Pohádková adventura s prvky RPG plná problémů.

Reklama

Jsou věci, na které se vyloženě těšíte a když o nich poprvé uslyšíte. A když se pak k nim dostanete nebo nějakým jiným způsobem začnou (třeba seriály), dokáží perfektně naplnit očekávání. Ale u některých se postupem času dostaví nuda, nedostatek invence nebo vyloženě zklamání. Pro mne je takovým nepříjemným překvapením třeba série Stranger Things (již po první sérii) nebo One Piece (po osmi stém padesátém dílu to nějak ztratilo šťávu). U her to bývá trochu jinak. Většinou jste hned po pár minutách nadšeni nebo naopak rozladěni, že titul nevypadá tak jako v PR materiálech. Že je ovládání na prd a grafika vás vyloženě štve (použil bych vulgárnější slovo, ale dnešní hra je určena pro publikum 7+). Taky se občas stane, že vývojáři naslibují hory doly přelomových novinek a skutek utek. Tím byla dost známá třeba série Fable. Té se to ale dalo odpustit, protože Peter Molyneux byl proslavený svými přehnanými sliby.

Jenže pak jsou hry, které ve vás to nadšení dokáží udržet pěkně dlouho a vy jim při hraní spoustu věcí tak nějak podvědomě odpouštíte až do okamžiku, když už toho máte opravdu dost. Nechci moc předbíhat, ale podle mne Giraffe and Annika patří právě do této kategorie podivně nádherných a laskavých titulů, které by si zasloužily o malinko více péče.

Platforma: PlayStation 4 (recenzovaná verze) a Nintendo Switch

Datum vydání: 25. 8. 2020

Výrobce: Atelier Mimina

Distribuce: NIS America

Žánr: 3D adventura s prvky RPG

Česká lokalizace: Ne

Multiplayer: Ne

Dat ke stažení: 2,6 GB

Herní doba: 15+ hodin

Přístupnost: 7+

Prodejní verze: digitální

Cena: 779 Kč za PS4 verzi a 749 Kč za Switch verzi

Přehnaně roztomilý svět

Jak už jsme mohli zjistit z různých trailerů ještě před vydáním hry, celá koncepce je prostě jednoznačně nádherná. V úvodu se seznámíme s Annikou, hlavní hrdinkou s kočičími ušima a ocasem. Po nic nevysvětlujícím začátku v podobě komiksově laděné cutscény, se ocitáme na velmi barevném ostrově Spica a vlastně vůbec netušíte, co se vůbec stalo nebo co máte vlastně dělat. Úvodní filmové scény ale nepostrádají kreativitu a trochu připomínají první Miyazakiho filmy, respektive v sobě nezapřou inspiraci studiem Level-5 a jejich sérií Ni no Kuni. Navíc vše podkresluje příjemná doprovodná hudba, která všemu dodává lehce fantazijní nádech.

Vzhledem k tomu, že vám nikdo nic neřekne, prvních několik minut tak jen bloudíte, prozkoumáváte svět a pokoušíte se zorientovat.

Vzhledem k tomu, že vám nikdo nic neřekne, prvních několik minut tak jen bloudíte, prozkoumáváte svět a pokoušíte se zorientovat. Hodně věcí už nabízí nějakou interaktivitu, ale buď stejně nic nemůžete nebo časem zjistíte, že to bylo zbytečné. Třeba dávat obětiny na oltář podivné bohyně. Sami musíte ze střípků informací zanechaných po celém prostředí přijít na to, co máte dál dělat. Možná teď trochu odbočím, ale tento aspekt se táhne víceméně celou hrou. Sice již později vždycky od někoho máte informace o tom, co máte zrovna provést, ale veškeré pátrání je vždy na vás. Nemáte mapu k nahlédnutí kde jste a ani nemáte záznamy o tom, co zrovna musíte udělat. Trochu mi to tak Annika připomíná starší hry, kde nebylo nic jasně dané a kde vás nikdo nevedl za ručičku v podobě značek a šipek, kam se vydat.

Na konec úvodu pak potkáte několik NPC včetně spásného Giraffy, která vám konečně prozradí, co dělat dál. Na druhou stranu vás hned požádá o jednu laskavost. Potřebuje abyste prozkoumali dungeon, do kterého můžete vstoupit jen vy a jen vy z něj můžete něco přinést. S naivitou vlastní hlavní hrdince samozřejmě souhlasíte, počkáte do noci a vstoupíte do prvního tajemného dungeonu. A až tady vlastně příběh začíná.

Bez boje to… jde!

Annika je na začátku hry v mnoha směrech silně omezená. Nemyslím inteligenčně, ale co se týče pohybů. Schopnosti se rozvíjí až po získání důležitých předmětů na konci každého dungonu, kde na vás také čeká jeden a tentýž boss, čarodějnice jménem Lily (později v doprovodu s nějakým větším sidekickem). Tyto bossfighty, pokud to tak jde vůbec nazvat, mají formu jednoduché hudební hry, která po vás chce přesné načasování stisknutí tlačítka na jedné nebo druhé straně obrazovky. Skáčete tak zleva doprava, vyhýbáte se útokům a některé negujete, čímž ubíráte zdraví protivníkovi.

Pokud neuspějete, můžete bitvu začít znovu od začátku bez jakékoli penalizace a ještě s možností snížení obtížnosti.

