Vzhledem k tématickému zaměření Zingu jsme si pro vás připravili několik speciálních článků, jež vám zkrátí čekání na veleočekávanou Mafii 2. První z nich je retrospektivní recenze, která se nese v moderním duchu a povypráví, jak to vše vlastně začalo.
„Původně jsem byl taxikář. I když to zrovna moc neneslo a dělal jsem to od nevidim do nevidim, byl jsem rád, že mám aspoň nějakou práci.“ Těmito slovy začíná příběh hry Mafia. Hry, která je označována jako největší český herní klenot. Hry, na kterou mnoho hráčů ani po osmi letech nedokáže zapomenout. Zda-li právem, to se dozvíte v našem výletu do minulosti.
Jak se jmenuješ chlapče? Tomas Angelo
Klíčovým prvkem Mafie je samozřejmě příběh. Je vyprávěn retrospektivně a pojednává o muži jménem Tom Angelo. Jak už bylo řečeno výše, Tom býval taxikář. Jeho život se však obrátil naruby, když jednou v noci potkal dva mafiány, Sama a Paulieho, kterým díky svému řidičskému umění pomohl z problémů a zachránil jim život. Zanedlouho je však díky těmto skutkům Tomův život ohrožen, a tak se náš hrdina chtě nechtě dá k mafii a má tu čest účastnit se konfliktu mezi dvěma rodinami. Jednu vede charizmatický Don Salieri, k němuž se přidá právě Tom, druhou má na starosti jistý Don Morello. V začátcích Tom dělá spíše menší práci za asistence Sama a Paulieho, ovšem časem dostává na starosti stále komplikovanější a zásadnější úkoly, např. odstranění důležitého politika, infiltraci jedné vily nebo nechvalně proslulý závod. Na řadu přijdou i hrátky s policií. Během celého příběhu si hráči s Tomem užijí jak střílení a akce obecně, tak řízení mnoha dobových vozidel. O nich ale později.
Příběh a náplň hry jsou skutečně jedinečné, uvěřitelné a dokonale promyšlené, avšak není jednoduché je popsat tak, aby to neprozrazovalo příliš, protože by byla škoda cokoliv prozrazovat těm, kteří s Mafií ještě neměli tu čest (těm dvěma z vás). I po tolika letech zkrátka hra dokáže zabavit a pořád dokonale vtahuje do děje, a to především díky skvěle vymyšleným postavám.
Kromě Toma, Paulieho, Sama nebo Dona Salieriho se ve hře můžeme setkat ještě s barmanem Luigim a jeho dcerou Sárou, koktavým mechanikem Ralphem, kasařem Salvatorem nebo Salieriho rádcem a přítelem Frankem. Žádná z postav se v příběhu nevyskytuje jen tak, každá má svůj vlastní příběh a osud. Mnoho hráčů však na postavy vzpomíná hlavně díky dokonalému českému dabingu. Všemu kraluje Marek Vašut v roli Toma a Petr Rychlý jako Paulie, ovšem i další hlasy jako Miroslav Saic, Antonín Molčík nebo Václav Knop dodávají všem postavám tolik osobnosti, že je to skoro až neuvěřitelné a téměř všichni dabéři odvedli skvělou práci.
Vítejte v Lost Heaven
Zatím jsem neřekl, kdy a kde se vůbec Mafia odehrává, takže je nejvyšší čas to napravit. Mafia se odehrává v rozmezí let 1930 až 1938 a většinu herní doby strávíme v okouzlujícím městě Lost Heaven, inspirovaném především Chicagem. Najdeme zde mrakodrapy, nadzemku, chudinskou čtvrť, tramvaje, čtvrť určenou převážně těm movitějším, ale také třeba závodní okruh a především mnoho chodců, aut a obchodů či barů (většinou bohužel nepřístupných).
K Lost Heaven přiléhá kus venkova a otevřené krajiny, která je také zpracována dost působivě. Zde se nachází především letiště, spousta farem a statků, přehrada nebo skalní průsmyky. Stručně řečeno, jak Lost Heaven, tak venkov stojí za to a obě lokality jsou zpracovány do posledního detailu.
