Lollipop Chainsaw – smrt s příchutí duhy

Studio Grasshopper Manufacture je prostě své. Za každou cenu. A to je popravdě řečeno docela fajn. Ovšem ne vždycky je to výhoda. Lollipop Chainsaw je totiž tak mocná slátanina až občas zůstáváte civět s otevřenou pusou co se to na obrazovce děje. A věřte tomu nebo ne, to vůbec není myšleno ve zlém.

Vítejte proto ve světě Juliet Starling, elitní roztleskávačky, která si mezi trénováním salt a studiem na střední škole tak trochu přivydělává lovem zombií. Jde o rodinné povolání, kterému kromě jejích rodičů podlehly i obě její sestry. Že vám to nejde moc dohromady s drobounkou, osmnáctiletou atletkou? Prostě se přes to přeneste. Stejně jako přes fakt, že nemrtvé likviduje růžovou motorovkou vyzdobenou srdíčky.

Ono je vlastně Lollipop Chainsaw takovým Shadows of the Damned pro zastydlé puberťáky. Hry jsou si skutečně hodně podobné, jen tam kde Garcia tasil zbraně, Juliet mává třásněmi, kde se špičkoval se svou lebkou na klacku, Juliet koketuje s hlavou svého přítele za opaskem. Jediným problémem je, že Hotspurovo dobrodružství, infantilní humor a šílené lokace s ještě šílenějšími nepřáteli tak nějak dávaly větší smysl.

Ne snad, že byste se tentokrát nezasmáli, jen to není tak úderné a hlášky, které bez ustání sypou zombie mohou někoho brzy začít iritovat. Většinou jde totiž o jednověté „zázraky“ jako je ‚pussy patrol‘, ‚v mých kalhotách probíhají nukleární testy‘, nebo ‚ošukám ti otce‘. Jednoduše řečeno jde o záchodový humor, jenž občas dokáže příjemně překvapit, ale musíte pro něj mít buňky. Nechce se mi věřit, že by si na něj někdo zvykl.

Hodně přímočaře je prezentována i Juliet, z níž se stává pouhopouhý sexsymbol, ačkoliv jsou tu a tam jasně patrné náznaky hloubky charakteru. Jeho nalezení ovšem úspěšně brání kraťounká sukýnka pod níž víceméně nelze nekoukat, stejně jako celá řada odemykatelných kostýmů, které mnohdy odhalují ještě víc. Alespoň, že vývojáři na každém kroku hráčům připomínají, aby nebyli prasata a pořád tam nekoukali. Ale to není ani zdaleka největším problémem gamesy.

Tuhle nechtěnou korunu si totiž vysloužil bojový systém jako takový, který sice na první pohled funguje vcelku bez problému, ale pouze do chvíle, než se naučíte delší a složitější komba a hlavně než potkáte silnější protivníky. Premisa je taková, že nemrtvé dostatečně zraníte, aby se stali dezorientovanými a vy je mohli bez problému dekapitovat. Jenže to není vůbec snadné, neb ty potvory toho vydrží po čertech hodně a hlavně vám jsou schopné úspěšně narušovat vaše vrstvená komba.

Tím jde veškerý damage do háje (nepomáhá ani vylepšení Julietiny síly na maximum) a všechny náročnější sestavy jsou tak víceméně zbytečně utracené herní peníze, protože je jen málokdy stihnete provést dřív, než se odněkud přiřítí nějaký vocas, který vám to naruší. Ve spojení se silnými protivníky v pozdější fázi hry jde o věc bez přehánění frustrující. Přitom řešení není nikterak složité, ubrat jim něco málo hitpointů, ale za to jich na obrazovku naházet víc. A voilá o kvalitní zábavu je postaráno.

O tu se tak musí starat až Star Soul mód. Ten můžete aktivovat po naplnění speciálního ukazatele (body do něj získáváte dle očekávání zabíjením zombií; čím nápaditější, tím lépe odměněné), přičemž kolem Juliet začne létat duha, spustí se neuvěřitelně otravná muzika, kterou si následně nebudete schopni přestat broukat, a s jakýmkoliv druhem nepřátel si poradíte na jednu ránu. Mrtvoly se kolem vás kupí, bonusy kapitulují a připisují se vám ještě dřív než stihnete udeřit a celé je to najednou neuvěřitelně živé a zábavné.

Ale abych Star Soul módu nekřivdil, otravná muzika není pevně spjata pouze s ním. Akira Yamaoka dal totiž dohromady docela působivý soundtrack plný těch nejznámějších cajdáků, který jen občas prokládá svými vlastními výtvory. Dohromady to sice funguje víceméně bezchybně, ale level vlezlosti je tak vysoko, že mlátí pánu bohu do oken. Na druhou stranu, ke hře se to opravdu hodí a tak nezbývá než přivřít uši a raději koukat pod tu sukni.

Lollipop Chainsaw není nikterak dlouhý titul. Není ani bůh ví jak dobrý, problém ovšem je, že špatný v žádném případě taky není. A takové projekty se hodnotí nejhůře. Skutečně vytknout totiž není tak úplně co, na druhou stranu hanit taky moc nejde a na konci při hodnocení je člověk bezradný. Ať se na to dívám z kterékoliv strany, nemůžu se pořádně rozhodnout. Pokud hru doporučím a někdo se podle mé rady zařídí, je docela možné, že mi bude spílat dokonce života. Naproti tomu, jestli má člověk rád prdlou zábavu tak trochu ve stylu Saints Row, kde se na logiku moc nehledí, určitě by ji měl alespoň vyzkoušet. Chm, a teď babo raď!