Limbo – když je mozek v limbu

Majitelé Xboxu360 už si toto zajímavé dobrodružství užívají od července minulého roku. My jsme si ale počkali na PC verzi, která se lehce opozdila. Naštěstí se nejedná o bůhvíjak těžkou konverzi, vše je naopak triviálně jednoduché. Musím také podotknout, že k recenzované hře přistupujeme jako k indie hře, nikoliv plnohodnotnému titulu, protože by srovnání opravdu nebylo fér.

Cesta za ségrou

Příběh není silnou stránkou Limba. Jako malý klučina se probouzíte uprostřed temného lesa a musíte najít svou ztracenou sestru. Celý svět má lehce obrovitý a tajuplný nádech, protože často narazíte na velkého pavouka, komára, co je třikrát větší, než vy a další zajímavé pasti, které mají za úkol počechrat vaše mozkové závity.

Limbo by se dalo v zásadě popsat jako obyčejná plošinovka, kde musíte běžet doprava (a občas doleva) a řešit zapeklité hádanky spojené s fyzikou, protože to je jedno z es titulu. Skáčete přes propasti, šplháte po provazech, uhýbáte obrovským cirkulárkám a hrajete si s gravitací, abyste se dostali dál. Nic nového pod sluncem, řekněte si.

Jenže Limbo boduje především svým audiovizuálním podáním, které doslova vyráží dech. A přitom stačilo tak málo, využít černobílé palety a pohrát si s minimalistickými detaily, jako je animace vody nebo prachu pod vašima nohama. Atmosféra obrovským kusem připomíná starý animovaný snímek Ježek v mlze (kdo viděl, pochopí) a staví na stejných principech. Celou hrou proběhnete za nějaké tři hodiny, budou to ale tři hodiny, které si zapamatujete.

Bohužel není moc důvodů, proč Limbo opakovat. Můžete se honit za achievementy, případně zkusit těžký mód s minimem dovolených úmrtí. Ale o tom titul není. Je o tom užít si každý krůček v husté trávě, každý skok na vzdálenou plošinku. Pokud totiž v něčem Limbo vyniká, je to styl animací a pocit z obyčejného pohybu.

Slyším tmu, vidím tmu

Jak už jste pochopili, hra si s vámi často hraje na vizuální úrovni a pokud si ji chcete užít naplno, doporučuji počkat na noční hodiny a obout si sluchátka s pořádnými basy. Znáte takové ty uklidňující kazety, které vám většinu psycholog předepíše, pokud v práce praskáte balícím papírem více, než obvykle? Limbo pracuje na stejném principu, akorát vás místo klidu cákne obličejem do velmi hutné, strašidelné a temné atmosféry jakéhosi tajemného místa, kde se něco zvrtlo.

Výtvarný styl je tu zkrátka stoprocentní a málokterá současná hra dokáže na podvědomé úrovni nabídnout takové uspokojení. S překvapením jsem zjistil, že i hádanková část dává zatraceně zabrat a musím zahanbeně přiznat, že jsem se několikrát musel uchýlit k pomoci návodu (jen párkrát, opravdu). Současní hráči prostě nejsou zvyklí na takové namáhání mozkových závitů a podobné hry nás v tom ujišťují jako nic jiného. Potřebujeme víc Limba.

Když odezní vodní kapky

Limbo, Mirror’s Edge a From Dust jsou tituly, které se nebojí vnést do herního průmyslu něco osvěžujícího a zbrusu nového bez toho, aby se bály o své příjmy. Herní svět dokola ošahávaný Call of Duty a Need for Speed zkrátka potřebuje čas od času nějaký ten čerstvý vánek a Limbo je titul, kterého po dohrání budete chtít víc. A právem. Doufejme, že nás vývojáři uslyší a vytvoří pokračování, které už bude spadat do A-čkové kategorie.