Recenze Guacamelee! 2 – řádně ostré guacamole

Teď už série Guacamelee! na první pohled působí jako klasická metroidvania se souboji, skákáním a levely připomínajícími rozsáhlá bludiště, ale zároveň obsahuje šílené nápady a značně ujetý humor s hromadou easter eggů a popkulturních odkazů. Takže pokud jste nehráli první díl této akční plošinovky, doporučuju vám nejprve si přečíst naši recenzi, abyste získali aspoň rámcovou představu, do čeho se to vlastně pouštíte. Jinak by vás mohl výsledný produkt překvapit, třebaže nejspíš mile.

• Vychází na: PlayStation 4 (testovaná verze), PC
• Datum vydání: 21. srpna 2018
• Žánr: akce
• Česká lokalizace: Ne

Yo soy Juan Aguacate!

Úvodní část vás v krátkosti obeznámí s událostmi původního hry. Nervózně jsem polkl, když jsem se chopil ovládání, uviděl scénu z úplného konce Guacamelee! a uvědomil si tu děsivou skutečnost, že budu muset nejspíš znovu absolvovat dost náročný souboj s hlavním záporákem Carlosem Calacou. A mé nejtemnější obavy se skutečně naplnily. Naštěstí se jedná o dost zjednodušenou verzi oné bitvy, kterou snad ani nejde prohrát. Dvojka sice navazuje přesně tam, kde jednička skončila, ale z příběhového hlediska není vůbec nutné ji znát, protože pokračování si razí vlastní cestu. Hlavní hrdina Juan Aguacate tedy zvítězil nad Calacou, ale svou milovanou bohužel zachránit nedokázal. Alespoň to naznačoval standardní závěr prvního Guacamelee! Pravdou však je, že dvojka vychází z bonusového zakončení, v němž Juanova vyvolená přežila. Od této události nyní uběhlo několik let a on s ní má dvě děti a se smutkem v očích a tatíkovským břichem navrch vzpomíná na chvíle své zašlé slávy.

Hned díky tomuto úvodnímu hrdinskému antiklimaxu a několika následujícím narážkám na slavné videohry a stereotypní herní mechaniky je zřejmé, že kromě mexických ingrediencí bude kořením této hry opět humor. Mohlo by se zdát, že se tvůrci z DrinkBox Studios budou snažit svézt na úspěchu originálního Guacamelee! a dvojku jednoduše udělají hezčí a větší, ovšem bez drastických zásahů do hratelnosti. Svým způsobem je to pravda, protože druhý díl je skutečně graficky líbivější, rozlehlejší a působí živěji. Zároveň však osvědčená formule doznala drobných změn, které zaručují novou porci ohromné zábavy a hra si tak zaslouží vaši pozornost a zhruba pět set korun z vaší peněženky.

V Guacamelee! 2 svět čelí nové hrozbě jménem Salvador a zastavit ji pochopitelně můžete pouze vy. Obtloustlý Juan tak opět získává od Tostady svou luchadorovskou masku, z hromady sádla je rázem urostlý svalovec, který si může dovolit špacírovat světem bez trička, a dobrodružství může začít. Juanovým úkolem je zabránit Salvadorovi, aby získal posvátné guacamole, které by mu dalo ohromnou sílu, s níž by mohl zničit svět. K tomu je zapotřebí získat tři relikvie ze tří chrámů dřív než Salvador a jeho nohsledi.

Malé velké déjà vu

Hlavní náplň Guacamolee! 2 opět představuje trojice aktivit: souboje, skákání a řešení prostorových rébusů. Žádná z těchto činností přitom nehraje druhé housle a ke slovu se pravidelně dostávají všechny tři, často organicky propojené do jednoho celku. Pokud jde o souboje, budete se tu cítit jako ryba ve vodě, pokud jste hráli první díl, protože je to prakticky to samé v bledě modrém, pokud ne, soubojový systém vám rychle přejde do krve. Abych vám ho přiblížil – kromě obyčejného pěstního útoku Juan v průběhu hry od člověka v kůži kozy a slepice získá ještě několik speciálních chvatů, které jsou barevně odlišené a občas je potřeba některý z nich použít na překážky ve světě či konkrétního soupeře, abyste prolomili jeho obranu a mohli ho zlikvidovat. Hra počítá s vršením chvatů a vytvářením komb, takže nejednou po obrazovce létají desítky pestrobarevných nepřátel doslova ze všech stran a často ani nevidíte, kde se právě nachází Juan, ale přesto zběsile mačkáte tlačítka pro útok nebo úskok a většinou si vaše pěsti nějaký ten cíl najdou. A to ani nemluvím o tom, že se k vám můžou přidat v kooperaci až tři další hráči, třebaže víc panáčků na scéně situaci často spíš komplikuje, než že by ji usnadnilo, zejména při logicko-skákacích pasážích.

