Neoficiální trojka představila i jednu z nejotravnějších postav.
Resident Evil - Code: Veronica X je titulem, jehož osud je minimálně stejně tak zajímavý jako hra samotná. Mnoho fanoušků jej i po letech vyzdvihuje jakožto pravého nástupce legendární dvojky a nemalé množství z těchto příznivců také vyjádřilo zklamání, když na veřejnost unikly informace, že Capcom místo remaku ,,Verči" připravuje předělávku nesrovnatelně úspěšnější a populárnější čtyřky. Po čerstvém dohrání musím přiznat, že Code: Veronica je rozhodně velmi zajímavým Resident Evilem, do úzkého výběru mezi nejlepší díly série však podle mého názoru už dnes nepatří.
Code: Veronica lze označit za ošklivé zombie-kačátko ságy Resident Evil a to ze dvou důvodů. Tím prvním jsou zajímavé, možná i trochu kontroverzní okolnosti spojené s jeho vývojem, druhým je zase fakt, že se jedná o poslední přímé pokračování hororové řady, snažící se zároveň zachovat tradiční pojetí původní trilogie. Oproti druhému dílu představovala Veronica v mnoha ohledech výrazný posun, aniž by radikálně měnila zažité herní mechanismy. Pro pochopení kontextu vzniku a vydání této hry je důležitá nejprve krátká lekce z historie.
Hororový konec milénia
Konec devadesátých let byl zlatou érou hororů využívajících fixních kamer. V roce 1998, jen pár měsíců po prodejním trháku jménem Resident Evil 2 vstoupilo do ringu konkurenční vydavatelství Square se svou novinkou Parasite Eve. Tento kultovní titul bohužel v Evropě nikdy nevyšel. Hned zkraje následujícího roku vizionářský tým Kejčira Tojamy z Konami uchvátil fanoušky svým prvním Silent Hillem.
Konkurence byla neúprosná, poptávka po kvalitních horrorech větší než kdy jindy, není tedy divu, že tehdejší hororový šampion Capcom pro její uspokojení vyčlenil nemalé množství zdrojů. Ještě v roce 1999 proto vydal Mikamiho dinosauří horor Dino Crisis pro první Playstation. Kromě toho však ve stejném roce v Capcomu vyvíjely další týmy paralelně hned několik titulů spadajících přímo pod značku Resident Evil.
Ambiciózní projekt pod vedením vedoucího vývojáře dvojky, Hidetaki Kamiji se nakonec transformoval na první Devil May Cry, jenž spatřil světlo světa v roce 2001 na Playstationu 2. Nintendo 64 se dočkalo v roce 1999 povedeného portu RE2, zároveň však už tehdy začaly práce na prequelu s názvem Resident Evil 0. Ten nakonec vyšel až v roce 2002 exkluzivně na další konzoli nové generace - Nintendo GameCube.
Capcom si byl nicméně velmi dobře vědom toho, že největší fanouškovská základna a nejlepší odbytiště pro RE titul se v roce 1999 nacházely především na prvním Playstationu. Proto zde měla ještě ten samý rok vyjít krátká odbočka o skupině žoldáků snažících se uprchnout z Racoon City. Pracovní název projektu zněl Resident Evil 1.9 + Resident Evil 2.1, neboť se chystaná novinka měla odehrávat před a po událostech z dvojky. Z této hry se nicméně nakonec vyklubalo regulérní pokračování s Jill Valentine v hlavní roli, jenž se pyšnilo celým názvem Resident Evil 3: Nemesis.
A pak tu byla Veronica. Původní verze hry s názvem Resident Evil - Code: Veronica vyšla exkluzivně na neúspěšnou konzoli Sega Dreamcast v roce 2000. Jak k tomu došlo? Capcom měl na sklonku milénia původně v úmyslu vydat port trháku Resident Evilu 2 pro odcházející Segu Saturn, jelikož však ve firmě panovaly důvodné obavy o kvalitu portu pro tento nepříliš silný hardware, bylo od konverze upuštěno. Fanoušci Segy měli místo nejhorší verze všem dobře známé hry dostat zcela nový a technicky zdaleka nejpokročilejší titul celé série.