Nečekejte ale nějak obří dungen crawling. Ve hře je pouze pět dungeonů a čeká na vás proto jen pět bitev s bossy. Ty si lze následně znovu přehrát prostřednictvím nabídky v inventáři, třeba s vyšší nebo nižší obtížností. Tento typ soubojů je ale velmi jednoduchý a dokonce i nováčci, kteří nemají s hudebními hrami moc zkušeností, by měli poměrně snadno bossy porazit. Obtížnost se sice stupňuje, ale pokud neuspějete, můžete bitvu začít znovu od začátku bez jakékoli penalizace a ještě s možností snížení obtížnosti. Tato hudební vložka sice není na nijak velké úrovni, vzhledem k doporučenému věku hráčů, ale hudba pěkně vystihuje samotnou podstatu dungeonů a příjemně se poslouchá.

Annika má zpočátku velmi omezené množství pohybů. Umí sice chodit celkem rychle, ale nedokáže ani skákat nebo běhat. Všechny tyto dovednosti, spolu se schopností potápět se pod vodou, se odemknou po dokončení dungeonů. Navíc nemáte vůbec žádné bojové dovednosti a tak se jen musíte vyhýbat kontaktu s duchy a jich útokům, což jsou v dungeonech jediní nepřátelé. Dungeony jsou tedy primárně o průzkumu, kdy si tak musíte pamatovat cestu, a o vyhýbání se duchům. A o řešení jednodušších nebo složitějších puzzlů. Co se ale týče případného zranění, poměrně často narazíte na speciální modré krystaly, které vás úplně uzdraví, jen stačí chvíli vydržet v jejich blízkosti. Zároveň s sebou můžete nosit ovoce a zeleninu, abyste se mohli léčit takříkajíc “za běhu”.

Běhání, skákání a umírání

Při postupu příběhem získává Annika další schopností, ale dungeony jsou také trochu složitější a jejich průchod časem vyžaduje dobré reflexy a správné načasování, což může být místy velmi obtížné a dost to podkopává celkovou lehkost a obtížnost hry. Hlavně je to celkem v rozporu se slibovanou pohádkovou a uvolněnou atmosférou hry.

Hlavně jde o dva stěžejní prvky, jejichž zvládnutí je místy neskutečně frustrující. V jeden z dungeonů třeba narazíte na jízdu ve vozíku. Sice jde o klasickou rail střílečku, kdy musíte za jízdy likvidovat střelbou nepřátele a ničit obří balvany dříve, než vás zasáhnou, ale duchové a balvany vám dokážou způsobit velkou újmu na zdraví. Stačí opravdu jen pár zásahů a jste zase zpět na začátku. Sice bez jakéhokoli postihu, ale stálé opakovaní vás dokáže pěkně odradit od dalšího hraní.

V pozdějších částech hry se pak jakýkoli nepodařený skok rovná smrti a načtení pozice na začátku dané oblasti.

Druhým skutečně frustrujícím prvkem je skákání. Nemám hopsací pasáže rád od prvního Half-Lifu, ale tady v kombinaci s, řekněme velmi plavnými pohyby Anniky, jde o neskutečně špatně odvedenou práci. Při skoku sice můžete změnit směr a vzdálenost dopadu, ale většinou to vede k tomu, že spíš minete cíl. V pozdějších částech hry se pak jakýkoli nepodařený skok rovná smrti a načtení pozice na začátku dané oblasti. Někdy se ocitnete zpět tak daleko, že budete muset opakovat několik předchozích obtížně zvládnutelných skoků.

A k tomu si připočtěte celkem dlouhé načítací časy. Ty mne osobně trápily i při vstupování do objektů. Svět není až tak velký, abyste museli při každém vstupu do budovy a jejím opuštěním čekat cca 5 sekund na načtení lokality. Nepříjemně působilo i opouštění budovy, kdy bylo vidět, že venkovní svět je pouze tapeta v nízkém rozlišení (můžete si toho všimnout i na okolních screenshotech).

Naivita vs. nevyváženost

Obtížnost pozdějších částí hry dost silně kontrastuje s první polovinou hry. Ze začátku trávíte spoustu času mimo dungeony a plníte nejrůznější úkoly. Opravdu mne bavilo objevování lokalit ostrova Spica, rozhovory s často podivnými, ale zajímavými NPC a sbírání takzvaných Meowsterpieces. Jde o různé artworky znázorňující kočky, vyvedené v různých malířských stylech. Za ně pak můžete získat speciální odměny jako je oblečení a lístky na lanovku.

Proti světu jako takovém nemám sebemenší výtku. Je opravdu krásný a až snový. Zvlášť u některých lokalit budete jen stát a rozhlížet se. Mimo dungeony se pak pravidelně střídá denní doba, ale některé činnosti můžete provádět pouze v určitou dobu, takže se obrňte trochou trpělivosti, nebo si zapamatujte, kde všude se můžete prospat. Ze začátku jsem měl pocit, jako bych se ocitl ve světě již zmíněného prvního Fable. Tuto sérii mi Annika připomínala dost dlouho. Nemyslím tím herní mechaniky, ale ten vnitřní pocit při průzkumu lokalit.

Rozhodně ale doporučuji dojít Giraffe and Anniku až do konce, protože závěr je jednoduše krásný a zajímavý. V průběhu hraní se při odkrývání částí příběhu neubráníte různým teoriím a výsledná zápletka nemusí být až tak očividná, ale záhada celého ostrova Spice je vysvětlena víc než uspokojivě.

Za poskytnutí hry Giraffe and Annika děkujeme společnost NIS America.

Verdikt

Giraffe and Annika je krásnou poetickou hrou se zajímavou zápletkou a poutavými postavami. Škoda jen trochu moc vysoké obtížnosti v druhé polovině hry a některých nedoladěných herních prvků. Nicméně si dovolím tvrdit, že jsem doposud něco podobného nikdy nehrál. Pokud máte relativně dost trpělivosti a rádi staré plošinovky, je Giraffe and Annika hrou právě pro vás.