Aliens vs Predator – slintalové jsou zpět a v plné síle

No dobře, vezmeme to od začátku. Aliens vs Predator (dále jen AvP) je hra mnoha tváří. Konkrétně tří. Jedna je lidská, druhá uslintaná a třetí poněkud krvelačná. Tím se hned ze začátku dostávám k hlavnímu trumfu, který na nás studio Rebellion nachystalo. V jedné kampani máte možnost hrát za lidi – Mariňáky. Stejně tak se ale v dalších dvou můžete ocitnout v „kůži“ (těžko říct, co to vlastně je) Vetřelců a Predátorů. Oba druhy jsou mimozemského původu, ani o jednom z nich lidstvo neví zrovna moc, a tak máme před sebou nepřátele, kteří rozhodně mají čím překvapit. Fakt, že hrajete svým způsobem tři hry v jednom znamená jedno: Ať už začnete s jakoukoliv kampaní (je zcela na vás, jakou rasu si zvolíte, můžete rozehrát i všechny tři najednou), později se občas dostanete na místa, která jste už navštívili. Naštěstí se jedná o ojedinělou věc, která hře nijak neškodí. Předně si musíme ujasnit jedno. AvP není titul pro děti a mládež. Jste-li hrdý rodič, nekupujte tuto hru vaší ratolesti. Tolik krve a bezúčelné brutality by mladší jedinci nemuseli snášet dobře. Nám ostatním, jedincům lačným po krvi, nic nebrání v trhání hlav a páteří. Obrazně řečeno, samozřejmě.

Lidskost především!

Kampaň za Mariňáky se dá označit za víceméně klasickou FPS. Hrajete z pohledu první osoby, kdy za doprovodu slabé baterky nejistě běháte poměrně úzkými a často také nepřehlednými koridory. Bohužel, zde se nachází první zádrhel. Chodby a celkově prostory nejsou vytvořeny zrovna nápaditě, alespoň v prvních částech hry vypadá vše šedivě, skoro až stereotypně. Někdy to přispívá děsivé atmosféře, o kterou tu jde především, přesto prostředí budí dojem, že šlo udělat lépe a pečlivěji. V této kampani také nejvíce pochopíte ne zrovna chytrý příběh a podstatu celé hry.

Lidstvo jako vždy strká pazoury tam, kam nemá, a tak objeví ruiny plné památek po prastaré neznámé rase, označované jen jako Predátoři. Do toho se začnou plést Vetřelci, přerostlé ještěrky rychlé a pohyblivé tak, že je člověk pouhým okem občas ani nezahlédne. Hráč se dostane do role Mariňáka originálně pojmenovaného Bažant, který má na starosti jen jedno: střílet. Jak už to tak bývá, v podobných příbězích se vždy něco pokazí. V AvP tomu není jinak, ba co víc, problémy začnou hned od začátku, a tak po spuštění hry uvidíte vesmírnou loď, se kterou to nedopadne nejlépe. Upřímně řečeno, příběh není nejsilnější stránkou hry a funguje spíše jako lepidlo, co má hru držet pohromadě. Pokud kampaň projdete, jen aby se neřeklo, moc toho nepochopíte. Pro ty z vás, kteří jsou ochotní si herní dobu trochu prodloužit, připravili autoři různě poschovávané informace v podobě cca šedesáti PDA, které postupně nacházíte, abyste si je ve volné chvíli pustili, a z nich se už dozvíte leccos. Přesto je ale dějová linka spíše jen naznačena než skutečně odvyprávěna. Také nečekejte žádné epické momenty a’la Call of Duty. Silnější chvíle se sice najdou, třeba doprovod vaší kolegyně infikované nákazou vetřelců, ale zaprvé takových momentů moc není, zadruhé si na ně za chvíli ani nevzpomenete.

Co nás tedy čeká za Mariňáka? V podstatě tuctová a nevýrazná FPS, která nepřekvapí, ale ani nezklame. Rozhodně se nemůžete cítit jako Chuck Norris, svojí zranitelnost cítíte s každým útokem nepřítele. Zde se rozhodně jedná o nevyužitý potenciál, z bezbrannosti a slabosti lidí proti ostatním dvěma rasám šlo vytěžit mnohem, mnohem víc. Ale že by převládala nespokojenost, to rozhodně ne.

