Mimořádné RPG, které ale nebylo dotaženo do konce.
O vývojářích ze studia Fool’s Theory jste možná slyšeli díky tomu, že připravují remake prvního Zaklínače. Než ale dorazí očekávaná předělávka slavného RPG, pojali tento žánr po svém v unikátní hře s ještě unikátnějším názvem The Thaumaturge. Titul několikrát odložený a v náloži velkých AAA her možná poněkud nenápadný, ale když už se o něm dozvíte, tak určitě (a naprosto právem) spoustu z vás zaujme hned na první pohled.
- Platforma: PC, později PlayStation 5 a Xbox Series X|S
- Datum vydání: 4. 3. 2024
- Vývojář: Fool's Theory
- Vydavatel: 11 bit studios
- Žánr: Izometrické RPG
- Česká lokalizace: Ne
- Multiplayer: Ne
- Dat ke stažení: 30 GB
- Herní doba: ~20 hodin
- Cena: 799 Kč (Alza)
Hráno na sestavě:
- Procesor: Intel Core i5-13600K
- RAM: 32 GB DDR5 6000 MT/s
- Grafická karta: Nvidia GeForce RTX 4080 (16 GB VRAM)
- Úložiště: Solidigm P44 Pro (2TB NVMe PCIe 4.0 SSD)
Osobní příběhy
Titul se odehrává ve Varšavě roku 1905. Tehdy samostatné Polsko už nějakou dobu neexistovalo a území bylo rozděleno mezi několik států, hlavní město se tak ocitlo pod nadvládou Ruského carství. Hlavní postavou je Wiktor Szulski, který je tzv. thaumaturgem, člověkem, který dokáže vnímat lidské emoce (a potenciálně jimi i manipulovat) a zároveň dokáže vidět i ovládat „démony“ zvané salutors. Wiktor strávil mnoho let ve vyhnanství, a přestože svého otce neměl příliš v lásce, když se dozví o jeho smrti, vrátí se do svého rodného města, aby se nejenom znovu setkal se svou rodinou a známými, ale také vyšetřil, co za záhadnou smrtí Stanislawa Szulskeho skutečně stálo.
Vysvětlit příběh této hry je stejně náročné jako vyslovit její název. Rozhodně jde o jednu z jejich hlavních předností, jenže příběh (alespoň zpočátku) v zásadě nemá cíl či nějakou hlavní linku. Během hraní se setkáte s řadou menších, ale velmi zajímavých a nápaditých osobních příběhů, kde si zahrajete na detektiva a pokusíte se zjistit pravdu.
Příběh spoléhá především na velmi zajímavé a různorodé postavy, jejichž motivy zjišťujete až postupně, a mnohdy se může stát, že daný člověk není tím, kým se zdá být na první pohled. Dialogy jsou rovněž velmi dobře napsané a čeká na vás celá řada rozhodnutí, která skutečně dokážou ovlivnit příběh.
Historická Varšava
Snad největší předností je ale samotný svět, který se vývojářům podařilo vybudovat. Jistě, do velké míry spoléhá na historické reálie, ale ani to není jednoduché zpracovat, a je vidět, že si na tom dali tvůrci opravdu záležet. Podíváte se do temných zákoutí Varšavy, střetnete se s tajnou policií, různými politickými a jinými skupinami, ale také s vysoce postavenými lidmi, včetně několika skutečných historických postav, jako například známý mystik Rasputin, ruský car Mikuláš II. či guvernér Varšavy Georgi Skalon.
Svět je vám během hraní představován postupně, ale naprosto mistrně. Hra dokáže skvěle vykreslit názorová střetnutí, situaci chudých i bohatých lidí, potlačování menšin či boj za práva žen a spoustu dalších, i dnes naprosto platných témat. Jakožto thaumaturge to navíc nemáte vůbec jednoduché a většina lidí pohlíží na Wiktora spíš s pohrdáním než respektem. A protože ani hrstka jiných z jeho „druhu“, kteří ve Varšavě jsou, se do pomoci zrovna nehrnou, musí se spoléhat především sám na sebe, své schopnosti a svou nejbližší rodinu, především sestru Ligiu, byť i vztah s ní má velmi komplikovaný.
Po stránce příběhu i loru má tedy hra obrovské ambice, o to větší je ale škoda, že potenciál ani zdaleka nebyl plně využit. V prvních asi 3/4 se vše pomalu buduje a vše směřuje k tomu, že budete muset učinit velké rozhodnutí, od něhož se odvíjí závěr. Ten je nicméně neuvěřitelně uspěchaný, jako by vývojáři chtěli odvyprávět ještě velký kus příběhu, ale pak jim došlo, že už na to nemají budget, a tak se rozhodli všechny linky rychle uzavřít. Finále proto nevyzní zdaleka tak dobře, jak by mohlo, a zanechává hořkou pachuť na jinak mimořádně povedeném vyprávění.
