Just Cause 2 – když má Bond dovolenou

Už první díl Just Cause představil sand-boxovému trhu zatím nevídané vychytávky. Vystřelovací hák, padák v batohu a nádherný ostrov, už to mělo být zárukou skvělé zábavy. Nebýt nepříjemných chyb, které zmíněné plusy trochu srážely, vyšplhala by se jednička na vrchol oblíbenosti. Přichází ale pokračování a kromě oficiálního názvu by šlo pojmenovat i jinak. Např. „jak měla jednička původně vypadat“. Ano, je to až tak dobré.

Když na pláž, tak na Panau

Zapomeňte na chvíli na Ghost Recon, Modern Warfare i další rádoby realistické tituly, které se snaží nam představit svět takový, jaký je. I přesto, že realitou občas potřebujeme provětrat fasádu, hrajeme především proto, že nás to baví. A proto přichází Rico Rodriguez. Tajný agent z prvního dílu, pro kterého žádná kulka neletí dost šikmo a žádný seskok není dost dlouhý seskok není dost vysoký. ro kterého žádná kulka neletí dost šikmo a žádný seskok není dost vysoký. Přichází, aby nám dokázal, že fyzické zákony na steroidech mají pořád něco do sebe. Ale vezměme to pěkně od podlahy.

Na tropickém ráji jménem Panau to jde s kopce. Prezident je zavražděn, na jeho místo nastupuje magor, co chce ovládnout svět, korupce je na vzestupu. Aby toho nebylo málo, o celý ostrov se perou tři povstalecké organizace, každá v zájmu vyšších cílů. Do této situace posílá tajná organizace Agency (ano, tady se mozek moc nenamáhal). svět takový, jaký je. svého agenta, který však po chvíli přestává podávat hlášení a celá situace vypadá poněkud podezřele. Nezbývá tedy, než do pekelného chumlu hodit poslední naději, elitního bijce Rica Rodrigueze, který jako jediný dokáže přežít, vybudovat si respekt, všechny zachránit a svrhnout diktátora. Bruce Willis bledne závistí, Chuck Norris nervózně pokuřuje. Ale jak říká sám Rico, jak máte chytit člověka, který vás naučil všemu, co umíte?

Bum, bác, prásk, au

Inu jednoduché to rozhodně nebude. Tady si naštěstí se studenou válkou a kradným vyjednáváním nikdo hlavu příliš nelámal. Úkol zní jasně: spojit se s povstalci a natropit na ostrově tolik chaosu, kolik jen bude možné. Ten je totiž vaše jediná jízdenka dál. A zde nastává ten největší, pokud ne jediný, problém titulu. Celá podstata hry a postupu dále je o ničení veřejného majetku, který navyšuje body chaosu a otevírá postupně nové mise, inventář na černém trhu a další možnosti vyžití na ostrově. Ke hře se tak musí přistupovat s jediným úmyslem – extrémně zábavným, adrenalinovým a skvěle vypadajícím způsobem odreagování. Jakmile za tím člověk začíná hledat něco více, zjistí, že je hra vlastně docela plochá. Koho to ale zajímá, když se tu všude střílí, boří a ničí?

Aby měl hráč o práci postaráno, zabaví ho na ostrově tři hlavní oblasti misí. První patří Agency, která vás na ostrov předně poslala. Druhá oblast do sebe zahrnuje tři povstalecké frakce, každá s vlastním zaměřením a cílem. Nakonec poslední je ze všech nejvíce stereotypní a nudné. Jendá se o Stronghold, během něhož musíte chránit technika jedné z frakcí a vystřílet hrad (obrazně řečeno) plný vojáků. Každý jistě pochopí, že příběhové mise vaší organizace budou spadat pod ty nejvíce promyšlené, navržené a nejzábavnější. Postupujete totiž příběhem, odkrýváte tajemství a bryndy, do kterých se obyvatelé ostrova dostali a snažíte se lidem pomoci. Mise tří frakcí patří mezi tu nejdůležitější omáčku vyplnující většinu vaší hrací doby. Je tak příjemné říci, že rozhodně nejde o tupé běhání a naleznete ve výběru i pestřejší aktivity. Namátkou vyberu třeba záchranu kontaktu v luxusním hotelu, sledování a ničení konvojů, dovoz důležitých materiálů a osob z místa na místo (většinou okořeněné o nějakou tu komplikaci) a mnoho dalšího. Podmínky a potřeby frakcí se navíc často mění, takže máte o zábavu postaráno.

Spider-Man může do důchodu

Základní koncept by tak pochopilo i mimino, titul ale naštěstí nestaví jen na bezhlavém ničení. Jde mu především o to, aby to hlavní hrdina udělal co možná nejstylověji, nejakčněji a vůbec tím nejvíce cool způsobem. K tomu Ricovi dopomáhá jeho nářadíčko, které bych označil přinejmenším za nevšední. Už předchozí díl nabídl kombinaci vystřelovacího háku a padáku, pokračování ale inovuje v každém směru, a tak jsme se dočkali ultimátního nástroje pro všechny případy. Padák funguje víceméně tak, jak to od něj očekáváte, mnohem zajímavější je ale vystřelovací hák, který má tentokrát Rico připevněn k zápěstí a jde tak používat kdykoliv za jakékoliv situace. Narozdíl od jedničky, kde jste jej museli pracně vybírat z inventáře.

