Duke Nukem Forever – návrat krále

Za devatero kaňony a devatero atomovými hřiby, žilo bylo jisté studio 3D Realms. Po více jak 10 let svádělo úmorný a zoufalý boj se svým dílem jménem Duke Nukem Forever. Tento boj by bylo prohrálo, kdyby na poslední chvíli nepřispěchali kolegové z Gearbox Software a nedotáhli věčný souboj do zdárného konce.

Je mi jasné, že tuhle pohádku zná každý nazpaměť, ale přesto jsem jí musel zmínit. Ačkoliv to může znít neuvěřitelně, ten příběh vážně skončil šťastně a já tak můžu přestat s tím věčným vtipkováním, a hlavně se konečně můžu přestat ohlížet do minulosti a soustředit se jenom na přítomnost. Duke Nukem Forever je opravdu tady. Věřte tomu nebo ne, ale je tady.

Come get some!

Hned z počátku vás však musím varovat před jednou věcí. Z hlediska příběhu je Forever slabota. Jasně, je to Duke Nukem, od něj ani nemůžeme očekávat žádnou složitou a protáhlou zápletku jako vystřiženou z Ordinace v Růžové Zahradě, ale jenom abyste pak náhodou neremcali, že jsem vás nevaroval. A o čem že ten plytký příběh vůbec je? Forever plynule navazuje na Duke Nukem 3D z roku 1996, tudíž má svět pokoj od odporných mimozemšťanů a atomový vévoda si hoví v apartmá vysoko nad ulicemi Las Vegas. Samozřejmě ve společnosti dvou spoře oděných slečen a videoher, kde účinkuje Duke osobně. Netrvá však dlouho a oblohu znovu zastíní mateřská loď odporných emzáků. Takže běžná rutina, svět zase potřebuje zachránit, ale co hůř, chvíli po zahájení útoku ti parchanti unesou onu dvojici Dukových favoritek, takže obyčejná záchrana světa začíná být osobní. A to je v případě našeho hrdiny extra průšvih.

Sami musíte uznat, že tomuhle se nedá říkat pořádná zápletka, ale opakuju, je to přece Duke Nukem, takže být to jediný zápor, odpustil bych ho. Jenomže není. Každopádně, z hlediska samotné hratelnosti jde převážně o totéž, co před patnácti lety. S Dukem procházíte jeden level za druhým, střílíte nepřátele, občas přijde na řadu nějaký boss nebo naskriptovaná situace, a tak pořád dokola, dokud nenaskočí závěrečné titulky. Bohužel, tímto tempem přijde brzo na řadu otravný stereotyp. Možná už jsem na tenhle druh hratelnosti moc „starý“, možná je to prostě tím, že už to tu jednou bylo, ale je to tak, Forever už po chvilce hraní zavání nebezpečným stereotypem.

Life is like a box of ammo

Místy ale přeci jen přijde nějaké oživení. Občasné zasednutí za stacionární kulomet nepočítám, to je jenom taková drobnost, mnohem důležitější jsou totiž zmenšovací levely, kdy se z Duka stane mrňous zhruba ve velikosti obyčejné krysy. Díky tomu má najednou průchod hrou zcela nový rozměr, na rozdíl od klasických levelů totiž tahle změna nabízí množství variabilních činností. Jednou tak zasednete za volant autíčka na dálkové ovládání, a jindy třeba musíte přes poličky a regály projít celou kuchyní fastfoodu, abyste vypnuli elektrický proud a zachránili tím nebohou servírku. Kromě toho, že je to všechno náramná zábava, ukazují takové pasáže fakt, že na velikosti prostě nezáleží, Duke dokáže zachraňovat svět v jakékoliv podobě.

Další změnou je občasná divoká jízda za volantem Monster Trucku. V tu chvíli se z všudypřítomných nepřátel stává jen obtížný hmyz rozpláclý na čelním skle, a ještě k tomu jste tak plni adrenalinu, že nebudete moci přestat, dokud vám nedojde benzín, což se mimochodem nejednou stane. Jízda Monster Truckem je sice spíše maličkost, ale rozhodně zabaví, což je jenom bod k dobru.

It’s time to kick ass

Starý Duke byl vždy charakteristický pro své prostředí. Pokud jde o Forever, celá hra se odehrává v Las Vegas a jeho okolí, tedy v Nevadské poušti. Sice už jsem viděl lepší ztvárnění města hříchu, každopádně když nic jiného, hra si udržuje svou jedinečnou atmosféru, a to je hlavní. Podstatnější z hlediska prostředí je možnost časté interakce. Tím nemyslím jenom nějaké přiblbé zapínání a vypínání světel, Forever totiž nabízí třeba funkční automaty na pití nebo záchody, v úvodu můžete do vlastní knížky načmárat v podstatě cokoliv (a vydávat to za podpis), a někdy přijde na řadu skutečný extrém, jako třeba možnost ofotit na kopírce vlastní zadek. Může to sice znít jako prkotina, ale k Dukovi něco takového skvěle sedne a díky tomu se ze hry stává aspoň trochu originální kousek. Korunu tomu nasazují občasné easter eggy, kdy v úvodu hry můžete vidět na zdech screeny z předešlých Dukových her, což navozuje parádní pocit nostalgie, a co víc, místy si Forever utahuje i ze současných her, a tak můžete narazit na zbroj Master Chiefa z Halo (přičemž to Duke okomentuje slovy, že brnění je pro chudáky) nebo na mrtvolu Isaaca Clarka, hlavního protagonistu série Dead Space. Ani to nezapomene hrdina okomentovat peprnou hláškou, což dělá koneckonců po celou hru a věřte, že se to nikdy neoposlouchá.