Kdo říkal, že jsou lidé na vrcholu potravního řetězce???

V další kampani čeká hráče o poznání jiná hratelnost. Vetřelec je prostý živý tvor, žádné zbraně, žádné technické vychytávky, nic takového. Musí se spoléhat jen na své zvířecí instinkty a schopnosti nadělené matkou přírodou. A podle toho to také vypadá.

Ohledně příběhu je vetřelčí kampaň přesný opak té lidské, protože se z něj nedozvíte prakticky nic. Víte jen, že jste ještěrka vychovaná v zajetí (šílené, ale lidé některé vetřelce pěstují) označená číslem 6, a lidé uvěznili vaší královnu. Začátek kampaně, kdy se seznámíte se všemi svými schopnostmi, je pojat velmi originálně, ale nechte se překvapit, nechci vás připravit o jedinečný zážitek dosti připomínající např. Fallout 3. Než se nadějete, pobíháte na svobodě, královna je volná a opět může plodit desítky slizkých ještěrek. Poté už jen celou kampaň běháte a zabíjíte. Prostředí je živější, ale co je to platné, když má Vetřelec nejraději tmu. Temnota je skutečně nejlepším přítelem Vetřelce a tomu musíte přizpůsobit i styl hraní. Takže většinou běžíte, zaregistrujete nepřítele (po vzoru versus módu v Left 4 Dead vidíte nepřátele i skrze zdi), přilákáte ho a ve stínu provětráte své ostré končetiny a ukousnete nic netušícímu člověku hlavu. To s sebou přináší jistý stereotyp, naštěstí metod, jak vyřídit nepřátele je více než dost. Asi největší problém hraní za Vetřelce je trochu jinde. Prakticky nemáte jakoukoliv motivaci, proč to všechno děláte. Ano, Vetřelec je nelítostná bestie a Mariňák s koprovou omáčkou nebo Predátor na pomerančích jsou vyhlášené speciality v mnoha koutech galaxie, ale stačí to? Navíc hratelnost je zde sice svižná, ale ovládání dosti nepřehledné a často ani nevyužijete vetřelcovu přednost, lezení po stěnách.

Možná se už opakuji, ale i zde se trochu jedná o nevyužitý potenciál, tentokrát méně než v předchozím případě. Hra za vetřelce je svižná, brutální a překvapivě zábavná, nicméně po čase stereotypní a unavující.

Čest nade vše

Dostávám se ke zlatému hřebu, něčemu, co dělá z AvP vyjímečnou hru. A to je hra za Predátora. Nenajde se na ní prakticky jediná vážná chyba. Hratelnost je poutavá, ovládání intuitivní, a zabíjení je taktéž poměrně zábavná záležitost. Zatímco Vetřelci svojí oběť prostě zabíjejí, Predátoři si dávají trochu práci a nečiní jim nejmenší problém vytrhnout nebohému mariňákovi hlavu i s páteří. Kruté, ale originální. Kampaň je celkově pojata velmi netradičně, čemuž přispívají občasné chvíle, kdy díky speciální masce vidíte pradávné obřady vašich předků. Predátoři jsou sice brutální a bezcitná rasa, přesto plná cti a vyšších cílů. Také jsou rasou plnou bojovníků, a tomu je vše přizpůsobeno. Máte k dispozici již legendární termovizor, později získáte možnost vidět Vetřelce i v temných prostorách. Také arzenál je poměrně bohatý, kromě smrtících bodáků na rukou můžete využít i plasmové dělo, vrhací samonaváděcí disk, pohybové miny a kopí. Vskutku smrtící arzenál, ačkoliv s výjimkou ojedinělých bossfightů si vystačíte s bodáky. Málem bych zapomněl na neviditelnost, věrnou společnici každého lovce. Pochopitelně nepřátelům už moc nevoní. Pokud si chcete hru za Predátora zpříjemnit, využívejte toho. Hrajte si s nepřítelem jako kočka s myší, budete odměněni pocitem skutečného predátora, který dostál svému názvu.

