King Arthur II – fantasy putování prošlapanou cestičkou

Umětelé z Paradox Interactive byli odjakživa puncovníci komplexních strategiích, v nichž rozbujelé ovládací panely hrozily zavalit hráče tunami ikonek, povelů a hejbátek a jednoho by nepřekvapilo, kdyby někde mezi rozkazy našel povel k tomu poslat své vojáky na malou či velkou potřebu.

King Arthur II jako pokračování - chvilka napětí - hry King Arthur I, v trendu úspěšně navazuje. V dnešní době nepříliš vyčnívajících strategií jde na ruku především veteránům žánru, kteří právě tohle údajně chtějí. King Arthur II ovšem paradoxně kombinuje mnohavrstevnou grand strategii s přímočarým vyprávěním. Jak se takový hybrid hraje?

Totální válka hrdinů meče a magie

V základním plánu King Arthur II obsahuje „globální“ strategii, kde je třeba tahově postupovat mapou „světa“ (přesněji Británie) a real-timově vybojovávat „lokální“ bitvy. Kromě této vrstvy hra pojímá i RPG prvky, které i zde znamenají, že se váš generál může naučit lépe vést své vojáky či vyvolávat nová kouzla, ale až poté, co rozbije hlavy 50 nepřátelským gerojům.

V důsledku je tedy King Arthur II mixem mezi strategií á la Total War a magickou ságou Heroes of Might and Magic.

Mimo této dimenze jde hra vstříc i milovníkům fantasy četby, protože obsahuje velmi detailní textovou část. Čtete dobře (a budete to potřebovat i ve hře samotné), v King Arthur II se vyskytuje minihra na způsob textové adventury, jež po hráči žádá volení mezi různými zákruty textu. Představte si něco jako oldskůl textové adventury, visuální romány nebo Mass Effect bez obrazového doplňku.

Žánrovou čistotu stranou, právě takovéto nelineární prvky chybí v řadě jiných titulů! Žel bohu, King Arthur II je realizuje překvapivě vyprázdněným použitím.

Vítejte v Britannii

Pomineme-li římský prolog, dějově hlavní část King Arthur II navazuje na díl první. Poté, co Artuš jako hlavní hrdina v Británii sjednotil, co se dalo, přichází pokračování s nepříliš originální zápletkou nového sjednocování všeho, co se dá.

Artuš totiž onemocněl, na zemi zaútočily krvelačné démonické hordy a věrní rytířové oválné tabule se rozhodli, že jim bude lépe ve vlastních hradech. Jako Artušův syn se proto vydáváte na quest za znovuvybudováním Británie a odesláním pekelníků do věčných lovišť.

Kampaň osciluje mezi bitvami s démony, bitvami s lidmi a hledáním ztracených artefaktů lidských (Merlin) i magických (rozflákaný Svatý grál). Nechybí ani elementární diplomacie realizována často právě skrze textové hry, a celou hrou prostupuje epický tón znovuzaloženého rozvráceného království, který nás tak moc bavil v HOMAM III: Restoration of Erathia.

Artušovi vstup zakázán

Brzy po spuštění se ovšem vyjeví, že kampaň řádně limituje hráčovo svobodné tažení. Dává tím přitom vzpomenout na linearitu prvního Battle for Middle-Earth. Přílišná přímočarost zapovídá vstup či okupaci tady a támhle, což je v grand strategii prohřešek vůči obecným sandboxovým principům.

Je tedy třeba rozebrat si příběh samotný, protože jde vedle hratelnosti o nejvýznamnější prvek King Arthur II.

Pokud se necháte unášet scénáristovými skripty, dostane se vám ryzí fantasy, za níž by se nestyděly ani seriály jako Xena nebo Herkules. Historickou mapou Británie pobíhají démoni, ze země rostou jejich kostěné hradby a jednoho tak napadá, proč je taková čistá fantsmagorie vůbec zasazená na skutečnou kartografii neméně skutečného státu. Fikční svět King Arthur II je navíc neinvenční až běda: hemží se to tu ctnostnými mnichy, silnými rytíři a démony, kteří jsou zlí, protože jsou zkrátka zlí.

"K čemu je krucipísek ve fantasy hře možnost rozehnat caparty varující před démony s argumentem „Děti si přece často vymýšlejí“?"

