Intermezzo o GTA

Jsou videohry, úspěšné videohry, videohry instituce, pak dlouho dlouho dlouho nic, a pak je Grand Theft Auto, série videoher, která by měla mít v šatně videoherních velikánů vlastní skříňku na oblékání. "Může se nám to nelíbit, můžeme dokonce nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat!". Neboť GTA, především od třetího dílu a prvního, ve kterém ptačí perspektivu vystřídal pohled třetí osoby zcela zásadně změnila optiku, jakou pro videohry můžeme používat.

Už ne průmysl, snažící se sedřít nebohých hráčů z kůže za každou cenu, ale opět zábava, tvořená s láskou a především s pochopením lidmi pro podobných lidí. Ano, všechny ty herní koncepty a struktury, které dělají z GTA III a výše unikát se možná objevily kdesi dřív a možná i lepší, ale to je celkem jedno, protože vespolek šlo o hry, které znala jen hrstka zasvěcených herních fanatiků, navíc bez jakéhokoliv zásadnějšího vlivu. Pokud se dnes GTA dotýká celého hráčského vesmíru, ba co víc, tento stále více méně uzavřený vesmír překonává směrem k nejširšímu mainstreamu, není to věcí promyšlené marketingové kampaně, by se mohlo zdát, ale docela prostého a nezprostředkovatelného herního zážitku, zasvěcení, díky kterému jsme videohry přijali za součást svého životního stylu a vnímáme je stejně jako filmy, muziku, knížky, komiksy či seriály.

Díky nim je život hezčí

Patnáctiletý jinoch takové cosi sotva pochopí, ale život, dospělý život je pěkně drsné svinstvo, naplněné odpovědností za sebe, za rodinu občas až za snesitelnou míru. Někteří z nás mají to štěstí, že věci, které mají rádi, neopouštějí ani tehdy, když už třeba platit hypotéky. Už nepotřebujeme řešit, která platforma je lepší, která hra je inovativnější a nepotřebujeme se handrkovat ve fórech nad banalitami, na to máme volného času málo, ale ten, který máme, věnujeme již jen věcem, které za to stojí. Hrám, filmům, knihám, muzice, které si z toho obrovského množství precizně vybíráme, protože času je málo a bude ho více až na důchodu, když už sotva udržíme myšlenku a moč, natož pad. GTA je jednou z takových příkladů, nemusí být ale vkus je přece nepřenosný i když může a často je, nikdo opravdu nevěří, že ty obrovské prodeje jsou jen dílem marketingu. Ne, to my nakupujeme houfně, lidé, pro které je možnost hrát se svátkem, který si nechceme a nedokážeme upřít.

GTA v sobě má totiž cosi, co nás přitahuje silou podobnou té, která nutí grafiťáka posprejovat čerstvou omítku a puberťáky vyválet se v konopném poli. Pokud bych přesně věděl pojmenovat, co to je, a jak to vyrábět, nejlépe z plastu a ve velkém, abych parafrázoval klasika, Woodyho Allena, nerozepisoval bych se tady, ale koupal se v bazénu se šampaňským.

Dobře, teď bez bazénu a šampaňského

Iniciační zážitek, cosi, co fanoušci sci-fi znají pod pojmem Sense of Wonder - pocit úžasu. Může ho zprostředkovat jakákoliv hra, jakýkoliv film a tak dále, a všichni, co se rádi a dlouho hrajeme, ho známe, je to zážitek, u každého jiný, který nás prostě připoutá tak silně, že věc, která ho přinesla, přijmeme za svou a už nikdy se jí zcela neopustíme. Od toho momentu víme, že je to na furt, že budeme hrát, když budeme mít třicet a rodinu na krku, budeme se hrát jako čtyřicátníci s nevděčnými dětmi, co se nechtějí pakovat z domu, padesátníci s prostatou a žaludečními vředy a tak dále, dokud nám senilita nevezme poslední zbytky rozumu. Mně to došlo při hře Tekken 3 kdy jsem se na něj jako malej kluk chodil dívat a pak i hrát do drsné čtvrti v Québecu ta herna se jmenovala Scorpion to si pamatuju dobře a nikdy nezapomenu a nebo v momentě, právě při GTA, když jsem cítil svobou svého pojetí a počínání ve hře a k tomu mě odměnila i bonusovými body. Tehdy jsem pochopil, že her se prostě nevzdám, že budu hráčem po zbytek života a je to docela milý paradox, protože GTA měla být poslední hra v životě, kterou projdu, měl jsem cosi okolo 15 let,problémi ztráta rodiče a chtěl s tím skončit. Příliš mnoho lepších kratochvílí bylo k dispozici, filmů, hudby, knih, komiksů ale nikdy ne přátel radší jsem byl sám a mezi ně jsem plánoval dělit svůj volný čas.

Žádná zpověď nebude k článku opět vracím se

Už dlouho jsem venku myslím tím na cestách v zahraničí, vracím se, jen když se to vyplatí, když vyjde například nové GTA či jiná hra která je pro mě hnacím motorem si vzít i v práci dovolenou či odříct rande s přítelkyní nebo odseknutí jiné aktivity kterou jsem měl dopředu domluvenou. Největším problémem videoherní žurnalistiky je humbuk vzbuzující u tolikrát zklamaných hráčů přirozenou nedůvěru, ostražitost a potřebu bránit se. Hype je problém, hráčská ostražitost a nedůvěra řešení. Výborně. Druhý problém, související a stejně zásadní je, že videoherní svět je nastaven příliš dopředu, žije se v permanentním očekávání, o hrách se toho napíše nejvíce ještě před tím, než se ocitnou na trhu a recenze je vlastně jakoby rozloučení se s hrou, na kterou se čekalo, častokrát roky.