Resident Evil - Code: Veronica číslovaný není, i když by si to býval zasloužil.- Šindži Mikami
Osud Code: Veronica je přitom úzce spjatý s paralelně vyvíjenou Resident Evil 3: Nemesis. Jak už bylo zmíněno, ta měla být původně krátkou odbočkou série, nakonec však bylo rozhodnuto udělat z ní plnohodnotné pokračování dvojky. Šuškalo se, že hlavním důvodem této změny byla dohoda Capcomu se Sony. Její přesné znění však neznáme. Zde je vhodné připomenout, že exkluzivita GameCubu Resident Evil Zero je přísně vzato rovněž číslovaným titulem. Stvořitel značky Resident Evil a tehdejší notně vytížený producent Šindži Mikami nicméně teorii o zákulisních tahanicích v loňském rozhovoru pro Archipel de facto potvrdil. Na adresu RE3 se vyjádřil následovně:
,,Společnost nás požádala o to, aby byl projekt číslovaný. Museli jsme jej tedy změnit, aby uspokojil více hráčů, což bylo dost obtížné. Nakonec je to tedy číslovaný díl RE série, ale kvalitou je trochu horší. Na druhou stranu, Resident Evil - Code: Veronica číslovaný není, i když by si to býval zasloužil. Nestalo se tak kvůli politice mezi Capcomem a společnosti vyrábějící konzole“
Neo Resident Evil
Že Veronica byla mnohonásobně ambicióznější nežli třetí díl, je vidět hned na první pohled. Dějově se hra odehrává po událostech trilogie. Claire Redfield je přistižena během infiltrace pařížské pobočky farmaceutické společnosti Umbrella a jako zajatkyně je záhy převezena na jednu ze základen na opuštěném ostrově Rockfort kdesi v Tichomoří. Po vypuknutí zombie nákazy je Claire osvobozena a z ostrova hrůzy se pokouší uprchnout.
O příběhu samotném se tu nechci kvůli spoilerům příliš rozepisovat (velký příběhový speciál Honzy Urbančíka najdete zde), rámcově lze však samotnou zápletku vyzdvihnout jako jednu z nejzajímavějších v sérii. Narazíte tu na nejednu postavu, která je pro RE lore stěžejní. Hra se vrací ke kořenům Umbrelly, zároveň však posouvá příběh zajímavým způsobem dál. Navzdory tradičnímu úvodu je děj poměrně překvapivý a zavede vás do míst, které byste zprvu nečekali. Jen se vyplatí, o logice dějových zvratů raději příliš nepřemýšlet.
Code: Veronica je dítětem své doby a kupříkladu vliv filmového Matrixu je zde zcela evidentní.
Code: Veronica je dítětem své doby a kupříkladu vliv filmového Matrixu je zde zcela evidentní. Postavy zde mohou střílet ze dvou zbraní naráz, najdete tu klasické zpomalovačky, a také notně upgradovaný záporák Wesker se slunečními brýlemi by díky svým mutacím propůjčujícím mu superschopnosti dal jistě zabrat i agentu Smithovi v jeho nejlepší formě. Délka hry je oproti dvojce prakticky dvojnásobná, což v kombinaci s vyšší obtížností zaručuje, že vám Code: Veronica nějakých dvanáct až patnáct hodin bez problémů vydrží.
Samotný scénář je sice na poměry série nadmíru zajímavý, bohužel jeho odvyprávění je mnohonásobně horší. Dojem citelně kazí opravdu příšerný dabing a dialogy, v nichž vaše uši potrápí především neskutečně otravná postava Steva Burnsida, jehož budete nejspíš dost nenávidět (příklad jedné takové scény zde, pozor spoiler). Ty nejlepší díly Resident Evilu krásně ukazují, že i v příběhovém béčku lze vytvořit nesmírně sympatické postavy a jednotlivé scény mohou být natolik strhující, až člověk zapomene na to, jak hloupé vlastně jsou. To zde bohužel neplatí.
