Army of Two: Devil’s Cartel – bratři sobě

Recenze z hraní PS3 verze

Army of Two mělo od prvního dílu něco do sebe, především díky chytrému systému Agro a kvalitní kooperační struktuře, která byla precizně vypiplaná. Bohužel třetí díl se už od pohledu tvářil jinak. Dospěleji, realističtěji, zkrátka jinak. Vezmeme-li v úvahu, že série nikdy netěžila z originálního příběhu a stavěla především na over-the-top akci s peprným humorem, rozhodně se nám nezdá, že to byl krok správným směrem. Ale neříkejme hop…

Mexiko s tradiční vůní

Drogy, Mexičané a zaprášené ulice. Příběh Devil’s Cartel opravdu nelze nazvat originálním a tam, kde se předchůdci snažili alespoň trochu polemizovat nad válečnými problémy současného moderního světa, nabízí trojka veskrze klišovitý a průměrný béčkový scénář, který je otřepaný více, jak vězeň v Guantánamo. Hráč (resp. hráči) se vžijí do role dvou nováčků v žoldácké agentuře TWO, Alpha a Bravo (pojmenovat je nejspíše bylo příliš složité). Původní hrdinové, Salem a Rios, se vrací jakožto mentoři a pomocníci, veškerá tíha problémů tedy padá na ramena právě vám. Aby se kluci se samopaly měli na co dívat, přibude vám časem do party také sličná bruneta Fiona, její integrace je však spíše marnou snahou zaplnit prázdné místo v příběhu a donutit jej alespoň nějak držet pohromadě. Dva nováčci totiž postrádají potřebné charisma a utáhnout celý děj by nejspíše nedokázali.

Přibližně do poloviny se hře daří ještě jakž takž držet napětí v očekávání věcí budoucích, poté už ale i ten pomalejší hráč začíná chápat, co se děje a dohrání začíná být spíše dílem povinnosti, nikoliv zážitku.

Po několika počátečních misích se náš párek zaplétá do značně brutálního válečného konfliktu drogových kartelů a Mexiko se začíná barvit do ruda. Samozřejmě nesmí chybět ani obligátní zrada a několik nečekaných situací, jinak by nejspíše scénárista dostal Zlatou malinu. Zatímco základní premisa jednodušší být nemůže, příběh samotný shazuje především jeho extrémní předvídatelnost. Přibližně do poloviny se hře daří ještě jakž takž držet napětí v očekávání věcí budoucích, poté už ale i ten pomalejší hráč začíná chápat, co se děje a dohrání začíná být spíše dílem povinnosti, nikoliv zážitku. Jedno z těch největších překvapení, které by nás mělo teoreticky udeřit do srdce, je navíc vidět už na sto honů, takže zcela ztrácí svou atmosféru. Občas nasednete do auta v pokusu o ozvláštnění situace, to však příběh moc nezachraňuje. Vývojáři naštěstí měli dostatek rozumu, aby situaci neprotahovali a kampaň tak lze dohrát na střední obtížnost přibližně za 8 hodin, což je pro tento žánr současným průměrem.

Dvě hlavy, dvě hlavně

Co si budeme namlouvat, tím nejdůležitějším prvkem, který táhne veškerou hru, je kooperace. Ta je možná jak online, tak lokálně a samozřejmě na rozdělené obrazovce a není třeba dodávat, že ten pravý říz dostává titul právě s věrným kamarádem za zády. Tím bych rozhodně nechtěl nijak urazit umělou inteligenci kolegy, počítač jej ovládá dost schopně a až na občasné zadrhnutí na něj nelze říci křivého slova. Bohužel nepřátelé už podobnou inteligencí neoplývají a nedělá jim problém vběhnout pod jedoucí auto, případně vás se zběsilým jekotem zcela minout v krytu, načež většinou dostávají kulku do zad.

Agro dávalo titulu tu potřebnou kooperativní notku a určitou dávku strategie, tady ale chybí.

Kdepak, inteligentní strategii ve hře hledat opravdu nelze a i ten poslední pokus hra od minula odstranila zcela. Pamatujete si na originální systém Agro? Který vás nutil přemýšlet o tom, kdo půjde do akce a kdo pro změnu potichu proklouzne, případně kdo bude podporovat a kdo postupovat? Agro dávalo titulu tu potřebnou kooperativní notku a určitou dávku strategie, tady ale chybí. Jediný důvod, proč si s kamarádem domlouvat útoky, je naplnění akčního ukazatele. Ten vám totiž poté na několik vteřin propůjčí nesmrtelnost a nekonečné, řádně průbojné náboje. Jedná se o jakýsi poslední dech, který můžete dle libosti využít, a nejvíce se hodí v momentech, kdy máte na kahánku a potřebujete vyčistit místnost plnou vojáků.