Colt 1911 se bude určitě hodit, ale mám tu taky upilovanou brokovnici…
Nyní si povíme něco o zbrojním arzenálu. Pochopitelně nemůžete čekat nic moderního, ale i tak zbraně zasluhují pochvalu. Zastřílíte si s klasickým Coltem 1911, několika revolvery nebo s Thompsonem 1928. Jednou se Tomovi dostane do rukou třeba ruský Mosin-Nagant a občas zajde i do extrémů s granáty nebo Molotovy. Nechybí ani zbraně nablízko, mezi kterými kraluje baseballová pálka a nechybí tu ani prkno nebo nůž. Téměř vše velkoryse poskytuje Salieriho specialista na zbraně Vincenzo. Jeho služby nejlépe vystihují Paulieho slova: „Kdybys chtěl třeba špuntovku nebo kanón, Vincent to sežene.“ Všechny hračky jsou navíc zpracovány dost věrně, mají odpovídající zvuky, vzhled i zpětný ráz.
D-d-dal jsem do kupy to co jsi po-po-posledně přivez
Svůj vlastní prostor si zaslouží auta. Po Lost Heaven se jich prohání vskutku úctyhodné množství. Žádné z nich nemá skutečné jméno, ovšem znalci určitě poznají téměř vše. Zajezdíme si ve vozech značky Bolt, Falconer, Wright nebo Thor, ovšem Tom je nemůže na ulici jen tak ukrást, má to totiž jeden háček. Každá značka aut má svůj vlastní druh zámku, takže se Tom musí vše postupně učit. V tom mu pomáhá Salieriho mechanik Ralph, z jehož koktání si často dělá srandu především Paulie (asi jste už pochopili, kdo je hlavním zdrojem nejlepších hlášek), a také zručný mechanik Lucas Bertone, vlastnící menší autoservis.
Po městě však nejezdí pouze klasické osobní vozy, a tak se Tom může dostat i k sanitce, pohřebnímu vozu, hasičskému vozu a v případě nouze může vzít i policejní auto. Stejně jako je každá zbraň jiná, jsou pochopitelně odlišná i auta, a to především díky jízdním vlastnostem. Nicméně nečekejte, že se už v začátcích hry budete prohánět v rychlých sporťácích, ty přijdou na řadu až postupem času. k tomu, abyste nejezdili po městě jako dobytek, slouží dva prvky. Jeden z nich je policie. Ta vám nic nedaruje, pokutuje vás i za projetí na červenou, a jakmile začnete přejíždět chodce nebo střílet, tak se trochu naštve a jestli nedáte si pozor, hra může hodně rychle skončit. Druhým prvkem je zapínatelný omezovač, který rychlost jakéhokoliv auta omezuje na předepsaných 60 km v hodině (resp. 40 mil).
Něco navíc
Hra ovšem neobsahuje pouze příběhovou kampaň. Už od začátku je k dispozici mód Jízda, ve kterém se díky postupu v příběhu postupně odemykají především nová auta a několik městských čtvrtí, a tak si může každý snadno vše prohlédnout a vyzkoušet. I když se to na první pohled nezdá, Jízda skýtá velké množství rozličných aktivit. Většina budov sice zůstává nepřístupná, což je škoda, nicméně hráč má k dispozici třeba obchod se zbraněmi a autoservis. Dále jsou po městě schovaná některá dražší auta, jejichž vyhledání se určitě vyplatí.
Základem všeho dění v Jízdě jsou však na rozdíl od příběhu finance. Ty získáváte především ježděním ve vysokých rychlostech, taxikařením a zabíjením mafiánů, kteří pochodují městem spolu s běžnými chodci a jezdí v černých autech. S tím se pojí jedna zvláštnost. Ať už vyprovokujete policii nebo mafiány, jejich auta jsou neuvěřitelně rychlá a velmi snadno vás doženou, ovšem jakmile si jejich vozy půjčíte vy sami, najednou jejich rychlost není nijak zázračná.
