Styx: Master of Shadows – bodnut do zad goblinem

Recenzovaná verze: PC

Hráli jste někdy hru, která vás v první řadě zklamala a až poté jste byli schopni hledat na ni jakékoliv klady. Očekávání je ,,svině“ a podobnou zkušenost máme z našeho herního života asi všichni. Studiu Cyanide se podařilo připravit mi takový problém právě teď se svou novotinou Styx: Master of Shadows. Hra to rozhodně není špatná, dopadla nicméně jako většina akčních titulů z dílen tohoto průměrem nasáklého studia. Přitom problémem nejsou ani tak absentující nápady, jako spíš neschopnost vývojářů všechno dotáhnout do konce.

Prezentace jako z pravěku

Kolotoč všednosti se roztáčí hned zkraje, aniž byste se pustili do hry, kouká na vás low-cost prezentace, které vévodí hrůzné filmečky. Prkenné výrazy, téměř žádný pohyb a zoufalá mimika nás prostě nemá šanci vytrhnout, obzvláště po takových peckách jako byli Shadow of Mordor nebo Alien Isolation.

To celé nám navíc vypráví ne zrovna zajímavý děj o skřetovi jménem Styx, který se mermomocí snaží dostat ke gigantickému stromu. Nepřipravím vás o další podrobnosti a nebudu dál šťourat do těchto partií. Karty jsou ale rozdány dle očekávání tak, že postavy rychle splývají a z jejich vystupování velmi rychle vyprchá jakákoliv jiskra, čemuž rozhodně napomáhá i dabing pod úrovní dnešního standardu. Dokonce ani ten tajemný Styx nemá postupem času co nabídnout a jeho sebevědomě úlisný charakter lehce spadne do stereotypu, kdy nám jeho postava předkládá stále více otázek, aniž by na ty starší odpovídala.

O moc lepší to není ani s atmosférou a technickým zpracováním obecně. Hra se hrabe z průměru jen z obtížemi a animace jsou jím zaházeny tak mohutně, že na jejich nedomrlost leckdy doplácí i herní mechaniky, které navíc nejsou vůbec špatné s ohledem na to, že ale všechny působí, stejně jako celá hra, nedotaženě.

,,Karty jsou ale rozdány dle očekávání tak, že postavy rychle splývají a z jejich vystupování velmi rychle vyprchá jakákoliv jiskra, čemuž rozhodně napomáhá i dabing pod úrovní dnešního standardu.“

Se Styxem na louči a v podloučí

Styx se tvářil už před vydáním jako pán stínů a nakonec v úplně špatné formě nedorazil. Stealthového vyžití nabízí ažaž a budete-li schopni mu odpustit řadu ne nepodstatných prohřešků, možná si jeho rozlehlé lokace plné nejrůznějších schovávaček užijete stejně, jako jsem si je po skeptickém začátku užil já.

Pojďme si ale nejprve povědět v čem náš goblin zklamal. Zmínili jsme se vám už v letmých dojmech, že třeba takové animace jsou asi stejně příjemné jako pokuta a jejich zapracování do stealth systému by nějaký ten pátek ladění ještě potřebovalo. Jde více méně o to, že vám snad ani Styxovi vývojáři jednoznačně neřeknou, kam kterým skokem doplachtíte, nebo co zvládne váš skřet ustát a co už znamená pád do temnot. Jistě pochopíte, že tohle znamená v podobné hře opravdu pořádnou potíž, byť se samozřejmě můžou autoři omlouvat nízkým rozpočtem.

,,Jde více méně o to, že vám snad ani Styxovi vývojáři jednoznačně neřeknou, kam kterým skokem doplachtíte, nebo co zvládne váš skřet ustát a co už znamená pád do temnot. Jistě pochopíte, že tohle znamená v podobné hře opravdu pořádnou potíž, byť se samozřejmě můžou autoři omlouvat nízkým rozpočtem.“

Podobně působí ve Styxovi i celý systém krytí a potenciálního odhalení. Za mechanikami asi stojí dobrý úmysl to všechno zabalit do sice šedivého, ale fungujícího celku. Tak to ale většinou není a nezřídka se tak stanete obětí naprosto nesmyslného scénáře, kdy se krčíte v temnotách a vševidoucí umělá inteligence i přesto odhalí vaši siluetu, s níž si to půjde vyříkat pěkně zostra.