Další problém představuje i kolísavá kvalita prostředí. Code: Veronica působí totiž trochu jako výběr toho nejlepšího z RE série. Snaha nacpat do hry co největší množství zbraní a nepřátel je rozhodně chvályhodná, v případě radikálně odlišných typů prostředí, které spolu často sousedí, to však úplně nefunguje. Jakkoliv jsou některá místa zajímavá, atmosférická a okořeněná příjemně hrozivou hudbou, kombinace takto rozdílných lokací zde bývá místy dost absurdní.
V čem Veronica dodnes vyniká, to je různorodost nepřátel. Zdaleka největším postrachem je typ Bandersnatch, který hráčům striktně dodržujícím sociální distanc jednu ubalí i z pěkné dálky.
V čem Veronica dodnes vyniká, to je různorodost nepřátel. Zdaleka největším postrachem je typ Bandersnatch, který hráčům striktně dodržujícím sociální distanc klidně jednu ubalí i z pěkné dálky. Variabilita nepřátel je patrná i na tradičních zombících, z nichž někteří na sobě mají kupříkladu připevněny výbušniny.
Podobně různorodé jsou i typy zbraní, což je tak trochu paradox, neboť víc než kdy v minulosti se ve Veronice hodí používat nůž. Také některé bossfighty dají nezkušeným hráčům pěkně zabrat. Jelikož se v druhé části přepíná mezi vícero postavami, které spolu sdílí společný item box, do souboje s bossem můžete nakráčet jen s pár náboji po ruce. Důrazně proto doporučuji zájemcům o toto retro nepřepisovat stále tutéž pozici, ale nechávat si jich pár do zásoby pro případ, že vám před kritickou pasáží dojdou léčivé rostliny anebo munice.
Hra na rozcestí
Code: Veronica se podobně jako starší tituly opírá o fixní úhly kamer. Grafika hry tu však už nevyužívá předrenderovaná pozadí. Díky pokročilému hardwaru segáckého Dreamcastu mohli její tvůrci místo toho konečně vytvořit plně polygonálním prostředí. Podobně jako v Dino Crisis vás navíc kamera mnohdy dynamicky sleduje a dá se do pohybu spolu s postavou, díky čemuž se už nedostaví onen nepříjemně sekavý moment, když se u původní trilogie přepínaly kamery.
Znamená to však, že je Veronica krásnější než předchozí díly? Tehdy si to jistě mnozí hráči mysleli. Jenže dnes si dovolím tvrdit, že původní tituly budou mít právě díky své předrenderované grafice pro větší část milovníků retra trochu větší půvab. Některá prostředí hry jsou sice velmi působivá, všudypřítomnou intenzitou atmosféry však Code: Veronica zcela jasně zaostává kupříkladu za prvním Silent Hillem, který díky chytře využitému efektu mlhy a tmy mohl být plně polygonální už na původním Playstationu. Právě Silent Hill je přitom hrou, která dokázala vytvořit na svou dobu skvělou iluzi reálného a povědomého prostředí.
Naopak ve Veronice je hororový koktejl namíchaný z různých typů prostředí silně nesourodý, ačkoliv mnohé z lokací jsou samy o sobě parádní. Snaha být nejdelší, největší a snad i nejlepší Resident Evil je na hře dodnes evidentní, bohužel jí někdy spíše uškodila a Veronica je tak mezníkem s řadou vnitřních rozporů. Ano, lokace jsou poměrně rozlehlé. Jenže více než kdy v minulosti zde hrozí záseky, kdy hráč neví, co se po něm vlastně chce a zda něco náhodou nevynechal anebo nepřehlédl. Hra sází primárně na hororovou atmosféru, přesto v ní najdete spoustu zbraní a momentů jak vystřižených z Matrixu. Příběh hry milovníky RE lóru spolehlivě vtáhne, šílená kvalita dialogů a absurdita některých scén je však v lepším případě rozesměje, v horším otráví.
K tomu všemu si připočtěte arkádový Battle Mode, kde můžete sice přepínat do pohledu první osoby, hra si však i v těchto případech ponechává tradiční ,,tankové“ ovládání. Hrát něco takového poté, co hráči okusili legendární mód Mercenaries, už asi dnes moc lidí nezláká.