Přisát se můžete téměř k jakémukoliv povrchu, žádné předem definované body tu nejsou. Kromě mnohem rychlejšího pohybu po zemi, šplhání po budovách a přitahování k dopravním prostředkům využijete hák i jako zbraň. Nejen, že díky nemů můžete vyhodit nepřítele do vzduchu, přičemž mu provětráte bundu kulkami. Máte také možnost připevnit jakékoliv dva předměty k sobě. Je jedno, zda se jedná o auto-vozovku, vojáka-kanystr s propanem či dva vojáky. Spojit můžete lankem cokoliv a často narazíte na humorné momenty (veleznámé připevnění nepřítele ke kanystru a následné jeho vypuštění známe snad ze všech videí). Díky tomu se stává vystřelovací hák nezaměnitelným pomocníkem za všech okolností, aniž byste vůbec sáhli na nabízený arzenál. Ten je věrný žánru a najdete tu klasické kousky, od pistolí a brokovnic po samopaly a granátomety. Navíc můžete rychlostí blesku přepínat mezi dvouručními lehkými zbraněmi a jednou těžkotonážní, vše jednoduše a intuitivně.

Při zmínce nástrojů hromadného ničení bych nemohl opomenout ani černý trh, který tu hraje důležitou roli a v pozdějších fázích hry si bez něj takřka neškrtnete. Nejen, že vám nabídne přemístění do kterékoliv odhalené vesničky či opevnění na ostrově, díky černému trhu si můžete libovolně upgradovat dopravní prostředky a zbraně, které se vám postupně odemykají. Zbraně nabízejí klasické ukazatele síly, dostřelu, rychlosti a objemu zásobníku. Vozidla se pak liší výdrží, rychlostí, zrychlením a ovladatelností. Vše výše vyřčené si pořizujete za finance těžce vydřené během misí. Ty také spolu s Chaosem tvoří druhou hlavní složku hry.

Ach ty krásy tropické

To, že vypadá Just Cause 2 po audiovizuální stránce skvěle, netřeba říkat dvakrát. Vše potřebné si člověk odnese ze screenů kolem. Co však budí respekt, jsou samotná čísla. Celý ostrov Panau totiž má něco přes tisíc čtverečních kilometrů a vy se po něm můžete pohybovat bez jediného loadingu či viditelného naskakování textur, což je takový malý zázrak (stačí si vzpomenout na GTA IV a především jeho PC verzi). A co více, při nočních seskocích či plachtění skrze mraky je někdy až s podivem, jaké maličkosti jsou na velkou vzdálenost vidět. O západech slunce, jemných paprscích prosvitajících skrze palmy či husté džungle ani nemluvím. Potěší také tři jednotlivé klimatické oblasti, které zamezí vizuálním stereotypu. Ať už se proháníte po pouštích v bugyně, slaňujete zasněžené vrcholky či se prodíráte skrze džungle, Just Cause 2 nabízí zážitek, díky kterému si pobyt na Panau neskonale užijete.

Najdou se samozřejmě i maličkosti, který jinak čistý štít lehce zašpiní. Textury občas přecejen zlobí, obličeje postav (kromě těch hlavních samozřejmě) vypadají velmi jednoduše a málo detailně a stejně bídné je to i s umělou inteligencí nepřátelských vojáků, kteří se ani neuráčejí schovat, když po nich střílíte. Občas se sice snaží vás obejít a vpadnout do zad, snaha je však marná. Také obrovská rozloha si vybírá svoji daň a jednotlivé oblasti nejsou tak detailní, jako řekněme ulice v GTA IV plné popelnic, poštovních schránek, sloupů, hydrantů a podobných maličkostí, které dělají herní svět zase o něco živější. Především v oblasti pouště je to hodně znát.

I přesto, že se dabing a hudba občas zdají na amatérské úrovni (především přízvuk vojandy jedné z frakcí je neopakovatelný), nicméně stejně vše zapadá do celkového feelingu titulu a míchaný koktejl vám dá mnohdy vzpomenout na jiné hry, u kterých jste se tak královsky bavily. Nicméně odkazů na známé filmy i hry nabízí dvojka požehnaně. Jen si vemte dopravní letadlo a leťte nad jeden nejmenovaný ostrov na severozápadě. Hned pohopíte, o čem mluvím.

Viva la revolution!

Just Cause 2 voní. Voní hezky. Roky vývoje jsou na něm zatraceně vidět a troufám si říci, že jsem za poslední dobu neviděl po všech stránkách natolik vypiplanou a vyleštěnou hru. Úkolů je habaděj, i z obyčejného blbnutí udělá hák s padákem královskou zábavu a úsvit na Panau si budete užívat ještě hodně dlouho. I přes menší stereotyp některých úkolů a obyčejnost AI nabízí Just Cause 2 zážitek, který by bylo hříchem obejít. Hráči odkojené na Bondech a Bournech pak mají hraní povinné.

Redakce Zing.cz hraje na notebooku ASUS GL552.