Jinak se kooperace smrskává na občasné rozdělení vašich cest a výpomoc při překonávání některých překážek. A to není dobré.

Žijeme stylem

Tvůrci naštěstí ponechali jeden neméně důležitý prvek, a to editor zbraní a postav. Svého mariňáka si totiž můžete upravit mnoha druhy obleků a masek, každá zbraň z velmi širokého arzenálu navíc nabízí podrobnou možnost customizace. Na vašeho oblíbence lze namontovat rozličné optiky, granátomety, hlavně, zásobníky, pažby a další detaily, které samozřejmě mění její vlastnosti. Nakonec si svůj kousek ještě obšťastníte pěknou malbou a už máte to střílení krapet příjemnější.

Každá postava může nést najednou dvě hlavní zbraně, jednu pistoli a nějaké granáty, takže se rozhodně nejedná o systém původních Max Paynů, kdy jste měli kolem pasu všechny dostupné střelné zbraně. Nábojů je povětšinou dostatek, a když náhodou dojde na nejhorší, není problém popadnout zbraň od nejbližší mrtvoly.

Nic ale není zadarmo, a pokud si chcete pořídit nějaký milovaný kousek, musíte si na něj vydělat. Peníze se počítají podle kvality vaší akce, tedy počtu headshotů, spolupráce s parťákem či střelby do jednotlivých částí těla. Vše se pak počítá ve statistických tabulkách mezi úrovněmi, které jsou však rozděleny trochu podivně. Místo závěrečného shrnutí vám tabulky často vyskakují téměř uprostřed chodby, bez zjevného důvodu. To nejen začíná časem otravovat, ale také značně kouskuje akci a hráč pak nemá celistvý zážitek. Jako by prostě plnil jednotlivé výzvy.

V případě, že se někomu dostanete na tělo, lze vše vyřešit brutálním finišem s nožem.

Povedl se naštěstí systém krytí a ovládání celkově. Pohyb je rychlý a svižný, kamera poslouchá na slovo a krytí již není aktivní, nýbrž standardní, ve stylu Gears of War. Z krytu do krytu se lze rychle přesouvat stiskem tlačítka a pohyb tak nic nezpomaluje ani nezdržuje. V případě, že se někomu dostanete na tělo, lze vše vyřešit brutálním finišem s nožem, akce tak odsýpá a má říz.

Frostbite nade vše

Jedno se titulu upřít nedá, vizuálně vsadil na správného koně. Titul nově běží na druhé generaci enginu Frostbite (původní hry měl na starosti Unreal Engine 3) a je to znát. Akce je díky tomu mňamozní, kulky provrtávají omítku, drtí se beton a když náhodou naběhnete na tržiště, radost pohledět. Brutálnějšímu a akčnějšímu stylu přispívá i mnohem rychlejší tempo, které se oddaluje od původní kooperace k více Rambo stylu. Z jedné strany je to rozhodně krok zpět, na stranu druhou je však destrukce nesmírně návyková. Přestřelky jsou tak uspokojující a vypadají skvěle, také celkový vizuál rozhodně neurazí. Ústřední postavy mají příjemný smysl pro detail a okolí je správně zaprášené a zasluněné. Textury by mohly dostat ještě o něco více péče a některé filmečky se občas cukají, výsledný dojem je však jednoznačně pozitivní.

Původní duo mělo mnohem větší charisma a jejich slovní přestřelky měly také mnohem větší říz.

Soundtrack i dabing jsou věrné béčkovým akčňákům z Hollywoodu, což hře také sedne. Nechybí pichlavé poznámky ústřední dvojice a časté vtipné dialogy, už to ale jaksi není ono. Původní duo mělo mnohem větší charisma a jejich slovní přestřelky měly také mnohem větší říz. Nyní vypadají dialogy trochu vynuceně a je lepší se soustředit na samotnou akci, která rozhodně hraje prim.

Znovu do akce

Army of Two byla jednou z mých oblíbených sérií a třetí díl mě přivedl lehce do rozpaků. Kvalit druhého dílu totiž nedosahuje ani náhodou a dokonce odstraňuje některé klíčové prvky série, které ji udělaly tak úspěšnou (pánové v EA si nejspíše dali moc panáků). Na druhou stranu jde o solidní kooperativní akci, která i přes svou údernou neoriginalitu dokáže zpříjemnit pár večerů. S kamarádem se totiž nad většinou bugů budete spíše smát a Devil’s Cartel se tak stává ideálním titulem k pivu. Zapařte a zapomeňte.