Textové minihry, jimiž je story prezentována, vlastně nejsou ani tak minihry jako spíše megahry. Obsahují desítky normostran textu a určitou nelinearitu – hned jedna z prvních třeba nabízí nejasnost ohledně toho, zdali jsou posednutí (divně se chovající) vesničané, anebo si satan naopak zasedl na rytíře, kteří peasanty zgusta masakrují.

Takové možnosti jsou ovšem spíše výjimkami z pravidla a volby častěji nabízejí spíše nudné větvení – pokud k vašemu hrdinovi (v textu) přibíhají děti varující před démony, k čemu je krucipísek ve fantasy hře možnost je rozehnat se slovy „Děti si přece často vymýšlejí“? Že by snad některý hráč chtěl na pohádku aplikovat pravidla reálného světa?

Je otázkou, zdali by se také nevyplatilo zainventovat do vizuální stránky textových her a naservírovat něco malinko podobného Mass Effectu nebo alespoň vizuálním románům. Strohá podoba příběhové části hry totiž ostře kontrastuje s enginem, jenž umí například detailně zobrazovat stovky řezajících se vojáčků.

Urá na zteč a taktiku máme přinejmenším v paži

Pokud by hra dovolovala větší volnost a navíc scénáristi zředili text (nebo jej převedli do vizuální podoby), nebylo by třeba ukázat story palec dolů. Zbývá nám tedy hratelnost jako zachránce celého dojmu.

Vedle správy území, která se omezuje na prosté verbování panáků a stavění hrstky budov, jsou lokální bitvy druhým pilířem celé strategie. Strategická část sice obsahuje sympatickou novinku ročních období – ovlivňují vzhled mapy i možnosti – i tato ale zasahuje do hráčových svobod. Nikdo ať mi jako ex-stavaři netvrdí, že jediné období umožňující konstruování budov je tuhá zima…

Taktická část zachraňuje prakticky celý herní zážitek.

Konečně samotné bitvy jsou pak vyvedeny náramně dobře. Styl Total Waru se sice trochu pere se stylizovaným vzhledem „mapy světa“, ale v bojích dochází přesně na ty rozverné okamžiky známé všem stratégům – lučištníci kryjí postup pěchoty lesem, kavalérie se to snaží řešit od boku, a jejda, obešla nás nepřátelská kavalérie a masakruje lučištníky, nezbývá než obětovat levé nebo pravé křídlo.

Vojáci sice moc inteligence nepobrali, berme to ale jako simulaci skutečného chování šermířů v akci. Leckteré spontánní momentky z bojiště navíc zahřejí nejen strategické srdéčko, ale svým groteskním vyvedením i pocuchají bránici:

Blesková válka vyšla

Ani samotné boje se ovšem neobejdou bez pihy na kráse o velikosti mexického dolaru. Zabránit repetetivnosti (přeci jen se furt rvou cca. středověké armády) se lidé z Paradoxu pokusili systémem kouzlení.

Mávněme rukou nad tím, že nudě šlo zabránit i jinak (třebas zajímavějším level designem) a soustřeďme se raději na nevyváženou sílu čárů. V situaci, kdy historicky akurátně pomalu ostřelujete útočící zbrojnoše a hrajete si s formacemi, totiž dopad několika blesků dovede zredukovat vaše jednotky jako středně velký napalmový úder.

Je otázkou, nakolik je tento nevyvážený element chybou a nakolik cílem. V řadě bitev totiž může právě takovýto imba element vnést drajv do jinak poklidné řežby – nelze jenom sestavit dobrou obranu a pak letargicky pozorovat jatka.

Snahu vyvážit jak božské čáry, tak i umělou demenci zbrojnošů, navíc lze vybalancovat především za použití postupně stále lepších hrdinů. Ironií osudu je to právě tato nevyváženost to jediné, co je na King Arthur II skutečně nadprůměrné a zábavné.

Softwarové klonování

Konec zvonec. King Arthur II nenabízí jakékoliv zajímavé novinky formální ani obsahové. Nehraje se špatně, do několika hodin se ale dostaví nuda, jíž nezmělní stokrát viděná story a nespasí v Total War viděné bitvy. Magické závody ve zbrojení to bohužel nezachrání.

Titul tak lze doporučit pouze vyhladovělým strategickým fajnšmekrům, kteří chtějí okusit novou příchuť jejich dobrého pokrmu.

Na druhou stranu, s kopou oficiálních i neoficiálních modifikací jiných grand strategií by bylo s podivem, kdyby se třeba v Civilization IV neobjevila tak trochu podobná záležitost.