Na čem si jí zahrát?
Hru lze tedy sice za ledacos kritizovat, i já bych ovšem uvítal remake spíše tohoto titulu nežli připravovaný návrat čtyřky. Jak už jsem na mnoha místech zmínil, příběh hry je totiž v jádru zajímavý, zvrácený a šílený v tom nejlepším slova smyslu a pokud by byl odvyprávěn lépe, jsem si jistý, že by spoustu lidí zaujal (a jistě také urazil). RE Engine a promyšlený zásah do necitlivě pospojované struktury hry by z tohoto titulu mohly udělat naprostou špičku a vidět místní pestrou škálu monster a bossů v moderním provedení, by byla hotová RE extáze.
Na čem lze Code: Veronica hrát dnes? Porovnávání jednotlivých verzí této hry je oblíbené téma už jen z toho důvodu, že jednoznačně nejlepší volba zkrátka neexistuje. Veronica bohužel nikdy nevyšla na PC. Jsou tací, kteří upřednostňují původní verzi pro Dreamcast, jenže i kdybyste doma náhodou měli tuto nepříliš rozšířenou konzoli, i pak byste dostali původní verzi hry bez přidaného obsahu a několika velmi zajímavých cutscén s Albertem Weskerem (navíc v ní Steve Burnside vypadá trochu jako Leonardo DiCaprio z Titaniku, což ho dělá ještě nesnesitelnějším).
Přidané scény se objevily až v rozšířené verzi s podtitulem Code: Veronica X, jež vyšly na Playstationu 2 a GameCube. Ta se stala základem pro všechna budoucí vydání. Hráč používající modernější konzole má proto z čeho vybírat. Na PS3 a Xbox 360 vyšel v roce 2011 digitální remaster hry s výrazně přepracovaným nasvícením a grafikou v širokoúhlém formátu. Ten je momentálně dostupný skrze zpětnou kompatibilitu i na všech novějších Xboxech. Verzi pro PS3 momentálně v evropské verzi obchodu nevidím přímo k zakoupení, ačkoliv samotný titul se tam najít dá. Teoreticky by mohl být stále stažitelný skrze americký účet, nicméně pokud jej opravdu chcete, pospěšte si do léta.
Porovnávání jednotlivých verzí této hry je oblíbené téma už jen z toho důvodu, že jednoznačně nejlepší volba zkrátka neexistuje.
Zmíněný remaster má klady i zápory, chválený je například formát a optimalizace, mnohým hráčům však nesedí přehnaný kontrast, jmenovitě tmavost některých scén, či naopak přepálený bloom efekt. Na podrobné videosrovnání všech verzí mrkněte například zde.
Majitelé Playstationu mohou sáhnout i po dostupné digitální PS4 verzi hratelné samozřejmě i na PS5. Potíž je zde v tom, že hra je emulací původní verze z PS2 s černými pruhy po stranách. Verze z evropského storu navíc vychází z tehdejšího 50 Hz PAL formátu PS2 verze. Výsledkem je smutná realita, kdy hra běží permanentně v 25 fps, oproti 30 fps verzi vycházející z 60 Hz NTSC formátu stejné hry stažitelné pomocí US účtu na PSN (návod na jeho založení najdete zde).
Někteří hráči si stěžují, že získání platinové trofeje je v 25 fps velmi obtížné. Rozdíl mezi 25fps a 30fps je při přímém srovnání sice patrný, sám jsem ale neměl s hraním PS4 verze z evropského storu pocit, že by se Code: Veronica X hrála nějak špatně.
I proto bych všem zájemcům klidně doporučil, ať ji zkrátka hrají na čemkoliv, co mají zrovna po ruce. I po více než dvaceti letech letech se jedná o velmi zajímavý titul a povinnost pro všechny milovníky RE značky. Sám bych ovšem neřekl, že kvalita hry je natolik zásadní, aby si kvůli ní někdo kupoval extra konzoli a dělal si vrásky s nešvary, které jednotlivé porty sužují. I tento aspekt by vyřešil případný remake, který by Capcom rozhodně neměl opomenout.
