Kondenzované shrnutí letošních stovek hodin herních zážitků.
Autoři Zingu vám představují svoje osobní hitparády nejlepších her roku 2020:
Hry roku 2020 podle Zingu: Martin Zavřel
Hry roku 2020 podle Zingu: Ondřej Partl
Hry roku 2020 podle Zingu: Martin Pritula
Hry roku 2020 podle Zingu: Mythix
(další budou následovat denně)
Redaktorka, Zing.cz
Twitter: @xdragunov
Hrám se profesně (s přestávkami) věnuje od roku 2011, od roku 2013 píše na herní weby, od roku 2014 do Levelu. Říká, že k herní branži má vypěstovaný Stockholmský syndrom, a kromě hraní her a psaní o nich pracovala 4 roky v herním publishingu. Už od útlého věku s chutí sahá po závodních titulech, později se přidala RPG, zvlášť ta akční, hack’n’slash, sbírka MMORPG, a s nadšením šíří povědomí o komplexních japonských divnohrách. Když nehraje, tak čte sci-fi, fantasy, nebo komiksy, loví po lesích zvěř (objektivem), píše pokleslou prózu, nebo digitálně čmárá.
Rok 2020. Po všech stránkách náročný. Velmi dlouhý. Tolik, až jsem se opravdu musela dívat, jaké hry vlastně vyšly letos, protože u některých bych přísahala, že jsem je hrála tak před třemi lety. Hry nejsou mojí jedinou náplní volného času a vzhledem k hned několika životním milníkům, které mě tento rok potkaly, jsem měla na hraní čas ještě méně a nedostala se tak ani ke hrám, které jsem si zahrát chtěla (třeba Persona 5 Royal, Death Stranding na PC, koupená DLC ke Control,…), natož k nějakým nezávislým pokladům a objevům. A tak vás tedy za mě nečeká desítka, ale „jen“ pětka pro mě skvělých her. I ty však vydají na stovky hodin zážitků, což rozhodně není málo.
5. Destiny 2: Beyond Light
Bungie minulý podzim přešlo se svou parádní online střílečkou Destiny 2 na model Free 2 Play a jako zapálený hráč jsem napjatě sledovala, jak to celé dopadne. Osobně na mě nový systém sezón a jejich předplatných zrovna velký dojem neudělal, ale tím skutečně zásadním bylo plánované velké podzimní DLC. Větší než loňský Shadowkeep, ale zase menší než fantastický Forsaken před dvěma lety. Bohužel Forsakenu se Beyond Light nedotýká nejen velikostí ale ani příběhově. Pořád se ovšem jedná o velmi dobrý přídavek s novými postavami, schopnostmi, samozřejmě lootem a také raidem, o kterém si myslím, že je naprosto ideální pro všechny nováčky, kteří se do žádného raidu v Destiny ještě nepodívali.
4. Devil May Cry 5 Special Edition
Devil May Cry jsem poprvé zkusila na střední škole a od té doby automaticky zbystřím pokaždé, když někde zaslechnu „hack’n’slash“. Pětkou jsem prolétla po vydání, ani nevím jak, a po závěrečných titulcích jsem se jen spokojeně usmívala, po kolena v krvi padlých démonů. Letos Capcom vydal DMC 5 znovu, ve zvláštní edici, ve které si, už tradičně, můžeme zahrát hru z pohledu Vergila, který má jiné zbraně a jiné schopnosti, takže jsem si mohla vraždění užít zase trochu jinak. Navíc je na nové konzole vylepšená optimalizace a novinkou je i drsnější obtížnost, která nabídne ještě více cílů k rozsekání, rozstřílení, rozřezání, ubití a dalším radovánkám. Jediný způsob, jak by tohle mohlo být ještě lepší, je už snad jen ten vysněný crossover s Bayonettou.
3. Final Fantasy VII Remake
Nejsem veterán Final Fantasy série, ale Final Fantasy VII Remake mě zaujal. Svými vizuály i experimentálním novým soubojovým systémem. Dostala jsem se ke hře pár měsíců po vydání, ale postavy mi rychle přirostly k srdci a příběh mě udržoval v dostatečném napětí abych se hnala dál a dál. Jenže to celé skončilo až moc rychle. Tedy, neskončilo, a to je možná trochu problém. Rozhodnutí vydávat remake epizodicky chápu, zvlášť vzhledem k rozsahu hry i přifouknutí některých částí oproti originálu, ale s takto dlouhými odstupy je otázka, kolik hráčů vlastně vydrží až dokonce. Zatím má ale Square Enix skvěle našlápnuto. I jako nováček už teď chápu, proč se pro tolik lidí jedná o srdcovou záležitost.
2. The Last of Us Part II
Hodnocení druhých The Last of Us pro mě bylo jednou z nejtěžších věcí za sedm let, co se věnuji herní žurnalistice. Hra, u které jsem s to napsat několik stránek výčitek, a přesto jí dát velice vysoké hodnocení. Audiovizuálně se jedná o jen těžko diskutovatelný milník média. Fantastické výkony stran dabérů i motion-capture a animací. Příběhově na mě ale The Last of Us Part II nefungovala a ani odstup několika měsíců a spousta diskusí se spoustou lidí na toto téma můj názor nezměnily. Jenže The Last of Us Part II je výjimečná v tolika dalších ohledech a natolik, že ji sem dát zkrátka musím. V tomto výběru ale nemusí být jen hry, u kterých jsem se skvěle pobavila, ale i takové, které na mě za uplynulý rok zkrátka udělaly největší dojem, které si budu pamatovat. A ať si o příběhu The Last of Us Part II myslím, co chci, tak spoustu ze zmíněných kritérií tato hra rozhodně splňuje. Pořád si stojím za tím, že se mi hra nelíbila, ale stejně si myslím, že by si ji lidé měli zahrát.
1. Cyberpunk 2077
Jak už jsem psala v dojmech vedle redakčních kolegů, mě Cyberpunk zkrátka nadchnul. Zčásti určitě i proto, že jsem se zuby nehty bránila přílišným očekáváním, která ochotně podporoval marketing. I na standardy mnohem méně očekávaných her byl Cyberpunk pěkně rozbitý, v jistých ohledech je stále, a chápu i celou řadu výčitek k různým nedotaženým aspektům hry. Nakonec to ale vždycky skončí u toho, jestli mě hra baví a jak moc. Jestli se mě něčím dotkne. Jestli, když se sejdeme s kolegy v kanceláři, nadšeně sdílíme naše zážitky, názory na mise, různá rozhodnutí a jejich následky i samotný styl hraní. Jestli hru zapnu v sobotu dopoledne a najednou koukám, že je pondělí dvě ráno. Johny Silverhand mi ukradl víkend! A ne jeden. Mě si Cyberpunk získal. Omotal si mě kolem prstu a já nemůžu než říct: ano, tohle je pro mě zkrátka nejlepší letošní herní zážitek, i přes všechny chyby.
