Lock's Quest - recenze

Píše se rok 2008 a na Nintendo DS vychází exkluzivně tower defense hra Lock's Quest, jež si i přes některé nedostatky odnáší dobrá hodnocení. Herní svět je však nyní o devět let starší a mladíček Lock se v remasterované podobě dostává i na velké konzole. To, co však stačilo před lety už dnes neoslní, velké ne-dotykové obrazovky navíc nejsou pro tuto předělávku úrodnou půdou.

Obyvatelé světa, kde je vše poháněno tajemným Zdrojem, jenž je jakýmsi energetickým elementem sloužící prakticky ke všemu, se těší období míru. Ten si mohou užívat díky vyhrané válce proti armádě Clockworků, která se chtěla mocného Zdroje zmocnit. Lock je stále pouze mladíček, který staví ochranné zdi proti mořským vlnám a bydlí v malé vesničce se svojí mladší sestrou a prarodiči. O své vlastní rodiče přišel v předcházející zuřivé válce, oba totiž patřili k tzv. Archineers.

Ti jsou po celé zemi známi jako vznešení Architekti, kteří stavěli obrané prvky nutné k odražení nepřítele. Jednoho dne se však Lock setkává s na smrt zraněným Architektem, aby následně zjistil, že mír byl vlastně jen nádechem nepřítele k ještě většímu útoku.

Tower Defense s prvky RPG

Lock's Quest je v jádru především tower defense hra. Věže, obranné zdi, čtvercově rozdělená herní plocha a vlny nepřátel, kteří se na vás v rámci časového limitu nekompromisně valí. To vše je však říznuto prvky her na hrdiny a je hodně diskutabilní, jestli to hře ve finále prospělo či nikoli. Výsledný mix tvoří originální směsici dvou žánrů, která má za následek drobnou modifikaci jinak zajetého systému tower defense. Každá úroveň je rozdělena na jednotlivá kola, přičemž v tom prvním klasicky rozmisťujete obrané prvky v podobě nejrůznějších věží, min a samozřejmě zdí. To vám stěžuje jednak neúprosný časový limit, díky kterému častokrát nestihnete vše, co byste chtěli, v horším případě postavíte něco špatně. Dalším limitem je také množství magického Zdroje, díky kterému vše stavíte.

„Na původní DSkové verzi boj probíhal tak, že jste pouze klikli na nepřítele a s ním jste bojovali, dokud nepadnul.“

V momentě, kdy vyprší čas (posledních třicet sekund vám odstartuje hlasitý gong), se hra přepíná do druhého kola, kde se bojuje. Zde přichází patrně ta největší změna. Zatímco v klasické tower defense hře většinou pouze sledujete, jak se vlny nepřátel proplétají mezi vaší obranou (nezřídka obsahují podobné hry možnost tuto fázi zrychlit), Lock's Quest nastavuje svou druhou tvář. S Lockem se totiž pohybujete po herním poli a kromě toho, že můžete, respektive musíte určité stavby v průběhu boje opravovat, můžete také s nepřítelem pobojovat. Na původní DSkové verzi boj probíhal tak, že jste pouze klikli na nepřítele a s ním jste bojovali, dokud nepadnul, popřípadě jste mohli využít komba, které spočívalo v mačkání tlačítek zobrazených na displeji. V tomto ohledu se nic nezměnilo a jde taktéž o nejdiskutabilnější část celé hry.

Zábava střídá nudu

Jestli vám sedne mix jednoduchého RPG a tower defense hry je především na osobní preferenci každého hráče, avšak provedení druhého kola, které jsem výše popsal, není příliš zábavné. Využívání komb je takřka nutností, protože jinak dlouho nepřežijete, jenže ty jsou neuvěřitelně nudné a nezábavné. V těchto okamžicích se ze strategické hry stává jednoduchá a otravná mačkací zběsilost. Dalším z problémů je fakt, že samotný Lock toho příliš mnoho nevydrží a jeho úloha v boji je tak vlastně dosti zanedbatelná, na což přijde až po několika prvních misích, kde ještě protivníků není tolik a lze se s nimi utkat i jeden na jednoho. V pozdějších fázích hry tak fungujete především jako opravář poničené obrany, což opět nepůsobí nikterak zajímavě. Přiznávám, že se mohou najít hráči, kteří tento zajímavý mix dvou žánrů ocení, ale v rámci herní nabídky tower defense (nemluvě o RPG titulech), nejde i nic extrémně zábavného.

