Napravená zlodějka Cate Archer ve službě britské tajné agentury.
Vývojářskou firmu Monolith v poslední dekádě nejlépe charakterizovalo jediné slovo. Strach. Společnost se v roce 2001 zhlédla ve vytváření úspěšného pokračování Aliens versus Predator 2 a od té doby jsou hororové střílečky z pohledu první osoby tématem, které v její tvorbě naprosto převažují. Monolith si tak získal zasloužené uznání za první dva díly známé série F.E.A.R. či ještě děsivější Condemnned: Criminal Origins a následný sequel pojmenovaný Bloodshot.
Schizofrenní studio
Po vydání F.E.A.R. 2: Project Origin v roce 2009 však v tvorbě studia následuje tříleté ticho, jen aby se společnost letos opět připomněla, tentokrát s méně děsivým titulem – šílenou online akcí Gotham City Impostors! Jak je možné, že společnost tak prudce změnila směr (pro úplnost dodejme, že letos od nich vyšel ještě Guradians of the Middle-Earth)? Vybředli snad autoři z depresí? Měli hororů již po krk? Začalo snad studio experimentovat se zakázanými látkami? Ani jedno z toho. Monolith totiž vždy charakterizovala jistá schizofrenie, kterou asi nejlépe vystihují jedny z jejich vůbec prvních her, kterým byl legendární Blood (vytvářený ještě společně s autory Duka z 3D Realms) a méně úspěšný sequel Blood 2: Chosen.
Původní Blood byl ve své době jednoduše neodolatelný. Brutalita, gejzíry krve a ohyzdní, skučící netvoři – to vše se podařilo skloubit s úrovněmi odehrávajícími se například v pouťových kulisách s typickými balónky. Hra byla doslova přecpaná černým humorem, jako když vám autoři například blahosklonně umožnili s dětskou radostí kopat do setnutých hlav vašich nepřátel. Takhle nějak si možná někdo uvědomil, že mít pokročilejší fyziku ve 3D střílečkách by mohlo být fajn (to samozřejmě přeháním, i když…).
Monolith toho za dobu své existence vytvořil podstatně víc a jeho počáteční pětileté období (1997-2002) charakterizovaly především barevné, rozjuchané kousky, které však nikdy nedosáhly popularity značky Blood, tedy s jednou jedinou výjimkou – a tou byla právě značka No One Lives Forever.
Co je to ten NOLF?
První NOLF vás postavil do role napravené zlodějky Cate Archer, nyní britské tajné agentky sloužící v organizaci UNITY. Hra byla skrz naskrz prolezlá inspirací a parodováním filmů s Jamesem Bondem – od úvodní barevné koláže a hudby hrající během titulků, přes všemožná špionská udělátka (vybuchující rtěnky, hárající robotická fenka, omračující parfém), suchý humor, postavy, cestování po světě, užití dopravních prostředků a mnoho, mnoho dalších elementů.
Vaším hlavním nepřítelem je H.A.R.M. – zlodušská teroristická organizace, která hrozí odpálením bomb, pokud nedostanou výkupné. Bomby jsou přitom značně sofistikovaného charakteru – jedná se v podstatě o chemikálie vpravené do těl budoucích obětí, jež po pár nevinných říhnutích explodují ničíce vše v širokém okolí. H.A.R.M. navíc nebyl pouhým uskupením teroristů, které známe ze všech možných her, knih či filmů. Spíše připomínal spolek skutečných exotů, kdy jediným opravdu ďábelským zloduchem byl jednooký zabiják stylově zanechávající na místě činu rudou lilii. Kromě Volkova pamětníci zamáčknou nostalgickou slzu i za archetypického, věčně podnapilého Skota Magnuse Armstronga či příšerně skřehotající německou operní pěvkyní Inge Wagner. Kromě těchto svérázných postav teroristé měli vzbuzovat především pobavení díky své akcentované natvrdlosti a trpěné šikaně ze strany svých šéfů. Uskupení pak velela postava známá jen jako Ředitel, s nímž jste se však setkali až v závěrečné animaci. To vše mělo za výsledek nejen opravdu vynikající dialogy, ale i pěkně vykonstruovanou zápletku plnou zajímavých zvratů a nečekaných odhalení.
Předběhnutí doby?
NOLF se sice odehrával v šedesátých letech, ovšem hra jako taková svým způsobem předběhla dobu. Tedy možná. On je totiž problém v tom, že z určitého pohledu hra zůstává stále nepřekonaná. Jakoby si až v poslední době tvůrci stříleček uvědomovali, že „to“ jde i jinak – jinými slovy, že lze udělat i střílečku se zajímavým příběhem, postavami, prostředím, chytrými misemi či zajímavými mechanismy. Na vině je především masivní popularita čistě válečných stříleček typu CoD, Battlefield, Halo, Killzone, či Medal of Honor. To samozřejmě neznamená, že by se jednalo o hry či série špatné, jen nám díky jejich popularitě (stojící především na hře pro více hráčů) se nějak zapomnělo na ty, u nichž nečekáme hromadu všudypřítomné destrukce, davové scény atd. Navíc platí, že válečné střílečky mají díky své podstatě velký problém nabídnout právě ony zajímavé postavy, příběh, souboje s bossy atd. Letošní Far Cry 3, Halo a Black Ops 2 či o něco méně podařená loňská Resistance 3 jsou snad nadějnými vlaštovkami, avšak grandiózní kampaň ve stylu NOLF to stále ještě není.
