Borderlands: The Pre-Sequel – předchozí pokračování

Ještě si vzpomínám na doby, kdy jsme jako hráči radostně vykřikovali, že konečně vyšlo pokračování té a té hry. Tyto radostné chvíle se však rychle přeměnily na pobouřená konstatování, že vyšel další díl té a té série, přičemž novinkou je pouze vyšší číslovka v názvu a jde pouze o další krok, jak ještě více vyždímat naši už tak prázdnou hráčskou šrajtofli. A je vlastně jedno, jestli jde pouze o úhel pohledu, nebo je na tom i něco pravdy. Už z kraje recenze ale musím říct, že Borderlands: The Pre-Sequel se jeví jako jasný kandidát do druhé kategorie, která by se také dala popsat jako „za hodně peněz málo muziky“.

Prvním indikátorem, který vám dává najevo, že ne všechno je nutně v pořádku, je změna vývojářského týmu. Gearbox Software se na vývoji tohoto dílu nepodílel (pouze dohlížel) a otěže přebrali borci z 2K Australia. To nemusí být nutně ukazatel něčeho špatného, ba právě naopak by mohli noví tvůrci přispět svěžími nápady a konečně posunout sérii o kousek dál. Jenže cizí dítě se zkrátka převychovává špatně, co si budeme povídat. Podobně je na tom i Borderlands: The Pre-Sequel, který samozřejmě zachovává základní prvky jako je komiksová grafika, skvělý kooperativní režim a také charakteristický humor, který nemusí být každému pochuti. K tomu si ale přidává pár svých nápadů, které rozhodně nejsou špatné, ale jejich zasazení do perzistentního ekosystému Borderlands nejen nedopadlo úplně dobře, ale přitom bohužel pošramotilo i to skvělé, co doposud v sérii dobře fungovalo.

Předchozí pokračování

Začněme ale hezky od podlahy. Pokud jste rozšifrovali podtitul nových Borderlands, chytře jste ho zařadili mezi události prvního a druhého dílu. Pravda, ona kombinace prequelu a sequelu je sama o sobě hloupá a nelogická, ale právě hloupost a nelogičnost hraje ve světě Borderlands často první housle. Adoptivní tvůrci z 2K tak dostali do rukou skvělý materiál a ještě skvělejší příležitost, jak potěšit všechny fanoušky předchozích dílů. Pre-Sequel totiž přebírá funkci pojítka, které ne že by mezi jedničkou a dvojkou chybělo, ale rozhodně nabízí mnoho prostoru a nezodpovězených příběhů.

Tím hlavním příběhem paradoxně nebude ten váš, ale Handsome Jacka, kterého mnoho z vás zná jako hlavního padoucha z dvojky. Tam už působí jako ředitel společnosti Hyperion a jakožto hlavní záporák vám dokázal nejednou nepěkně nadzvednout mandle. Jenže v The Pre-Sequel je Jack pouhým programátorem a na hráče neznalého jeho budoucnosti působí jako příjemný a kamarádský chlapík. Ostatně hned v úvodu vám zachrání život, ale jak už nejspíše tušíte, jeho počínání nebude tak jednoznačné, jak to zprvu vypadá. Ve hře tak budete svědkem jeho činů a nejrůznějších událostí, které vedly až k tomu proradnému Jackovi, kterého můžeme znát z druhého dílu.

Jak asi správně tušíte, Jack není jedinou spojkou mezi jednotlivými díly. Stejně jako předchozí, i tento díl nabídne čtveřici hratelných postav, která se na první pohled může zdát jako neznámá čtveřice dobrodruhů. Při bližším pohledu vám ale dojde, že jste se už někde setkali. Jako první nejspíše poznáte Nishu, která ve dvojce zastávala funkci šerifa města Linchwood. Díky tomu dokáže používat dvě zbraně současně a vůbec je to tak trošku frajerka přes nejrůznější pistole. Povědomý vám jistě bude i Wilhelm, který zastával taktéž ve druhém díle pozici záporáckého bosse. Protože jsme ale o něco dále v minulosti, ještě z něj není děsivý robot a vy budete mít možnost právě tuto proměnu sledovat. Wilhelm je zástupcem klasického bojovníka, který má v oblibě velké zbraně a ničení všeho, co mu přijde do cesty.