Další speciální mód se nazývá Extrémní jízda a je přístupný až po dokončení příběhu. Stejně jako v obyčejné Jízdě zde máte k dispozici celé město, ovšem tím podobnost končí. Základem Extrémní jízdy je totiž plnění mnoha úkolů. Po městě naleznete několik mávajících chlápků a právě oni mají všechny úkoly na starost. Některé výzvy spočívají třeba v přesunu auta z místa A do místa B s tím, že auto má děravou nádrž. Dále si hráči zajezdí se závodními formulemi, zastřílí si s několika snipery…
Některé úkoly jsou však skutečně šílené. Ačkoliv se zbytek hry snaží napodobovat realitu, některé prvky Extrémní jízdy nemají s realitou společného zhola nic. A kdo tvrdí, že sledování létajícího talíře nebo záchrana nebohé děvy před obří slepičí příšerou je reálné, ať si zakoupí jednosměrnou jízdenku do Bohnic. A proč vůbec tyto úkoly plníte? Za všechno totiž dostáváte nová auta. Ovšem nejsou to ledajaká auta. Jedná se totiž o jakési prototypy. Design některých z nich také hraničí se zdravým rozumem, ale je s nimi rozhodně zábava.
Poslední specialita, kterou Mafia nabízí, je Auto-encyklopedie. Jak už název vypovídá, najdeme zde postupně všechna vozidla a také jejich parametry a dopodrobna rozepsané jízdní vlastnosti. Kdo se tedy chce pokochat jakýmkoliv autem, není nic lepšího, než na chvíli zabrousit do Auto-encyklopedie a chvíli být hypnotizován jakýmkoliv autem, které se pomalu otáčí na podstavci.
Všechno není tak, jak to vypadá
Dostáváme se ke grafické stránce hry. Je trochu těžké hodnotit grafiku hry, která vyšla před osmi lety, ale řekněme, že Mafia zkrátka zestárla. Z dnešního pohledu by to mohlo mnoho hráčů odradit, přeci jen spousta tvarů je možná až moc hranatá a třeba lidské prsty vypadají jako na kresbách Josefa Lady, ale i tak se na to dá koukat. Navíc i po takové době má grafická stránka své kouzlo. Nicméně Mafia obsahuje i nějaké ty technické chyby. Není jich mnoho, ale občas dokáží pozlobit. jestli si nenainstalujete nejnovější patch, na několika místech ve městě se Tom může propadnout do neznáma a zemřít. Jde po kusu trávy, najednou šup a za okamžik je mrtvý. Další chyby jsou spojené spíše s tehdejšími technickými možnostmi, takže jsou určitým způsobem akceptovatelné, ale jsou tu, co si budeme nalhávat.
Byl by hřích zapomenout na hudbu, která je nezapomenutelná. Ústřední melodie hry je dnes už legendární a je jen málo hráčů, kteří by jí neznali. I další skladby ale nemají chybu. Hudba skvěle dokresluje jakoukoliv situaci v příběhu, navíc každá městská čtvrť má svou vlastní skladbu, která začne hrát, sotva do ní vjedete (tedy pokud zrovna nehraje muzika, která má dokreslovat náladu dané situace). Oproti grafice tedy hudba ani v nejmenším nezestárla a ani v dnešní době se nemá za co stydět, právě naopak.
Vážně to musí všechno skončit takhle?
Ano, musí, protože více už o hře snad napsat nejde, pokud bychom nechtěli prozrazovat moc. Mafia je zkrátka legenda. Byla, je a snad i vždycky bude. Ne nadarmo ji nemálo hráčů považuje za nejlepší hru vůbec. Ani po osmi letech hra neztrácí své jedinečné a neopakovatelné kouzlo, a to se jen tak některé hře nepodaří. Pokud jste tedy s první Mafií dosud neměli tu čest, co nejdříve to napravte. V současné době jí koupíte za nějakých 200 Kč, což je vzhledem k zábavě, která na vás ve hře čeká, opravdu směšná částka. A věřte mi, že když dáte i po letech Mafii šanci, nebudete toho litovat.
Verdikt
Mafia je právem označována za to nejlepší, co kdy česká herní scéna nabídla. Ve svém žánru navíc téměř nemá konkurenci. Jestli si nějaká hra i přes pár chyb zaslouží skoro absolutní hodnocení, je to právě tenhle mistrovský kousek.
