Málo muziky za spoustu peněz.
Sérii Dark Souls snad není třeba nijak blíže představovat. Její tři hry se mimo jiné, zčásti nechvalně, proslavily svou obtížností a pokaždé nad nimi visí velký červený nápis se slovem hardcore. Já osobně jsem zastáncem názoru, že ani série Dark Souls, ani Bloodborne nejsou těžkými hrami. Určitě náročnými a je třeba mít pevné nervy, mechanické myšlení a nějaké znalosti o tom, jak to všechno funguje, ale nenazval bych je přímo hardcore hrami.
- Vychází na: PS4 (testovaná verze), Xbox One, PC
- Datum vydání: 24. května 2018
- Česká lokalizace: Ne
Od vydání prvního dílu tomu bude letos již sedm let (šest v případě PC verze) a za tu dobu si dokázala celá série vybudovat skoro až kultovní status. Přiznám se, že jsem si k Dark Souls našel cestu až poměrně nedávno. Jako první jsem zkoušel Dark Souls 2, což nedopadlo nijak valně, hra mě nebavila a zase jsem ji odložil. Den po vydání jsem se pustil do Dark Souls 3, u čehož jsem vydržel až do konce, přičemž předtím jsem zhruba třikrát nebo čtyřikrát zkoušel i první Dark Souls, ale nikdy to úplně „nekliklo”. Až do chvíle, kdy mě do toho protlačil kamarád a jakmile jsem se dostal do určité fáze, začalo mě to konečně bavit. První Dark Souls jsem tudíž poprvé dohrál, a to na PC, téměř na den před jedenácti měsíci.
Když tedy přišly první zmínky o remasteru, docela jsem se těšil. S víceméně čerstvými zkušenostmi z původní verze mi to přišlo jako ideální načasování, a po Bloodbornu a Dark Souls 3 jsem byl zvědavý na to, jak asi mohou různé lokace první hry vypadat s modernější grafikou, hratelností a mechanikami. Nakonec jsme se ale dočkali v zásadě jenom portu ze staré generace konzolí na tu novou. Kvalitního portu, co si budeme povídat, ale pořád jen portu, ne tak úplně remasteru.
Sláva šedesáti snímkům
Remaster Dark Souls měl potenciál na to se stát něčím, co by kvality původní hry vyzdvihlo do nových výšin (a to i pro veterány), opravilo dlouholeté problémy a celkově hru modernizovalo po stránce grafiky i mechanik. Nakonec to ale všechno dopadlo trochu jinak. Už před vydáním a krátce po oznámení bylo jasné, že tento remaster toho zase tolik měnit nebude. Mezi to nejviditelnější patří především nativní podpora FullHD rozlišení a 60 snímků za sekundu - v případě konzolí PS4 Pro a Xbox One X se pak jedná o upscalované 4K a na PC nativní 4K.
Když jsme se po nějaké době oficiálně dozvěděli o tom, co všechno bude remaster měnit, nejvíce změn bylo v případě multiplayeru a hrstky dalších věcí, v rámci nichž si polští QLOC zodpovědní za remaster vypůjčili pár nápadů z novějších her série. PvP a PvE už podporuje až šest hráčů (místo čtyř), nabízí herní režim aréna, pokud nejste host, tak máte jenom polovinu estusů a ostatní uzdravovací předměty jsou nedostupné. Hra nabízí i matchmaking na heslo pro jednoduché spojení hráčů se stejným heslem. Konečně lze použít více předmětů najednou (například duše nebo předměty pro covenanty) bez nutnosti je používat jeden po druhém, covenanty lze měnit u bonfiru a lze si z větší části upravit ovládání. Například lze změnit skok z kolečka na modernější L3. Všechno jsou to určitě vítané změny, které rozhodně neuškodí, naopak spíše potěší, ale zároveň jsou to v rámci hratelnosti ty jediné změny.
Jistými úpravami prošla také grafická stránka hry. Efekty ohně nebo duší jsou o něco modernější, láva už tak nevypaluje oči (i když se o žádnou nádheru nejedná), sem tam se něco hýbe a je to dynamičtější, výjimečně najdete trochu lepší textury, ačkoli je spousta věcí celkem rozmazaná, a tak podobně. Největší změnou přitom prošlo samotné nasvícení hry, které je... prostě jiné. V oblastech s přírodním světlem vypadá hra vážně pěkně a podle mého například Firelink Shrine nebo Anor Londo nevypadaly nikdy lépe (mluvíme-li čistě o vanilla verzi hry). Naopak v už tak frustrujících částech hry, jako je třeba Tomb of the Giants nebo Blighttown, narazíte na ještě větší tmu, ve které toho vidíte mnohem méně (ano, Tomb of the Giants je podle mě ještě tmavější než v původní hře).