I třetí postava se už v Borderlands ukázala. Athenu jste ale mohli vidět pouze v DLC The Secret Armor of General Knoxx a mnoho hráčů ji tak nejspíše nebude znát. Athena zastává pozici hbitého zabijáka, což není vzhledem k její minulosti nájemné vražedkyně žádné překvapení. To nejlepší jsem si ovšem nechal nakonec, protože kdo nepozná ani čtvrtou postavu, nejspíše nikdy neviděl ani přebal žádné Borderlands hry. Čtvrtým do party je Clap-Trap, kterého znáte z obou dílů. Na rozdíl od zmíněné trojice značně vybočuje a hraní za něj bourá zažitou hratelnost. Jednak sledujete celou hru z naprosto jiné perspektivy, protože Clap-Trap je docela prcek a co především, je to výstřední robot. Více prozrazovat nebudu, protože alespoň vyzkoušet hraní právě za něj, by si měl opravdu každý. Celkově tak hra nabízí poměrně pestrou paletu postav, nemohu se však ubránit pocitu, že to není tak úplně ono. Zatímco v předchozích dílech byl výběr postavy Sofiinou volbou, tentokrát mi do oka padla pouze jedna postava. Neoslovily mě jak styly boje jednotlivých postav, tak i jejich speciální schopnosti. Může však jít pouze čistě o můj dojem a budu rád, když se v komentářích na toto téma podělíte s ostatními.

Vše při starém

Vzhledem k tomu, že si The Pre-Sequel nehraje na žádné velké pokračování, v herní náplni nás nečeká prakticky nic nového. Každá z postav má vcelku košatý strom dovedností, který je rozčleněn do tří kategorií, díky kterým si můžete upravovat svého bojovníka dle své libosti. Na mise je možné se vydávat v jednom hráči samostatně anebo v daleko zábavnější kooperaci až se čtyřmi hráči zároveň. Jednotlivé questy jsou stále stejné, tedy něco najdi, někoho zabij, případně obě možnosti dohromady. Zde je jedinou, přesto podstatnou výhodou fakt, že mnoho misí je svým průběhem nebo několika indiciemi spojen s událostmi prvního nebo druhého dílu a pro fanoušky série se tak naskýtá příjemná možnost zodpovědět si některé otázky. Nemá cenu zde dopodrobna rozebírat herní mechanismy, které jsou totožné s oběma předchozími díly. Pokud jste nováčkem v sérii, nejenom že vám doporučím přečíst si recenzi na první či druhý díl, se zdviženým ukazováčkem vám také doporučím, abyste do série nenaskakovali tímto dílem. Jeho potenciál plně využijete až právě po dohrání jedničky a dvojky.

Vítejte na měsíci

Vlastně vůbec jedinou a na první pohled markantní změnou a dalo by se říct i inovací je změna prostředí. Celá hra se totiž odehrává na měsíci, což s sebou přináší i drobné změny v hratelnosti. Jak vás už možná napadá, půjde především o kyslík, kterého není ani ve světě Borderlands na měsíci na rozdávání a proto každá z postav musí nosit masku. Její přítomnost na hlavě vlastně vůbec nezaznamenáte a rozhodně vám nebude stěžovat výhled, rozšíří ale ukazatele života a štítu o další sloupeček – množství kyslíku. Jeho zásoba je omezená a proto bude při pohybu po měsíci sledovat i jeho hladinu a ne pouze zmíněný život a štít. Doplnění cenného O2 je ale bohužel velmi jednoduché. Stačí přiběhnout k nejbližší vzduchové bublině (která naprosto nepochopitelně vyvěrá ze země na každém rohu) anebo u budovy zpustit štít. A aby to bylo úplně jednoduché, ze zabitých nepřátel kyslík také vypadává.

„Je vlastně dobře, že celou hru dohrajete za nějakých 15 - 20 hodin, protože ještě o pár hodin déle a neustálé shánění kyslíku by mě už vážně přestalo bavit.“

Formováním posledních slov jsem se mezi řádky pokoušel naznačit, že to celé s kyslíkem je vlastně hloupost, která hratelnost vlastně nijak nevylepšuje. Na papíře zní měsíční prostředí a nutnost doplňovat kyslík jako poměrně zábavný element, který v sobě mísí strach a napětí. Co když se ocitnu někde v opuštěném kaňonu, dojde mi kyslík a chcípnu? Mnoho her tento element naprosto bez debat dokázalo zvládnout skvěle, Borderlands: The Pre-Sequel se k nim však neřadí. Kyslíku je opravdu habaděj, a když vám náhodou dojde, úbytek životů je tak malý, že si ještě nějaký ten moment můžete v klidu lelkovat po měsíci. Je vlastně dobře, že celou hru dohrajete za nějakých 15 - 20 hodin, protože ještě o pár hodin déle a neustálé shánění kyslíku by mě už vážně přestalo bavit.

