Nové Red Faction klame tělem a nabízí tak trochu nečekanou, ale děsně zábavnou směsici frenetické akce a poutavého audiovizuálu, která rozhodně nezklame.
Nebudu nic zastírat a rovnou přiznám barvu. Na nové Rad Faction jsem se těšil jak malý Jarda. Již poměrně dávno vydaná Guerilla nám nabídla solidní akci v otevřeném světě, která však tak nějak nedržela po hromadě a výsledný zážitek byl dosti roztříštěný. To v posledním díle slíbili autoři z Volitionu napravit a přistoupili i na poměrně velkou míru kompromisů, kterými chtěli z jednoduchého příběhu udělat mrazivé drama. Naneštěstí se to nepodařilo ani tentokrát.
Beznadějný smolař
Hra se už od prvních minut s ničím nepáře a nějaké připomínání minulosti rudé planety rozhodně nehledejte. Do rukou vám dá potomka „slavného“ rodu Masonů a úkol zachránit Mars. Darius však poměrně rychle zkazí, na co šáhne a nejen, že odsoudí lidskou rasu k živoření pod povrchem Marsu, ale navíc stihne probudit i tisíc let staré mimozemské zlo.
Jelikož je ovšem náš hrdina potetovaný a drsňácký dobrák od kosti, ihned se pustí do záchrany situace. Snad mě nikdo neukamenuje, když prozradím, že během poměrně krátké kampaně stihne mezi hlavním hrdinou a hrdinkou vyklíčit i poměrně krátká láska a o pořádná klišé tady není nouze. Ale kdo by to vlastně nečekal? Překvapivě jsem se však párkrát přistihl s lehkým úsměvem na rtech. Sem tam totiž ze sebe hrdina vymáčkne nějakou v kontextu trefnou a vtipnou hlášku, ale není to nic obvyklého a většinu času se jen omezuje na nudné tlachání s pár postavami a jakýmsi příručním počítačem jménem Sam.
Příběh sám o sobě jak vidno na žádná ocenění neaspiruje, jakýmsi způsobem však hru pohromadě rozhodně drží a ke konci ve vás možná i vyburcuje zvědavost. Ovšem celkově dojíždí na svou propracovanost, respektive její absenci. Postavy jsou naprosto plytké a nějakou emoci jsem ze sebe zvládl vymáčknout všeho všudy jednou. Jestli si pod tím autoři představují propracované a nervydrásající drama, je mi jich upřímně líto.
Atmosféru chlapci umí
Jak již dává sám příběh tušit, většina hry se odehrává v temných tunelech daleko pod povrchem a na světlo vykoukneme jen párkrát. To alespoň na začátku příběhu nevadí. Autoři totiž dokážou skvěle pracovat s atmosférou a minimálně po první hodině jsem si připadal, jako kdybych nehrál akci z pohledu třetí osoby, ale nefalšovaný survival horor. Nábojů je totiž málo a nepřátel naopak hodně. Ti jsou sice slabí, ale když na vás naběhne osm červeně žhnoucích alienů, je na problém zaděláno.
Protože budete velkou část hry bloudit ve tmě a baterka je tady absolutně k ničemu, s radostí uvítáte každý jen chabě osvětlený kout. Navíc nepřátelé opravdu stylově fosforeskují a v temnotě nahánějí hrůzu. S povděkem kvituji i jejich poměrně velkou rozmanitost. Jedni umí potrápit svou hbitostí a útoky z dálky, jiní vám zase pěkně zatopí při střetech tělo na tělo. Ještě kdyby tak oplývali alespoň průměrnou umělou inteligencí. Naštěstí to dokážou vždy vyvážit neuvěřitelným množstvím.
Velkolepost na prvním místě
Poměrně záhy od startu hra dává kradmému postupu a napjaté atmosféře vale a místo ní si na pomoc volá třeskutou a nikdy nekončící akci. Nejvíce tímto asi trpí prostřední část hry. Nejen, že kulisy vypadají čím dál tuctověji, ale akce míří jen k jedinému cíli. Více nepřátel, více výbuchů a i více zábavy. Naneštěstí to na některých místech level designéři hodně přepískli a potvor je až přespříliš. Párkrát jsem to tak vyřešil jen zbabělým proběhnutím, a kdybych toho dotyčného někdy potkal, rozhodně by pochvalu nezasloužil.
Abych ale autorům nekřivdil, akce je to opravdu chytlavá, pohledná a hlavně poutavá. Vlastně se hráč cítí jako na horské dráze. Jednou se probíjíte skrze nekonečné zástupy potvor, jindy zase osedláte tank na čtyřech nohách nebo letadlo a dostane se vám pocitu absolutní nepřemožitelnosti. Stereotyp je tady těžce nedostatkovým zbožím, respektive si jej nemáte šanci všimnout. Leč je úvodní atmosféra povedená, nemůžu říci, že by se mi tento velkolepý styl líbil méně. Ať se totiž na obrazovce děje cokoliv, vždycky je to barevné, plné výbuchů a hlavně to má děsný spád.
Čím barevnější a výbušnější, tím lepší
Poměrně stařičký Geo-Mod se podařilo dostat až na samou mez jeho schopností a hra tak vypadá parádně. Navíc na to, co předvádí vychází i co se týče hardwarových požadavků hráči vstříc a freemrate klesá jen naprosto výjimečně.