Hra má zkrátka tendenci se zesvětlit nebo ztmavit „realisticky” podle vašeho prostředí a jestli třeba koukáte přímo do světla, což může často kompletně změnit atmosféru samotné lokace a v některých ohledech ji vylepšit a v jiných zase zhoršit. Nemohu tedy říct, že zrovna tato změna by byla jednoznačně k lepšímu, ačkoli jsou momenty, kdy si jí nejde nevychválit. V interiérech mám zkrátka pocit, že hra ztrácí spoustu detailů, zatímco v exteriérech je tomu naopak. Stejný názor sdílí i ostatní, kterých jsem se ptal, zatímco jiní jsou zase opačného názoru.
Vývojáři remasteru také slibují nějaké opravené chyby z původní hry, ale pokud jde čistě o to, čeho si všimne běžný hráč, je tohle vážně víceméně všechno, na co v remasteru narazíte. Na jednu stranu to stačí - jde pořád o tu samou hru, kterou si nyní lze užít i na nových konzolích s trochu upraveným vizuálem (ať už k lepšímu, nebo horšímu) a multiplayerem. Ale na druhou stranu... Jde pořád o tu samou hru. I se všemi jejími problémy, nedostatky a celkově tím pocitem zastaralosti, který může být obzvlášť pro nové hráče zbytečnou překážkou, kterou se mohl remaster pokusit alespoň nějak zamaskovat.
Samozřejmě je ale nemožné říct, co přesně by měl remaster dělat a co by měl nechat být. Jedna věc je přinést stejný zážitek novým hráčům, druhá zase původní zážitek přizpůsobit nové generaci. Velmi snadno se dá argumentovat na obě strany. Po takové době by ale člověk přeci jenom čekal nějaké úpravy a vylepšení například v dnes už neohrabaném soubojovém systému, čekal by modernizaci uživatelského rozhraní, dokončení nebo zlepšení uspěchaných částí hry (jako třeba Lost Izalith) a kdo ví co dalšího. Nic z toho se ale neděje.
Dark Souls: Remastered je jako Dark Souls remasterů!
Nepočítaje pár vítaných úprav v multiplayeru, několik mírně lepších textur, sporné osvětlení, několik efektů a samozřejmě podporu vyššího rozlišení s až na úplné výjimky stabilními 60 snímky za vteřinu (a to i ve všemi oblíbeném Blighttownu), tak není remasterovaný Dark Souls ničím jiným, než pouhým portem ze staré generace konzolí na novou.
To samozřejmě představuje ideální příležitost pro ty, kteří původní hru nikdy nehráli, protože v jádru jde stále o to samé, skvělé, legendární Dark Souls, které za tu investici rozhodně stojí. Ale pro tu druhou část komunity, tu část hráčů, kteří už mají Dark Souls dohrané, nemá remaster takovou hodnotu. V případě konzolí nelze ten největší pokrok mezi původní a remasterovanou verzí hry - tedy vyšší rozlišení a stabilních 60 snímků za sekundu - ignorovat. Ale to si samo o sobě podle mě nedokáže obhájit cenovku 40€. Nejhůře přitom dopadli PC hráči, zase, v jejichž případě nenabízí remaster vlastně vůbec nic nového. K rozlišení až 4K a 60 snímkům za sekundu se dalo dostat jednoduchou modifikací DSfix, zatímco grafických úprav - a to i mnohem kvalitnějších a propracovanějších - bylo jako smetí. Vzhledem k tomu, v jakém stavu PC verze původní hry nejen vyšla, ale zůstala celé ty roky, měl být celý remaster spíše zdarma, a nikdo by za něj neměl chtít 20, pokud vlastníte původní verzi, nebo nedejbože rovnou těch 40 euro. Na Steamu lze navíc najít hromadu příspěvků o tom, že už nyní je hra zaplavená hackery a problematickými hráči, což zrovna nepotěší.
Jednoduše řečeno, Dark Souls: Remastered v sobě uchovává pořád tu stejně vynikající hru, kterou byla i před lety. O tom prostě není pochyb. Jenom je nově zabalená do „dejte nám prachy za minimum práce” obalu, ze kterého budou (dlouholetí) fanoušci hry benefitovat naprosto minimálně a jedinými významnými lákadly jsou upravený multiplayer a přídavek Artorias of the Abyss přímo zabudovaný do remasteru. Úplní nováčci by se neměli nijak strachovat a investice do Dark Souls: Remastered pro ně dává naprostý smysl. Obzvlášť pokud hrají na konzolích nové generace. Všem ostatním ale neuškodí zůstat u svých starých verzí, případně počkat na nějakou větší slevu; tady zkrátka nenajdete nic nového, za co byste měli na monitor nebo televizi házet peníze.
Dark Souls: Remastered koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.