S měsíčním prostředím je však spjata i další novinka v podobě nižší gravitace. Díky té jsou vaše skoky nejen daleko vyšší a delší, ale do vašeho arzenálu přibyl také hráči velmi oblíbený jetpack. S ním se můžete nechat vynést na vysoko položená místa díky dvojitému skoku, a nebo se nechat vynést vzhůru a tlačítkem pro skrčení dopadnout na zem a dát nepřátelům jasně najevo, kdo je tady pánem. Informace, že ve hře bude přítomnost jetpacku mě až hráčsky vzrušila, protože to pro mě bylo právě to, co by mohlo Borderlands posunout dál. Vždyť právě jednoduchý a zároveň efektní způsob dosahování jinak nedosažitelných prostor nezměřitelně vylepšil hratelnost mnoha her. Z poslední doby například TitanFall, Destiny a dokonce i právě vydané Call of Duty. Bohužel pokud jste se vzrušili obdobně jako já, rychle zase zchladněte. Vývojáři jakoby z implementací tohoto prvku zapomněli na jeden podstatný fakt a tím je změna celého level designu. Ten je totiž stále plochý a jednotvárný a potenciál vašich dvojitých skoků a nízké gravitace zůstává využit jen z poloviny. I bez jetpacku by však prostředí měsíce nikterak nezaválelo. Vše je naprosto jednotvárné a i když dohrajete hru do konce, většinou uvidíte pouze rudé skály a ještě rudější lávu, které se vám velmi rychle přejí.

Naopak novým tvůrcům se velmi dobře podařilo držet se původního grafického zpracování, takže komiksová grafika vypadá prakticky k nerozeznání. Co však zamrzí je fakt, že hra neprošla žádným grafickým vylepšením a vypadá naprosto stejně jako dvojka. Problém je v tom, že ta už vyšla před nějakou dobou, takže pokud z nových akčních her přesedláte na dnes již postarší generaci konzolí, rozdíly jsou patrné na první pohled. Neměli jsme možnost testovat PC verzi, ale ta konzolová dává jasně najevo, že má své nejlepší roky za sebou. Samotná kvalita textur je poměrně obstojná a vlastně ji ani nelze nijak výrazně kritizovat, horší je to už s vyhlazováním hran, které jsou při bližším pohledu opravdu hodně zubaté. Zřídka jsem také zaznamenal pokles snímkování a jednou se mi konzole zasekla kompletně, otázka ale je, jestli za to mohla hra, nebo konzole.

Borderlands 2.5

Utřídit si v hlavě, jestli je Borderlands: The Pre-Sequel špatnou či dobrou hrou je opravdu nadlidský úkol. Neznale předchozích dílů bych hře neupřel její originálnost a zábavnost. Skvělý humor, povedená hratelnost, stovky, miliony a tisíce zbraní. To vše tam je a dohromady to působí dosti konzistentním dojmem. Jenže když si člověk uvědomí, že jde o následovníka předchozích dvou dílů, tak nějak procitne. To vše jsme tu už totiž dvakrát měli a nutno říci, že i v lepším podání. Je pravdou, že The Pre-Sequel přidává do hry nové prostředí a s ním spojené novinky jako je absentující kyslík a jetpack. Jenže právě ony novinky nejen že jsou implementovány často nešťastně, ale také narušují už to léty prověřené, co série Borderlands přinesla.

,,Nakonec si ještě po dohrání hry srovnáte její rozlohu a časovou dotaci s druhým dílem a začínáte uvažovat nad tím, že The Pre-Sequel měl být spíše jen DLC, kterému bychom mnohé odpustili.“

Například Jetpack je dle mého názoru opravdu skvělý nápad. Jenže za předpokladu, že tomu přizpůsobíte i level design, což se v tomto případě očividně nestalo. S prostředím to šlo nakonec ale ještě dál, takže zatímco v původních dílech se neustále mění, měsíc vypadá jako jedna velká koule ze skal a lávy. A mohl bych takto pokračovat ještě dlouho, ale pokud jste už se hrou měli čest, troufám si říct, že mi dáte za pravdu. Změnou vývojářského studia utrpěl i samotný humor, který si sice tak nějak zachovává svou absurdní tvář, ale rozhodně už není tak vtipný a vytříbený jako doposud. Nakonec si ještě po dohrání hry srovnáte její rozlohu a časovou dotaci s druhým dílem a začínáte uvažovat nad tím, že The Pre-Sequel měl být spíše jen DLC, kterému bychom mnohé odpustili.

Pokud se chystáte vkročit do série Borderlands, toto rozhodně nesmí být vaše nástupní stanice. Je sice pravda, že mnohé chyby byste hře určitě odpustili, ale tak nějak z hráčské cti vám nedokážu doporučit The Pre-Sequel, když za nějaké tři stovky můžete mít skvost, jakým je Borderlands 2. Pokud naopak máte oba díly projité křížem krážem, na hru se můžete vrhnout, protože nabízí mnoho odkazů na předchozí díly, zodpovídá mnoho otázek a především nabízí zábavnou a netradiční hru za ukecaného Clap-Trapa.