A pak už ani řádek, možná občas nějaký retrospektivní text, ale pořád se ve hře rýpat, její rozebírání, vychutnávání, to už si hráči musí obstarat sami, mezi sebou, podělit se o zážitky, mluvit o hrách, vracet se k nim jako k čemusi, což sice je na prodej, ale disponuje i hodnotou, kterou nelze vyčíslit. Neboť hry, tak se nám to alespoň snaží videoherní průmysl vnutit, by měly být na jedno použití, zahrát je, zahodit a sáhnout po nové, ať se byznys točí. Že hráči samotní ke hrám přistupují jinak, ne jako ke zboží na jedno použití, ale jako k věcem trvalé hodnoty už nikoho nezajímá. Vemte si například nějakého sběratele her. Dojdete na náštěvu, chcete si do skříně pověsit kabát nebo odložit obuv a z jistíte že ve skříni na vás číhá figurka Batmana či nějaká výzbroj z Gears of War a prostě úložný prostor je zcela full. Dojít s větou "Hele nechceš to vyhodit do kontejnéru abych si měl kam dát věci?"

Garantuji Vám že je po návštěvě jako takové. Hry a vše k nim je prostě kapitola sama o sobě. Je to smysl mého života. Je to něco k čemu se můžeme vracet a pořád nás to nenudí.

A pak vyjde GTA V, polovina lidí ve fórech slintá blahem a rozhazuje hodnocení 10/10, druhá polovina reptá, že se zase zveličuje a nafukuje se jakási bublina, co už už praskne a jde o přeceněnou hru a bla bla bla a lidé, kteří se do těchto diskusí nepotřebují zapojovat jen nevěřícně kroutí hlavou, protože se jim právem zdá, že s argumenty se propojili i emoce. Inu, celé to pozdvyžení se dá interpretovat i tak, že hodnocení her je hloupost, která nemá jinou, než informační hodnotu, navíc hodnotu velmi diskutabilní, neboť hry, stejně jako filmy, literatura, hudba, ale i výtvarné umění či divadlo jsou strůjcem zážitku, který se nemusíme zdráhat nazvat uměleckým a ten je nejen načisto subjektivní a tedy nezprostředkovatelný, ale a to je nejdůležitější, nemá nic společného s hodnotou díla samotného. Jinak, a celkem jednoduše - že se hra někomu líbí a někomu ne nelíbí absolutně nic o jejích kvalitách. Na to jsou jiné ukazatele a podle nich, zda se to někomu líbí, nebo ne, je GTA V a s ní celá série čím si, co zasluhuje respekt.

Neboť: přes kterýkoliv díl GTA dokáže náležitě znalý teoretik, který navíc nemusí mít žádnou jinou herní zkušenost vysvětlit a interpretovat vše o videoherním pozadí, tedy to, proč nás videohry baví, v čem jsou unikátní, v čem ne a navíc, co všechno to znamená vzhledem k tomu, jak se změnilo lidské vnímání světa za poslední desítky let.

Pokud napíšu, že o GTA se píší filozofické, estetické a psychologické knihy, nic to neznamená, můžete mi věřit, nebo ne. Ale píší se ještě o jiných hrách, ale to také nic neznamená, pokud ale napíšu, že člověku zvenčí, mimo videoherní svět, stačí jen GTA, aby porozuměl všem ostatním videohrám, to už by něco znamenat mohlo. Neboť v GTA jsou alespoň v náznacích přítomny všechny herní mechanismy, všechny koncepty, ne modely ovládání a dokonce i strategie budování videoherního světa a rozvíjení příběhu. Co to ​​znamená? Že přes sérii GTA se dají vysvětlit mechanismy fungování všech ostatních videoher, včetně sportovních simulátorů, strategií a RPG.

Ano, možná polemizovat, že jsou i jiné hry, které takto fungují a je to spolehlivý protiargument, ale jen do té doby, dokud si neuvědomíme, že GTA je prostě nejznámější a nejvíce na očích. Ne zevnitř, od nás, ale zvenčí. Lidé, kteří GTA nemají rádi budou reptat, v pořádku, ne však kvůli GTA, ale kvůli tomu, že ji nemají rádi, respektive kvůli tomu, že jim je celkem lhostejná. Osobně jsem hluboce přesvědčen, že GTA se ne že přeceňuje, ale nedoceňuje, není totiž jiné hry, která by člověku zvenčí, zkoušejícímu proniknout dovnitř, otevřela cestu ke všem jiným hrám. Nevadí, jalové řečí se vedou ale o dvacet let se můžeme ke GTA vrátit, čas nás rozsoudí, pokud chceme mluvit o kvalitě a hodnotě, on je jediným spolehlivým kritériem. Nepochybuji, že se ještě stále bude hrát GTA 3, 4,5, či i úplně první díl. Hrají se nyní, ve zkoušce už obstály, to ostatní je jen taková nepodstatná nástavba.