Tím se plynule dostáváme k pr*seru číslo dvě, totiž že s poplachem sice v Cyanide počítali, soubojový systém ale stojí za starou belu a unikat téměř nejde, když se vám postaví dva a více nepřátel. Namítnete, že hra tím alespoň nutí do užívání stealthu? Do jisté míry budete mít pravdu, ostatně i já jsem si přímý střet několikrát kvůli rozvernému poplachovému systému rozmyslel, musíte se ale zeptat sami sebe, zda by právě nepovedený herní prvek měl být tím, co hráče žene používat jiný, povedenější.

Když se průměr zamaskuje

Styx: Master of Shadows ale není hra vždy marná a frustrující. Velmi často jsem se bavil, což je potřeba pořádně vypíchnout a zvýraznit. Lokace, ve kterých s goblinem unikáte zrakům tupých stráží, jsou totiž z valné většiny příjemně rozlehlé a skýtají mnoho cestiček, kterými se vydat ke svému cíli. Takové šachty a výstupky na stěnách navíc musíte velmi často hledat lupou (nebo speciálním pohledem viz. níže) a to kvituji s úsměvem na rtech, jelikož tohle jsem od Styxe čekal především a děkuji mnohokrát jeho autorům, že se rozhodli jít právě touhle cestou.

S chválou musím pokračovat i dále, když vzpomenu kupříkladu skřetovu slabost pro nektar z onoho tajemného stromu, kterým se náš zlobivý kamarád dost často živí. Ne snad že bych podporoval jeho závislost, musím nicméně říci, že obyčejná cigareta vám nedovolí rozdvojit se, nebo dokonce zmizet. Nektar tohle všechno umí a navrch ještě přihazuje možnost na krátkou chvíli zvýraznit důležité objekty v okolí, což se hodí zejména v případě hledání ne zrovna očividné cesty.

Najít cestu vám ovšem nepomůže naprosto otřesná mapa. Nevím, co si autoři mysleli, ale nákres lokace bez zjevné značky u skřetovi pozice je asi stejně platný jako plína na zadku dítěte, co se vám právě vydělalo na košili. A nelogičností přišlo na návštěvu více. Proč si autoři dali kupříkladu záležet na tom, aby vaši oponenti reagovali na zvrhnutou židli nebo na pohnutí koštětem, když už se nerozpakovali odladit Styxovy animace, díky jejichž nepřesnosti tak budete shazovat po cestě kdeco.

RPG prvky jako standard

Možná je to dnešní dobou, možná je to tím, že šla herní studia do sebe. Sebelevnější tituly však dnes naprosto standardně nabízí něco jako RPG systém, a i když zpravidla nejde o nic moc sofistikovaného, třeba právě Styxovi to dodává ksicht a vy si tak podle svých preferencí můžete svého goblina poladit perky, které se k vašemu herním stylu hodí nejvíc. Znovu opakuji, nejedná se o příliš sofistikovaný systém, vezmete jím ale za vděk ve hře, jež v prvé řadě kraluje průměru.

A zřejmě jí to i odpustíte, neboť mu kraluje přinejmenším s grácií. Není tak dlouhá, aby vás začala vyloženě štvát a není ani tak krátká, abyste si připadali okradeni. Mluvím o nějakých 7 – 10 hodinách někdy méně, někdy více frustrující hratelnosti, již doporučím zejména těm trpělivějším hráčům, kterým nevadí, že budou muset hře hodně odpustit.

K věcem hodným odpuštění patří i grafika, která dnes nikoho neoslní a čerstvé majitele nových konzolí maximálně naštve, protože takhle jsme si ten current-gen rozhodně nepředstavovali. Po většinu času přitom není zase tak moc věcí, na něž by si mohlo oko stěžovat, jen to prostě nevypadá tak, jak bychom si dnes přáli.

Temnotami s problémy… A draze…

Největší dilema tak bude představovat pravděpodobně cena, která se v době psaní recenze na Steamu pohybuje okolo 24 eur, což je ve srovnání s českým trhem cena ekvivalentní AAA hře. A to je prozatím velká bída. Uvažujete-li tedy o koupi Styxe, dejte na mé doporučení a vyčkejte až vám ho Steam sám nabídne za pár korun. Pak bych se nebál do něj investovat.