Původní herní verze Alenky v Říši Divů v podání známého designéra Americana McGee byla sice notně ujetá, ale zároveň neuvěřitelně zábavná a úspěšná hra, na níž dodnes spousta hráčů s nadšením vzpomíná. Jde pokračování v jejích stopách?
Tam a zase zpátky
Madness Returns se pevně drží principů prvního dílu. Opět jde tedy v první řadě o akční skákačku v hlavní roli s ne až tak roztomilou Alenkou, která se chtě nechtě vrátila do Říše Divů. Jak se ale dá čekat, říše se poněkud změnila. A rozhodně ne k lepšímu. Všechno je šílenější, pošahanější, prostě úplně naruby. V takovém bordelu musí někdo udělat pořádek, a ten někdo není nikdo jiný, než samotná Alenka.
Jak se dá čekat, v základu není příběh žádný zázrak. Ona už jen základní myšlenka udělat nějakou pohádku šílenější neslibuje žádné zázraky, takže nečekejte nic složitého. Naštěstí má celá zápletka jeden velký plus, a to že se opírá o Alenčinu minulost, což jinak plytkou story neuvěřitelně oživuje a hráč má díky tomu slušnou motivaci. Příběh má zároveň i své mouchy, tkvící hlavně v úvodu. Pro člověka, co nehrál původní hru nebo jí hrál, ale pomalu zapomněl, je úvod a zároveň připomínka původní hry neuvěřitelně zmatený, skládá se v podstatě jen z několika obrázků a dost složitého komentáře, a to ani náhodou nestačí. Takže vlastně z počátku hráč nemusí vůbec tušit, co dělá, kde to dělá a proč. A to je v případě úvodu hry podstatná chyba.
Hop a skok
Ale dost řečí o příběhu, nejdůležitější je přece samotná hratelnost. Jak už jsem zmínil výše, Madness Returns je v podstatě klasická skákačka, kdy přeskakujete jednu plošinku za druhou, občas vám zkříží cestu nepřátelé a někdy je také třeba aspoň trochu přemýšlet. I když, to přemýšlení tu vlastně tentokrát ani není potřeba. Každopádně, platí tu zhruba totéž, co v případě příběhu. Hratelnost sama o sobě je v podstatě průměr, ale opět ji něco dost oživuje, tentokrát mám na mysli prostředí. V tomto ohledu je nová Alenka skutečný unikát, takovou pestrou paletu různých scenérií člověk v každé hře jen tak neuvidí. Úvod hry, odehrávající se ještě v klasickém světě, je náležitě ponurý a působí chudinským dojmem, jakmile se člověk poprvé dostane do Říše Divů, vypadá nejdřív všechno jako v klasické pohádce a postupem času je všechno temnější, šílenější ale zároveň také pestřejší a zábavnější. Ono se to vzhledem k zaměření hry dalo docela čekat, ale i tak to člověka z počátku překvapí a pro mě jde rozhodně o nejsilnější prvek celé hry.
V žádném případě však nejde jen o obyčejné skákání z jedné plošinky na druhou. Často se vám do cesty připletou třeba různé bíle zářící ikony, právě díky jejich sbírání totiž poodhalujete víc a víc z Alenčiny minulosti, takže rozhodně doporučuji zkoumat každý kout. Zároveň není od věci sbírat často přítomné zuby, o jejich využití se však zmíním později. Ještě k tomu disponuje Alenka nejednou zvláštní schopností, a tak kromě klasického skoku může hrdinka chvíli plachtit, na okamžik se může proměnit v hejno motýlů a dokonce se i zmenšovat. Díky tomu občas uvidíte na první pohled neviditelnou cestu, a navíc se dostanete na jinak nepřístupná místa, kde většinou najdete právě zuby nebo vzpomínky.