Temné lokace vkusně osvěžují modře a zeleně zářící náboje a mutageny sloužící k vylepšování postavy. Ke konci se navíc podíváme i na opravdové architektonické skvosty, které aspoň na chvíli vezmou za srdce každého hráče. Armageddon nabízí grafické orgie v tom pravém slova smyslu. Na hráče čekají jak zajímavé lokace, tak i efektní scény plné napětí a překvapení. I přesto není zážitek přespříliš svázán skripty. To si autoři mohli dovolit především díky jedinečné vlastnosti enginu, který v podstatě definuje celou sérii, a tou je bezkonkurenční fyzika a demolice, která umí wow momenty vyrobit kdykoliv a kdekoliv.
Absolutní demolice prostředí sice znovu vypadá skvěle a obzvláště při zapnutí DX11 se jedná o naprostou pastvu pro oči, ale rozčarován jsem byl z toho, v jaké míře s tímto jedinečným prvkem hra pracuje, nebo spíše nepracuje. Úkolů založených na této vlastnosti je totiž až trestuhodně málo a jedna velkolepá demolice mostu to rozhodně nezachrání. Ani tolik efektní opravování věcí vás nevytrhne. Vlastně se k pořádnému řádění dostanete jen během pár okamžiků hry, kdy si zadek hezky vezete v některém z vozítek. Pravdou ale je, že když už na takovéto masakrózní jatka dojde, stojí to za to. Kdyby dělal král filmových výbuchů a kulervoucích efektů Michael Bay hry, bezesporu by vypadaly nějak takhle.
Stará dobrá střílečka
On vlastně celý Armageddon tak trochu klame tělem a s předchozími díly ho spojuje jen pár charakteristických, převážně marketingových věcí a alespoň minimální důraz na destrukci. Již dávno se nejedná o akční hru, kde je poměr střílení a destrukce téměř stejný. U Armageddonu je destrukce brána pouze jako nějaký bonus navíc, který pomáhá zážitek pozvedávat někam výše. Tato hra je totiž primárně dobře udělanou střílečkou.
Ostatně jsou tomu uzpůsobeny i úkoly hlavní náplně hry. Celé to probíhá podle stále stejného scénáře. Během přesunu z bodu A do bodu B vám do cesty naskáče co nejvíce potvor a vy je za pomoci stylových zbraní zmasakrujete. Pak něco opravíte, spustíte nebo zničíte a v ideálním případě si ještě dvakrát střihnete tu strastiplnou cestu. Na první pohled to sice vypadá děsně nudně, ale popravdě přes všechno to střílení nemáte čas nad nějakými se opakujícími úkoly přemýšlet.
Rozhodně by to ale nebavilo, kdyby zde nebyl zajímavý zbraňový arzenál. Samozřejmě nechybí klasická útočná puška, která vám bude krýt zadek valnou část hrací doby. Dostane se ale třeba i na perličky jako je Magent Gun nebo skvělé udělátko na výrobu singularit, které mě ke konci nejednou zachránilo. Zmínit je třeba i zbraně na bázi nanotechnologií, které způsobují mizení budov doslova před vašima očima. Opět platí, že efekt je to hlavní.
Zapomenout nemůžu ani na vcelku osvěžující použití Nanoforge, které silně připomíná telekinetické schopnosti. Darius může mávnutím ruky vytvořit vlnu, jež všechny potvůrky odhodí pěkných pár metrů daleko. Ještě o něco lépe vypadá štít, který vám dá alespoň na chvíli vydechnout a udrží dotěrné a hbité alieny dál od těla. Vývoj těchto schopností se stejně jako i vylepšování jiných atributů koná u speciálních stanic. Všechno ovšem musíte hezky zacvakat těžce posbíranými body.
Multiplayer po liposukci
Kdo by ve hře hledal klasický kompetitivní multiplayer, byl by šeredně zklamán. Ten sice byl v Guerille ztvárněn opravdu špičkově, ale k celkovému vyznění Armageddonu by se nehodil. Místo toho se autoři přiklonili k daleko komornějším módům Defend a Survive. Samy názvy myslím mluví za vše a ve čtyřech lidech se jedná o skvělou zábavu, která sice nevydrží na věky, ale na pár dní vás týmové střílení a demolování zabaví.
Nečekané, ale přesto povedené
Jak jsem zmínil v úvodu, Red Faction Armageddon jsem vyhlížel poměrně dlouhou dobu a také jsem od ní něco očekával. Očekávanou porci akční hry s ohromnou mírou demolice jsem sice tak úplně nedostal, zato jsem se skvěle odvázal a pobavil. Hra sice ani zdaleka nevyužila potenciál, ale jako střílečka, u níž vypnete mozek, funguje skvěle.
Nenajdete tady žádné kvanta intelektuální zábavy, propracovaného příběhu a ani kdovíjak hlubokých herních mechanismů. Vždyť tady ani není krytí. Po dlouhém dni to však ani nebudete vyžadovat a ještě rádi se ponoříte do zábavného masakrování nekonečného počtu příšerek z temných hlubin rudé planety.
Verdikt
Ač není nové Red Faction zrovna hrou, jakou jsme čekali, rozhodně si nás svou frenetickou a zábavnou hratelností získala. Na všechny problémy, neduhy a nedodělky totiž během několika minut děsně zábavného střílení rychle zapomenete.
