Recenze Dead Cells

Vývojáři z Motion Twin mají za sebou řadu menších, různorodých her. Nyní se pouští do většího projektu, ve kterém jde o život. A to doslova! V roli Alrica Paynea, rytíře oddaného koruně, jenž byl jednoho dne zrazen, se rozhodnete dostat z prohnilého království pryč. Hned po tom, co vám mistr popravčí usekne hlavu.

• Vychází na: Xbox One (testovaná verze), PC, PS4, Switch
• Datum vydání: 7. srpna
• Žánr: 2D akce
• Česká lokalizace: Ne

Smrt je jen začátek

Přesně tak, celý příběh začíná právě tam, kde normálně končí. V žalářní kobce se válí vaše bezvládné, a hlavně bezhlavé tělo. Jenomže tělo je jen skořápkou duše a ta, když je ztrápená a plná hněvu, nechce jen tak odejít na onen svět. Díky zvláštní hmotě (vypadající jak pohyblivá, zelená plíseň) se tedy vracíte k životu a běda tomu, kdo se vám postaví do cesty.

„Jednoho umlátíte kladivem s příhodným jménem Nutcracker (Louskáček) a toho druhého zase sejmete ostrými šípy z vašeho nově získaného luku.“

Na vašem putování budete čelit různým neřádům, pastím a výzvám, které vám nabídne procedurálně generované prostředí, ve kterém chtě nechtě častokrát padnete. Permanentní smrt tu bude na denním pořádku a vy se pokaždé „probudíte“ na samém začátku, v oné žalářní cele s jedním oknem. Rozdíl je ale takový, že tentokrát máte větší chuť dostat se zase o kousek dál. Vítejte ve 2D verzi Dark Souls. Nápis „Body desecrated“ (tělo bylo znesvěceno) budete číst častěji, než byste chtěli.

Hurá do boje

Největším lákadlem Dead Cells jsou pravděpodobně souboje všeho druhu. Na začátku disponujete pouze zrezavělým mečem a ošuntělým štítem (či lukem, záleží, čemu dáváte přednost). Jak dává popis tohoto vybavení najevo, nejde zrovna o žádnou hitparádu. Naštěstí pro nás vývojáři připravili opravdu širokou škálu zbraní, schopností a vybavení (až 80 druhů!), které nám naši obrácenou Dantovskou cestu zpříjemní. Co ji ovšem naopak udělá o něco trnitější jsou nepřátelé a jejich bossové. Ve dvanácti úrovní se setkáte s různými hajzlíky, kteří mají za cíl jediné - zabít. Souboje jsou zábavné, neboť na každého z protivníků zabírá jiný styl boje. Jednoho umlátíte kladivem s příhodným jménem Nutcracker (Louskáček) a toho druhého zase sejmete ostrými šípy z vašeho nově získaného luku. Uplatnění pro ledové granáty či ohnivé koule a opravdu mnoho a mnoho jiných nápaditých zbraní, se najde u nepřátel s poněkud tužším kořínkem.

No a pak tu máme Bossy - velký kápa jednotlivých úrovní, kteří vás, ať se vám to líbí nebo ne, pošlou často hezky zpátky pod drn. Nemusíte si ale zoufat. Když jsem zmínil na začátku, že smrt je permanentní, tak sem vás vodil trošku za nos. Ano, smrt je totální a vy musíte začít zase hezky od začátku, ale postup a dovednosti vámi získané si ponecháte. I když přijdete o všechny zbraně, které jste za předchozí hru nahromadili, víte a hlavně cítíte, že jste s novou hrou silnější a silnější. To je samo o sobě skvělým nápadem, ale hlavní třešnička na dortu je to, že nikdy nevkročíte dvakrát do stejného zamořeného jezírka či kobky. Levely se totiž (jak už bylo zmíněno) každým dalším „životem“ mění, a tak jejich hraní působí jako nová zkušenost.