Krev a popel
Když jsem o kousek výše zmínil nepřátele, tak by nebylo od věci se na ně chvíli soustředit. Na rovinu řeknu, že jejich AI je pod bodem mrazu, rozhodně nečekejte, že vám nějak výrazně zavaří nebo že nedejbože dokážou taktizovat. Jenže zaprvé, tohle není FPS střílečka, tohle je klasická hopsačka, kde protivníci slouží jenom jako pouhé zpomalení nebo oživení hratelnosti, a zadruhé, i tentokrát platí, že jsou i přes absenci mozku něčím výjimeční. Jednak jde o jejich variabilitu, žádné tři pořád se opakující druhy nepřátel, to v žádném případě, Madness Returns nabízí těch protivníků vážně dost. Důležitější je však jejich design překypující originalitou. Alenka na svých cestách potká třeba zelené skřety s nočníky na hlavách a vidličkami místo kopí, pak třeba oživlé (a dost nebezpečné) čajové konvice, a občas dokážou potrápit i jakési včely stvořené ze šroubu a křidýlek.
Alenka se však s protivníky nebije holýma rukama, samozřejmě musejí přijít na řadu zbraně. Zapomeňte však na nějaké meče, samopaly nebo pistole, to už se dneska nenosí, Alenka může třímat v rukou např. klasický zkrvavený nůž, pepřenku místo kulometu (nutno podotknout, že jeho zaměřování je poměrně přesné, alespoň v PC verzi), nebo třeba časovanou bombu ve stylu králíčka. Jde tedy o dost zvláštní a pěkně ujeté kvéry, ale to vůbec není ke škodě. Naopak, jde o vynikající změnu.
Navíc lze zbraně upgradovat a tím zvýšit jejich účinnost. K vylepšení slouží právě výše zmíněné zuby. Stačí jich mít patřičný počet a pak už jen kliknout na to, co přesně chcete vylepšit. Jednoduché a účinné.
V říši tónů
Další věc, za kterou musím novou Alenku pochválit, je audiovizuální stránka. Grafika k celkově ujetému stylu hry báječně sedne, všechno je potemnělé, skoro až noirovské, pak zase pestré a sladké jako cukrkandl, a tak pořád dokola, vždycky tak, jak si to daná situace a scéna žádá.
Totéž platí i o hudbě a ozvučení. Každá skladba přesně sedí k určité chvíli a bezvadně podtrhuje vynikající atmosféru hry, což je v tomto případě nejdůležitější. Ani ozvučení samotné hry není vůbec špatné, všechno to hučení páry, kvílení nepřátel nebo vrčení všelijakých spínačů působí profesionálním dojmem, což lze říci i o vynikajícím a stylovém dabingu (rozhodně exceluje hlas ikonického, věčně vysmátého kocoura, jenž slouží zároveň jako občasný rádce a průvodce).
Pohádka pro dospělé
Co ještě říci? Ještě se zmíním o poměrně velkém množství bugů. Ty se týkají třeba jinak naprosto bezproblémové grafiky, kdy má spousta modelů v určitých chvílích jasně viditelné a navíc blikající černé okraje. Chybám se nevyhlo ani ovládání samotné Alenky, hrdinka tak občas plave po povrchu a díky místy zlobivé kameře má tendenci běhat stále stejným směrem. Naštěstí nejde o nic nepřekonatelného, každá chyba se objeví vyloženě jednou za čas, ale bugy tu prostě jsou a bohužel jich není málo.
Ale to by bylo jinak vše. Alice: Madness Returns se určitě povedla. Chyby sice má, bugy nejsou nic veselého a úvod hry mohl být proveden mnohem lépe, ale jinak jde o originální, stylovou a hlavně chytlavou skákačku plnou ještě originálnějšího prostředí, nepřátel a netradičních zbraní. To vše v parádní, zdánlivě pohádkové grafice doplněné bezvadným soundtrackem. Přitom si nemůžu stěžovat ani na dlouhou hrací dobu. Po dost ledové sprše v podobě epizodické série Grimm se tedy známý tvůrce American McGee opět předvedl.
Verdikt
Pošahaná Alenka je po letech zpátky a opět jde o parádní hopsačku plnou originálních nepřátel, zbraní a hlavně ve stylovém prostředí a se slušným příběhem. Jenom těch bugů mohlo být méně.