Dsková verze trpěla tím, že se toho na malou obrazovku téhle přenosné konzole moc nevešlo, což logicky na televizích odpadá, ale podobnému trápení se nevyhneme ani tentokrát. Z trošku nepochopitelných důvodů kamera nenásleduje Locka, takže se mnohokrát dostanete do situace, kdy vyběhnete mimo viditelnou oblast. Možná šlo o snahu vývojářů umožnit vám sledovat především vaše hradby, abyste měli přehled o jejich stavu poškození a množství nepřátel, jenž se na ně valí. Jenže úhlů, ze kterých nepřátelé vybíhají je vždy několik a Lock tak musí pobíhat po celém prostranství, takže je třeba ovládat nejen jeho kroky ale v ten samý okamžit usměrňovat také kameru. To je vzhledem k frenetické honičce, která probíhá při obraně hradeb, otravné a nezábavné.

Kdo si počká, ten se dočká

Z předchozích řádků se dá snadno vyčíst, že jsem ze hry nebyl příliš nadšený. Jde ale do jisté míry pouze o počáteční dojem. Jak se totiž rozšiřuje množství staveb a dalších obranných prvků, které můžete využívat k vaší obraně, vše je najednou daleko zábavnější a především chytlavější. Časem se vám odemknou také různí pomocníci, kteří přímo neútočí, ale vylepšují atributy různých prvků vaší obrany. Zhruba v polovině hry už budete mít k dispozici opravdu velkou škálu nejrůznějších staveb a nástrojů, které je třeba vzájemně kombinovat. Nechci říct, že obtížnost hry je nějak absurdně velká, ale pokud nebudete následovat herní principy a vykašlete se na řetězení efektů jednotlivých staveb, bude dokončení každého kola velmi těžké. V tom tkví krása tohoto titulu.

V určitý moment tak zjistíte, že jste pohlceni tím, jak nejlépe obranu sestavit a že možností a nápadů je opravdu hodně. Do toho se také připlete, pro mě dosti nečekaně, zajímavý příběh. Ten nabídne poutavé zvraty, ať už o celé válce, anebo vašich prarodičích či dokonce zmizelé mladší sestře. Na druhou stranu něco tak zkostnatělého jako jsou dialogy mezi jednotlivými koly jsem dlouho nezažil. Trvá věčnost, než ze sebe postavy vymáčknou vše, co mají na jazyku. Navíc jsou schopny mluvit pouze když se nehýbají, což je velmi podivné, protože neustále v rámci konverzace samovolně přecházejí různě po okolí. Někdy se nelogicky otočí zády, jindy si jen vymění pozice či odejdou opodál, aby se za chvíli bezdůvodně vrátily. Z těchto momentů jsem dostával větší záchvaty vzteku nežli z prohrané bitvy. Ostatně, za to jsem si mohl pouze sám.

Lock's Quest je do značné míry velmi unikátní a osobní hrou, která bude pro některé herním klenotem a pro jiné starým artefaktem, který měl zůstat v herní historii. Pokud vás navnadilo vyprávění o povedených tower defense částech a líbí se vám záběry z hraní, rozhodně dejte hře šanci. Pokud však lamentujete nad četnými výtkami, které jsem zmínil, patrně nejde o nic, čemu byste měli věnovat svou pozornost.

Jak to vidí Ondřej „ThainDegu“ Zeman

Příběh mladého hrdiny Locka a jeho přátel není dle mého názoru vyprávěn vůbec zle. Jednotlivé postavy se v průběhu vyvíjejí a mění, což osobně považuji za velký klad. Celek disponuje klasickou hratelností, kterou výrazně nevybočuje z řady. I přes tento fakt se mi některé střety díky obstojnému spektru takticky možností svým způsobem líbily. Co si budeme povídat, osobně nejsem z prvního díla studia Digital Continue zrovna dvakrát nadšen. Lock's Quest nelze označit za špatný kousek, více mu to ale slušelo na platformě, pro kterou byl původně zamýšlen. Na Nintendu DS je toto dílo považováno za unikátní projekt, který značně posunul žánrové hranice na daném typu herních zařízení. Po přesunu na PC se z tohoto vysoce oceňovaného titulu stala průměrná RTS, která je orientována především na hráče, které okouzlila již v minulosti na DS. Pro fanoušky stolních počítačů a klasických tower defense her se nejspíše nestane ničím výrazným. Čistě za sebe nemohu investici do Lock's Quest doporučit, protože jsem měl již možnost hrát zásadnější kusy, které ho zastiňují snad ve všech směrech.