Netradičně tradiční
Asi je ale čas konečně se přesunout k hratelnosti. Do velké míry jde o relativně standardní izometrické RPG, v němž budete prozkoumávat jednotlivé oblasti Varšavy. Těch mimochodem není vůbec málo, nicméně nejsou propojené plně, jde v podstatě o semi-open world, kde se mezi lokacemi přesouváte pomocí tramvaje či kočáru. Díky velmi rychlému načítání to ale není vůbec žádný problém. Každá oblast je navíc dostatečně velká a má co nabídnout.
Ve hře najdete celkem 3 typy úkolů, jedním z nich jsou ale pouze „aktivity“, jež spočívají v tom, že zajdete například ke stánku s občerstvením, podíváte se na pěkný artowork s krátkým popiskem a získáte zkušenosti. Objevujete zajímavá místa, která polská metropole nabízí, a budování světu to rozhodně pomáhá, každopádně hratelnost je zde nulová.
Mnohem zajímavější jsou tak zbylé dva typy: hlavní a vedlejší úkoly. Velmi mě překvapilo, že jejich kvalita je prakticky na stejné úrovni, a teď to myslím v čistě pozitivním slova smyslu, protože úroveň je to opravdu vysoká. Jak už padlo, prožijete především osobní příběhy, ale postupně se přece jen začne rozvíjet jakási hlavní linka, byť se samá skládá z několika menších. Ve výsledku mi to každopádně vůbec nevadilo, protože právě v ucelených příbězích (jež se ale projeví i později) spočívá síla této hry.
Démoni
Rozhodně tomu pomáhá hlavní postava v podobě Wiktora, kterého si rychle oblíbíte. Není to žádný „klaďas“, sám v minulosti udělal dost pochybné věci, k ostatním mluví často poněkud sarkastickým tónem a je velmi opatrný v tom, komu věří. Nicméně i to se časem promění a dokáže být otevřenější, až vyloženě přátelský, závisí to samozřejmě na vašich volbách.
Řada postav má v The Thaumaturge hlavní slabinu, která hraje roli nejenom v chování, ale také v hratelnosti. Taková slabina je totiž specificky důležitá pro thaumaturge, kterým je i Wiktor. Jeho hlavní vadou je pýcha, což se v dialozích silně projevuje (a sami tomu můžete pomoct svými volbami). A kde do toho ale spadá hratelnost? K vadě může být přitahován salutor, ono „monstrum“, které dokáže Wiktor ovládat, v jeho případě je to Upyr. Wiktor ale k překvapení svých kolegů dokáže získat salutorů na svou stranu víc, je k tomu ale zapotřebí přesunout něčí slabinu na sebe a také pomoc jistého Rasputina.
Salutoři jsou ale skvělí pomocníci. Ostatní lidé (pokud taky nejsou thaumaturge) je vidět nedokážou, neexistují totiž ve fyzickém světě, vy je každopádně máte prakticky jako druhou ruku. Dokážete pomocí nich lidmi manipulovat a ulehčit si tak cestu za vaším cílem. Důležité je ale také pečlivě prozkoumat okolí, kde jakožto thaumaturge najdete i věci, které by běžný člověk neměl šanci zjistit. I proto tak často řešíte vyloženě detektivní případy. Nemáte zde sice žádný myšlenkový palác a hra vám všechny informace po prozkoumání předmětů rovnou předloží, což je možná trochu škoda, ale jak se rozhodnete s danými fakty naložit, už je jen na vás.
Unikátní souboje
Taky ale můžete zahodit možnost dialogu a zkrátka se pustit do boje. A tady přichází další velmi silná stránka této hry, jež nabízí jakýsi mix Persony a Othercide. Souboje jsou totiž tahové, ale nejde o klasické střídání hráč-soupeř. Místo toho je nahoře časová osa, kde vidíte plánované útoky všech zúčastněných. S tím tak můžete různě kalkulovat – udeřit jako první, nebo si naopak nejprve soupeře nějak připravit, narušit mu útok a podobně.
Hlavně (a tady přichází ta „Persona“ část) ale nebojuje jenom Wiktor, k dispozici má totiž všechny své salutory. Každý má unikátní schopnosti, ať už je to life-steal, snížení soustředění (jehož úplná ztráta rozhodí soupeře a vy můžete zasadit fatální úder), silný (ale o několik kol odložený) útok, sesílání nějakých negativních efektů na nepřátele a podobně. Spolu s již zmíněnou časovou osou je to sice trochu komplexní, ale naprosto parádní kombinace, díky níž jsou souboje neskutečně zábavné. Ale má to bohužel jeden háček.