„Postavy nemluví, nebo chcete-li nemluví slovy. Místo toho vydávají jakési zvuky, dobře známé z her, které jsme spouštěli pomoci DOSu.“

Ve hře samozřejmě jen nebojujete ale jde i o to vylepšit si vlastnosti. K tomu vám slouží dvě věci. Nasbírané zlato, které místy můžete prodat za nějaký ten upgrade zbraně či zdraví anebo tu máte k dispozici zapovězené buňky (cells), které tu a tam vypadnou z poraženého protivníka. Ty následně můžete proměnit za nějakou speciální dovednost u obchodníka na konci levelu, například schopnost necromancy, která vám při zabití neřáda obnovuje lehce zdraví.

Úskok, doleva, skrčit se a granát

Po stránce hratelnosti si myslím, že není moc co vytknout. Dead Cells působí jako stvořená pro konzolové hraní. Ovládá se plynule a díky tomu můžete kombinovat svoje útoky s čistotou vybroušeného diamantu. Co naopak trošku sráží hratelnost je to, že jsou vaši oponenti předvídatelní (jak už to ostatně u takových her bývá) a tak vás, po tom, co napozorujete jejich chování, nemají čím moc překvapit. Stejně tak je to i s bossy, kteří mají jeden neměnný styl. Naštěstí u nich je boj opravdu výzvou, neboť nevykládají všechny karty od začátku, ale postupně, takže se opravdu nejedná o velký problém. Ostatně ono to tak nějak sedí ke hře, která se stylizuje do 8-bitové grafiky.

Do ruda zbarvené pixely

Konečně se dostáváme na paškál audiovizuálnímu stylu. Ten potěší milovníky retro titulů. Při hraní Dead Cells jsem si díky audio stránce vzpomněl na legendární Golden Axe. Postavy nemluví, nebo chcete-li nemluví slovy. Místo toho vydávají jakési zvuky, dobře známé z her, které jsme spouštěli pomoci DOSu (ach to byly časy!). Co mne mile překvapilo, byla poměrně kvalitní hudba, která dávala celé hře epický podtext.

Ohledně grafické stránky jsem lehce na rozpacích. Na začátku jsem si uvědomil, jak Dead Cell u mne evokuje prvního Prince of Persia (zejména tím, že vejdete na konci každého kola do jakési vstupní brány). Ovšem ten, i když se skládal jen z nepatrného množství kostiček, působil jako jasně definovaný charakter. Zde, kdybychom neviděli úvodní obrázek, horko těžko by nás napadlo, že hlavní postava nemá hlavu ale jen jakýsi magický dým se světlem uprostřed. Tento neduh se přenáší do kompletního stylu celé hry. Snaží se sice hrát na nostalgickou strunu, ale je takový nemastný neslaný. Nemá vyloženě žádnou zapamatování hodnou scénu, či postavu. Všechno je tu bohužel napůl odvedeno, a to je škoda. Tím nechci říct, že je grafika špatná, mne jen prostě nesedla.

Humor stranou

Nejvíc mně na titulu štvala jedna věc. Místy se hra totiž snaží být vtipná. Což podle mého je v rozporu s celým konceptem Dead Cells. Na jednu stranu je temná, magická až dalo by se říci osudová, a na tu druhou stranu si uvědomíte, že postava (pokud ji zrovna neovládáte) působí trošku hloupě. Ve zkratkových animací má pohyby šaška, který zbytečně expresivně přehrává a pokud se začtete do nějakých rozhovorů, uvědomíte si, že je to trošku pako.

„Dead Cells je totiž hra, která vás přivede do hrobu tak často, až to není zdravé.“

Ano, Dead Cells nemusí sednout každému. Někomu přijde neúnosná Dark Soulovská obtížnost, někomu dalšímu může vadit specifický vizuál. Celkově jde ale o titul kvalitní, který si dozajista najde své hráče, už jen díky tomu, že je neuvěřitelně návykově zábavný. Určitě se těším až se „bezhlavě“ pustím do dalších soubojů. Dead Cells je totiž hra, která vás přivede do hrobu tak často, až to není zdravé. Nic si z toho nedělejte, protože teprve potom začíná ta pravá zábava.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.