozdílná náplň je průzkum prostředí, který ale probíhá prostřednictvím menu na straně obrazovky. Sem tam můžete na mapě vybrat, v jakém pořadí navštívíte jednotlivé lokace. Žádné narušení smyčky píseň, dialog, píseň, dialog a tak pořád dokola nečekejte.

Z mé strany to ale není ani trochu výtka. Jsem neskonale vděčný, že se tvůrci vyvarovali zahrnutí quick time eventů, které žánrem interaktivních filmů prorůstají skrz naskrz. Navíc věřím, že události odehrávající se na obrazovce (a opět i hudba) nenechají hráče sklouznout k myšlence, že by si taky rádi „zahráli“.

Celý koncept muzikálu vysvětluje osobnost protagonistky, která se stává poslední múzou, a právě ve zpěvu se skrývá její nadpřirozená síla.

K tomu všemu příběh výborně graduje. Napříč třemi akty můj dojem a angažovanost v dění kolem řeckých bohů v moderním lidském světě jenom rostly. Celý koncept muzikálu vysvětluje osobnost protagonistky, která se stává poslední múzou, a právě ve zpěvu se skrývá její nadpřirozená síla – za pomoci hudby se dokáže dostat do nitra ostatních. Zde přichází i morální dilemata. Do jaké míry smím ovlivnit cizí úmysly, myšlenky a emoce? Kdy zasáhnout ve jménu vyššího dobra, a kdy nechat osud člověka v jeho rukou? Takové otázky si v několika vypjatých scénách nepochybně položíte.

Napomáhá tomu kvalita textů a scénáře. Postavy při svých rozmluvách ožívají, a navzdory tomu, že jich je docela dost, jsem si ke každé stihl vybudovat určitý vztah. Ne vždy nutně přátelský, k některým charakterům jsem byl podezíravý, na některé jsem změnil názor. Právě díky skvělým charakterům a dobré práci tvůrců za klávesnicemi dokáží obzvlášť pozdější scény vzbuzovat opravdu silné emoce. Nebudu lhát, v jednu chvíli (ve spojení se silnou hudbou) jsem měl na krajíčku, což se mi běžně nestává.

Dlouho jsem měl dojem, že dialogy přímo neovlivňují cestu Grace a jejích přátel. A ačkoli mám hru odehranou jen jednou, myslím, že samotná cesta se opravdu nebude při opakovaném hraní příliš lišit. Události se mohou odehrát v jiném pořadí, ale ke většině z nich zřejmě dojít musí. Co se naopak vskutku ovlivnit dá, jsou vztahy s postavami, které se naplno projeví v samém závěru hry. Ten může systémem, který uplatňuje ve vztahu k rozhodnutím hráče, připomenout třeba Life is Strange: True Colors a vzdáleně i druhý Mass Effect. Budování vztahů se bude lišit i podle výběru z trojice perků, které odpovídají výše zmiňovaným přístupům. V průběhu hraní si odemknete dva ze tří, přičemž každý zpřístupňuje občasné speciální odpovědi.

Komiksový Olymp

Vývojáři zvolili pro Stray Gods komiksovou stylizaci, které lze máloco vytknout. Kresby jsou příjemné a hodí se k proměnlivé náladě vyprávění (hra skutečně skvěle kombinuje humor a vážné chvíle). Postavy nejsou animované, pouze se nárazově proměňují jejich pozice, jak v komiksových políčkách. Forma nápadně připomíná loňské As Dusk Falls, podobně jako tam jsou zde obdařeny plynulou animací třeba dveře. V muzikálové novince je na rozdíl od dramatu od Interior Night ručně kreslené i prostředí. Scény jsou pak ve Stray Gods přece jen o něco statičtější.

Grafika bohužel poněkud trpí, když se postavy přiblíží příliš blízko kameře. Obzvlášť na velké televizní obrazovce si nešlo nevšimnout pochybného rozlišení znatelného hlavně v obličejích. Férově je ale potřeba říct, že na Xboxu Series X jsem hrál bez patche, který kvalitu obrazu adresuje a který měli k dispozici recenzenti na PlayStationu a PC. Autoři slibují do vydání vylepšit také trochu nepříjemné ovládání na gamepadu a opravit chvílemi nevyvážený zvuk. Žádný z problémů ale zásadně nemění můj celistvý dojem z hraní.

Při vrcholu třetího aktu jsem jen seděl s otevřenou pusou, sluchátky na uších a automaticky odmačkával dialogy podle charakteru, který jsem „své“ Grace během sedmi hodin ve hře vybudoval. Schválně znovu udávám i délku titulu, protože jsem původně očekával kratší a komornější seanci. Místo toho jsem se dočkal v kontextu žánru plnohodnotné nálože s řadou epických a vyhrocených chvil.