Ono k No One Lives Forever se těžko hledá paralela i v minulosti. V době svého vydání překvapivě v mnohém nejvíce připomínal pouze rok starý, původní Deus Ex. Podobně jako u slavnějšího kolegy totiž i v NOLF existovala jistá nelinearita a některé levely měly sandboxový charakter. I stealth byl důležitou součástí hry a mnohdy jste se mohli rozhodnout, zda proklouznete bez vyvolání pozornosti či přikročíte k aplikaci starého známého Rambo-stylu. Při plížícím postupu jste se tak museli vyhýbat světlometům, kamerám, hlídkám, které jste odlákávali hozenou mincí, či některým z již zmíněných udělátek. K tomu všemu ve hře navíc byly i rozdílné typy munice a to nejen očekávaný typ uspávací, ale i hořlavý fosforový a jiný způsobující otravu či třeba postupné krvácení. Do toho byla pro střílečku zcela netypicky ve hře přítomna i dialogová okna, která nechyběla ani u zmíněného Deus Ex.
Variabilita nade vše
NOLF běžel na Monolithem vyvinutém Lithtech enginu 2.2, který na svou dobu opravdu exceloval. Zastřelené postavy se stylově kácely z balkónů nebo se kutálely dolů z nakloněných plošin, kryly se za překážky a rohy jen aby následně vykoukly ve snaze nadělat z vás řešeto. Prostřelitelnost některých materiálů tehdy taky nepatřila ke standardům ani jejich odlišná hlučnost odrážející vaše kroky.
NOLF objevil i to, co nyní tolik využívá série Call of Duty – obrovskou variabilitu prostředí. Východní Německo, Maroko, Alpy, potápějící se loď, hrad, skladiště, tajné laboratoře a další. Do toho si přidejte i střídání tempa (stealth, dialogy a zběsilé střílení), či možnost řídit sněžný skútr či motorku. Ano, NOLF měl samozřejmě i multiplayer, ovšem byla to kampaň se svým skvělým příběhem, postavami, dialogy a humorem, jež vyhrála hře věčnou slávu.
Cate Archer znovu zasahuje
Trvalo to jen dva roky a NOLF se vrátil s dvojkou v názvu a podtitulem Spy in H.A.R.M.‘s Way. Hra navázala tam, kde předchozí skončila. Tentokrát jsme měli možnost lépe poznat Ředitele, jenž byl během vymýšlení svých ďábelských plánů stále obtěžován telefonáty od své matky, vrátil se i Volkov, ačkoliv po posledním souboji s Cate nyní zafáčovaný a upoutaný na kolečkové křeslo (s raketometem). Novými záporáky byla japonská samurajka Isako a francouzský trpaslík-mim se jménem Pierre (jak jinak). Ten vedl gang vražedných mimů s pomalovanými tvářemi a pruhovanými tričky majícími rovněž nezanedbatelnou zálibu v samopalech Thompson. Do hry se vrátila řada dalších postav včetně Skota Armstronga, který byl tentokrát na vaší straně.
Zápletka opět velmi ovlivněná bondovkami (Cate na začátku „zemřela“) sleduje tuto britskou agentku snažící se zastavit H.A.R.M. a jejich supertajný Projekt Omega – komando supervojáků, které zločinná organizace hodlá použít k rozpoutání Třetí světové války. Podobně jako v případě prvního dílu vás příběh zavedl do všech koutů světa – Antarktida, Indie, Japonsko, USA, podmořská základna – a ačkoliv je druhý díl o poznání kratší, stále se jednalo o na dnešní dobu velmi solidní herní dobu. Monolith navíc nově do hry začlenil zkušenostní body, které jste mohli investovat do všemožných dovedností jako skrývání se ve stínu, přesnější zaměřování, více zdraví či brnění a další. Engine Lithtech Jupiter zajistil podstatně lepší grafiku a navrátivší se herci vynikající dabing plný všemožných hlášek řečených v těch nejtypičtějších akcentech.
NOLF 2 se dočkal i určitého „datadisku“ či spíše stand-alone pokračování s názvem Contract: J.A.C.K. (Just Another Contract Killer), v němž jste se vžili do role zabijáka pracujícího pro H.A.R.M. Nebojovali jste přitom proti organizaci UNITY, nýbrž proti rivalské teroristické organizaci Danger Danger. J.A.C.K. bohužel neuspěl ani u kritiků, ani u fanoušků. Nudné mise, minimum humoru a bolestný stereotyp, prakticky téměř žádné animace mezi misemi – J.A.C.K. byl vlastně opakem toho, co dělalo sérii NOLF vynikající a doteď není přesně jasné, proč hra vůbec vznikla. Trošku to připomíná situaci kolem Call od Duty: Black Ops – Declassified pro PS Vita, ačkoliv pod J.A.C.K.em je kupodivu podepsán opět Monolith. Od jeho vydání na regulérní NOLF 3 marně čekáme.
Dočkáme se trojky?
Zda se někdy dočkáme, je ve hvězdách. Od vydání druhého dílu uběhlo již deset let a vývoji trojky bohužel nic nenasvědčuje. Přitom místo na trhu by se jistě našlo. Špiónské filmy mající spád jsou stále populární, Monolith v minulých dílech dokázal, že originalita a invence mu nejsou cizí a jistá šílenost by mohla pomoci vzniknout i zajímavému multiplayeru. Na druhou stranu střílečkovému trhu dominují především zmíněné válečné značky a tvůrce jistě straší případ her jako Rage či Resistance, které se rozhodli klást větší důraz na kampaň pro jednoho hráče a originální zbraně, avšak setkali se s prodejním neúspěchem. Snad jim dodá odvahy nedávno vydaný, mírně pošahaný Far Cry 3.