Další nedostatky
Opět se vracíme k velkým ambicím vývojářů. Stejně jako u příběhu, i tady jsou základy fantastické, nicméně dotažené do konce to není. Proč? Variabilita nepřátel prakticky neexistuje, zabojujete si pouze proti lidským nepřátelům, kteří jsou všichni stejní, liší pouze používanou zbraní – někdo bojuje pěstmi, jiný má šavli, někdo zase střelnou zbraň. Soubojů je ale ve hře tolik, že se to docela rychle ohraje a chybí zde nějaké zpestření.
To by mohlo přijít v podobě boss fightů, které ve hře tak nějak jsou, jenže nikdy nebojujete proti bossovi jako takovému, ten na vás místo toho jen kouká a sesílá „poskoky“, kteří se chovají úplně stejně jako lidští nepřátelé, přestože tyto velké bitvy neprobíhají ve fyzickém světě.
Propracovaný audiovizuál
O to větší je to škoda, když bitvy vypadají opravdu dobře na pohled. Zásluhu na tom mají především salutoři, neboť každý z nich má neuvěřitelně nápaditý design vycházející z odlišné kultury. A to jsem ještě nezmínil jejich fantastické animace, především u nejsilnějších útoků, které vypadají velmi působivě.
Celkově hra vypadá opravdu moc hezky. Velký podíl na tom má zvolený vizuální styl, ale také skvělé nasvícení a celkové detaily. Připravte se na mnohem hezčí podívanou, než byste od takového žánru čekali. Skvělé atmosféře nicméně nepomáhá pouze grafika, ale také naprosto vynikající hudba, spoléhající především na smyčcové nástroje, a celkově sound design. Soundtrack chci ale skutečně vypíchnout, protože melodie jsou různorodé a perfektně doplňují emotivní i akční scény. Některé skladby rád poslouchám i po dohrání.
Technické problémy
Zatímco tedy grafika a ozvučení jsou na vysoké úrovni, to samé se nedá říct o technické stránce a některých dalších aspektech, kde je vidět nižší budget. Například modely postav sice vypadají solidně, ale pro vedlejší postavy existuje jen několik předem daných tvarů, a výrazně odlišné charaktery tak často mohou vypadat prakticky stejně. Animace obličejů jsou navíc velmi strnulé, což vzhledem k množství dialogů přece jen dost bije do očí.
Hlavně jsem chtěl ale zmínit technické problémy. Jednak je hra docela náročná na hardware, ale především trpí na nepříjemný stuttering, na který narazíte během hraní pravidelně. Načítání je, jak už jsem zmínil, sice rychlé, ale zase pokaždé doskakují textury až po načtení, což nepůsobí úplně dobře. Už tak toporným animacím zase nepomáhá fakt, že se občas zglitchuje hlava některé z postav a neustále se rychle hýbe ze strany na stranu, jindy zase model třeba úplně zmizí.
Narazil jsem na celou řadu vizuálních glitchů, ale i pár bugů, které ovlivnily hratelnost, či docela bizarní věci jako neodpovídající titulky (kdy třeba postava vysloví úplně jinou větu, než jakou vidíte na obrazovce). Počet problémů se navíc postupně zvyšoval, zatímco začátek byl prakticky bez problémů, ke konci už jsem měl bugů a glitchů celou řadu. O to víc bylo vidět, jak je celé finále ušito horkou jehlou.
Co mohlo být
The Thaumaturge je skutečně jedinečná hra, která má výborné nápady a minimálně ze začátku na nich i dobře staví. Její největší přednosti ale nebyly dotaženy do konce a vývojáři, zřejmě kvůli nedostatečnému rozpočtu, byli donuceni vše výrazně urychlit, což celkový zážitek bohužel sráží. Neberte mě špatně, tenhle titul vám rozhodně doporučuji, o to víc po několika opravných patchích, ale pořád nemůžu přestat myslet na to, čím mohl být, kdyby se nemuselo dělat tolik ústupků.
Verdikt
The Thaumatuge má všechny ingredience na to, aby mohl být naprosto fantastickým RPG, a v některých momentech jím skutečně je. Pečlivě vybudovaný svět, kombinující historii a temné fantasy, funguje vyloženě skvěle a hra má i spoustu dalších předností. Bohužel je ale na ní velmi znát nižší rozpočet, který se podepsal i na dlouho budovaném závěru celého příběhu. Potenciál byl vyšší, ale i tak tento unikátní titul rozhodně stojí za váš čas.