Nesmíme však zapomenout, že Duke Nukem Forever je hlavně old-school střílečka, k níž neodmyslitelně patří tupí nepřátelé a množství zbraní. Když říkám tupí nepřátelé, tak to myslím vážně. Nejen, že druhů je v podstatě jenom pár, ale jsou to hrozní pitomci, kteří na vás prostě jenom nabíhají a dobrovolně se nechávají zastřelit. Nejde jenom o ikonické Pigcopy, ti jsou záměrně stvoření jako absolutně nemyslící hovada, naneštěstí se i ostatní nepřátelé chovají jako ultradementi. Vkládal jsem naděje aspoň do bossfightů, ale ty jsou téměř vždy nudné a nezáživné, což k Dukovi fakt nesedí. Co naplat, že všichni bossové jsou vizuálně podaření, když u nich člověk usíná a z jejich porážky nemá žádnou radost.

Ať už jsou ale protivníci sebevětší kreténi, alespoň se samotnými zbraněmi je vždycky zábava. Ať už jde o klasický pozlacený Colt 1911, brokovnici, ostřelovačku, raketomet nebo oblíbený zmenšovač (není nad to zašlápnout Pigcopa jako švába), je to prostě jízda jako za starých časů, což mi v případě zbraní bohatě stačí. Pokud vás ale klasické střílení přestane bavit, můžete si trochu loknout piva nebo použít steroidy. Ale ne v reálu (i když, v tom vám nikdo vlastně nebrání), nýbrž přímo ve hře. Díky pivu sice nevidíte prakticky nic, ale nějakou dobu jste odolní proti nepřátelské palbě a když zvolíte steroidy, na malou chvíli mají Dukovy pěstní údery pořádnou sílu.

I have balls of steel

Duke Nukem Forever však není jenom o singleplayerové kampani, podstatnou roli hraje i hra více hráčů. Bohužel, ta zatím nefunguje zrovna ukázkově, úspěšné připojení do hry je spíše šťastná náhoda, jinak hra vytrvale hlásí, že není k dispozici žádný aktivní server, maximálně vás kopne do lobby prázdné hry. Tudíž jsem neměl moc možností, jak multiplayer řádně otestovat. To nic nemění na tom, že jakmile se do hry dostanete, záhy zjistíte, že ani v tomto případě nejde o nic nového. Na mapách, ztvárněných podle kampaně i podle úrovní ve starém Duke Nukem 3D, se válí všechny zbraně ze singleplayeru a s nimi samozřejmě střílíte nepřátele, a to v klasický herních módech. Sice jsou pojmenovány jinak, ale názvy jako Team Dukematch nebo Capture the Babe určitě mluví za všechno.

Ačkoliv nejde o nic zázračného ani inovativního, je to zábava a minimálně na pár hodin vás multiplayer zabaví, pokud tedy budete mít štěstí a někam se připojíte. Jednou věcí však Forever vybočuje, a to odměnami. Samozřejmě nechybí levelování, bez toho přece v dnešní době nikdo nedá ani ránu, každopádně místo toho, abyste s novým levelem dostali nějakou novou zbraň nebo schopnost, obdržíte vždy nějaký doplněk do plně přístupného Dukova apartmá, ať už jde o různé obrazy, sošky nebo třeba stůl na pinball. Je to sice totální prkotina, ale aspoň nějaká změna, navíc docela sympatická. Znova ale opakuji, kromě toho je multiplayer Duka tuctová a ničím výjimečná záležitost, to však naštěstí neznamená, že by to nebylo zábavné.

Hail to the king, baby!

Grafická stránka naštěstí nezklamala. Forever působí dojmem, že ze současné verze Unreal enginu ždímá jenom to nejlepší, a tak vypadá hra parádně, zvlášť pokud přijde řada na vodu, sklo nebo různé krvavé scény. Zvuková stránka zklamat ani nemohla, soundtracku samozřejmě vévodí legendární ústřední skladba, doplněná ještě několika rockovými songy, přičemž si svoji úroveň drží i samotné ozvučení v čele s kvičením nepřátel a Dukovými nezapomenutelnými hláškami.

Stručně řečeno, Forever je prostě Duke Nukem se vším všudy, což je zároveň velký klad, ale i nemalý zápor. Sice si může každý dosyta užít neopakovatelné hlášky, tunu střílení, polonahé prostitutky, interaktivní prostředí, chytlavý multiplayer a celkovou nadsázku, ale co je to platné, když už po chvíli začne být hra neuvěřitelně stereotypní a ještě disponuje takřka nulovou umělou inteligencí, nudnými bossfighty a častými bugy (třeba rozházený HUD).

Duke Nukem Forever tedy není špatná hra, ale po takové době jsem prostě čekal mnohem důstojnější návrat jedné z největších herních ikon. Takhle je to jenom stylová vzpomínka na doby dávno minulé, při níž se navíc člověk zasměje, ale to bohužel ani zdaleka nestačí. Spíš to vypadá, že vlivem dlouhého vývoje byl herní Chuck Norris sražen na kolena. A když může takhle dopadnout Duke Nukem, tak je něco vážně špatně. Otázka je, co.