Jak už jste asi pochopili, predátoří kampaň je asi nejlepší částí celé hry. Přesto doporučuji nechat si jí až na konec, ať se máte na co těšit.

O samotě by to přeci byla taková nuda…

…A od toho tu je multiplayer. Jako téměř každý titul poslední doby, i AvP disponuje hrou více hráčů. Podle očekávání probíhá víceméně klasicky. Vyberete si, zda preferujete hodnocenou nebo běžnou hru (více později), dále rasu (opět trio člověk-Vetřelec-Predátor) a pak už jen bojujete na uzavřených mapách o čest a slávu. Zcela dle očekávání série obsahuje MP velké množství modů. Ať už se jedná o klasický deatmatch, týmový deatmatch (týmy rozdělené podle ras), lov Predátorů, Zamoření, Nadvládu nebo obdobu kooperativního modu jménem Přežití. Po vzoru dalších her, i zde získáváte zkušenosti, (ovšem pouze v hodnocených zápasech) a to především za zabíjení. Za zkušenosti máte nové hodnosti, a díky hodnostem nové vzhledy postav. Stejně jako další tituly poslední doby Aliens vs. Predator neobsahuje dedikované servery, a to je pro spoustu hráčů trochu problém (Infinity ward, už vidíte, co jste způsobili!?). Ptáte se, proč nejsou výše zmíněné mody popsané? Inu, nebylo s kým je hrát. Deatmach si ještě s trochou štěstí zahrajete, ale ostatní mody jsou prostě nehratelné, protože vyhledávací systém vás nikam nepřipojí. Je vidět, že tvůrci neměli snahu konkurovat elitě v oboru MP her a soustředili se více na prožitek ze sólo hry.

Pokud máte v Modern warfare 2 nahráno přes 200 hodin, na multiplayer AvP asi nepřesedláte. Prakticky ničím nevyniká, je tu spíše do počtu, připojení do jakékoliv hry může trvat věčnost, přesto má MP své kouzlo. Přeci jen, kdo by nechtěl utrhnout hlavu hráči na druhém konci světa?

Nechybí vám něco, pane recenzente?

Že vám v této recenzi něco chybí? Ano, zatím jsem se moc nezabýval audiovizuální stránkou hry. Nastal nejvyšší čas to napravit. Ačkoliv bylo prostředí výše popisováno jako nudné a stereotypní, přesto je grafika na velmi vysoké úrovni. Jako jedna z prvních her totiž Aliens vs. Predator disponuje plnou podporou nejnovějšího DirectX 11, a je to znát. Pokud pomineme pochopitelnou šedivost většiny interiérů, vypadá vše živě, uvěřitelně, zkrátka grafika, jak má být.

Nakonec nepřijde Japonec, ale soundtrack. Ten je občas poměrně rozporuplný. Snaží se dokreslit atmosféru a pocity hráče, což splňuje, někdy ovšem hudba doslova rve uši, navíc v několika vypjatých momentech má člověk chuť zvuk prostě a jednoduše vypnout. Většinou je ale hudba a zvuky obecně na úrovni a nátuře hry sednou. Pokud máte v sobě alespoň trochu uměleckého ducha, vryje se vám do paměti především jedinečná melodie doprovázející závěrečné titulky. Takže ohledně audiovizuální stránky rozhodně palec nahoru.

Hlášení, vojíne?

Podtrženo a sečteno, dostala se nám do rukou svérázná a osobitá hra, těžko srovnatelná s něčím konkrétním. Nabízí netradiční pojetí, děsivou atmosféru, ještě děsivější nepřátele, kvalitní soundtrack, výjimečnou grafiku, oproti tomu stereotypní prostředí, občas chaotické ovládání, plytký příběh,nevýrazný multiplayer a celkově nevyužitý potenciál. Přesto převládá spokojenost, už jen díky hře za Predátora, kvůli které prostě MUSÍTE překousnout, že jen zabíjíte. Budete odměněni nezapomenutelným zážitkem.