„Kromě obyčejného pěstního útoku Juan v průběhu hry od člověka v kůži kozy a slepice získá ještě několik speciálních chvatů, které jsou barevně odlišené a občas je potřeba některý z nich použít na překážky ve světě či konkrétního soupeře.“

Když přijde na tyto, dle mého, nejzábavnější a zároveň nejnáročnější části hry, titul nabízí několik nových fičurek a především do nejmenšího detailu promyšlený level design se spoustou vertikálních a horizontálních nástrah a zároveň řadou odboček a skrytých míst, aby vás v klidu zabavil na nějakých 12-20 hodin v závislosti na tom, jak moc se budete vracet s nově nabytými schopnostmi do starších úrovní, abyste si poradili s dříve nedostupnými výzvami. Svět Guacamelee! 2, tzv. Mexiverse, je totiž rozdělený na jednotlivé tematické celky lišící se prostředím, v němž se odehrávají. Kromě toho, že každá část vypadá trochu jinak, se i trochu jinak hraje a má své specifické výzvy. Templo de Obsidiana charakterizují rébusy spojené s proměnlivou gravitací, v Infernu se zase uplatní schopnost běhání a přelétávání mezi zdmi, kdežto v závěrečném Templo de la Serpiente využijete všechny osvojené dovednosti. Ostatně největší síla Guacamelee! 2 leží v její promyšlenosti a nápaditosti, kdy před vás co chvíli staví nový prvek nebo šikovně kombinuje ty starší a velmi těžko se tak od hry odchází. Buď jí procházíte jako nůž máslem, nebo máte zrovna půlhodinový zásek v místě, které vyžaduje maximální koncentraci a koordinaci prstů, ale tak či tak vás má plně ve své moci.

Hráče prvního dílu nepřekvapí schopnost přepínat mezi světem živých a mrtvých, která najde své uplatnění nejen při průzkumu (oba světy se vždy trochu liší a můžou skrývat tajemství, které v tom druhém nenaleznete), ale především při potyčkách a v logických pasážích, kdy je třeba často přepínat mezi realitami ve zlomku vteřiny, zatímco někam šplháte, skáčete a podobně. Kvůli tomu, že svět živých a mrtvých měníte tlačítky R1 nebo R2, L2 je jedna z možností, jak dělat kotoul, a L1 změní Juana na kuře (přeci jste si nemysleli, že druhý díl na tuhle legendární schopnost zanevře), je to občas šílený maglajz a nápor na mozek. Projevuje se to tak, že si prohlédnete logickou pasáž, párkrát se ji neúspěšně pokusíte překonat, zhodnotíte své možnosti, vymyslíte, jak na ni vyzrát, hlava ví, co má dělat, ale protože zdolání leckdy vyžaduje kombinaci hned několika dovedností během pár momentů, často skončíte coby kuře v náruči smrti, když jste nejdřív měli změnit dimenzi, abyste si zobrazili plošinku, přitáhli se hákem a až pak v kůži kuřete v druhé dimenzi použili dvojitý zobáčí útok a doplachtili za bazének lávy. Jak prosté. Hra se v tomto směru vlastně blíží rytmickým hrám, protože rovněž spoléhá na precizní načasování a provedení konkrétní tlačítkové sekvence v krátkém časovém úseku.

Abyste to špatně nepochopili, výše uvedené nemá být výtka směrem k ovládání, které je naopak ideální, co se rozložení akčních tlačítek týče. Jedná se pouze o varování, že navzdory veselým barvám a humoru záměrně balancujícímu mezi genialitou a trapností dokáže být Guacamelee! 2 nekompromisní. Díky tomu, že narůstající obtížnost pramení z požadavku na čím dál preciznější zvládnutí herních principů a nikoli z neférového přístupu autorů, nikdy (no dobře, skoro nikdy) nemáte při neúspěchu vztek na samotnou hru, nýbrž sami na sebe. A právě díky tomu se občasná zákysová místa stávají výzvou, která vás donutí dostat ze sebe to nejlepší, i když to někdy stojí hodně času, potu, úsilí a nadávek.

Hráč – dobrý sluha i dobrý pán

Guacamelee! 2 nabízí také rudimentární RPG systém, kdy po setkání s několika trenéry můžete za nastřádané zlaťáky, nalezené krabice a vykonané úkony Juanovi libovolně vylepšovat vlastnosti – ať už ty základní jako zdraví a staminu, tak i ty neméně důležité, jako je posílení útoku nebo rozšíření repertoáru zakončujících chvatů. Na stamině jsou přímo závislé již zmiňované speciální barevné útoky, ale sama se postupně doplňuje, takže to nejhorší, co se vám může v boji stát, je, že ji vyčerpáte a na několik vteřin jste odkázáni na základní útok… nebo útěk. V průběhu hry si postupně odemykáte dovednosti jako dvojitý skok, přepínaní mezi světem živých a mrtvých nebo právě schopnost změnit se v kuře. Do kůže tohoto opeřence se můžete převtělit kdykoliv, jelikož umí skákat (postupně se naučí i celkem obstojně létat) a dokonce i bojovat. Pak jsou tu ale ještě pasáže, které jsou určené výhradně drobnému drůbežímu tělu. Kuře je tak jakýmsi Clankem našeho Ratcheta Juana.

„Ďábelské skákací pasáže nejsou tak dlouhé jako dřív – případně poskytují záchytný bod, souboje s bossy také z náročnosti slevily a rovněž obsahují checkpointy.“

Musím zmínit i to, že si tvůrci vzali k srdci zřejmě největší výtku prvního dílu a třebaže se u hry nejednou pořádně zapotíte, přeci jen je znát, že co se obtížnosti týče, jde Guacamelee! 2 trochu víc na ruku mainstreamovému publiku. Ďábelské skákací pasáže nejsou tak dlouhé jako dřív – případně poskytují záchytný bod, souboje s bossy také z náročnosti slevily a rovněž obsahují checkpointy. Nevýhodou tohoto rozhodnutí však je, že se checkpointům nedá vyhnout, takže pokud se k nim dopracujete a poté zemřete, nemůžete si vybrat, zda chcete začít souboj od začátku, nebo od záchytného bodu. Přitom z předchozího dílu jsem usoudil, že se DrinkBox Studios snaží vytvořit spravedlivou, avšak nemilosrdnou výzvu a tohle rozhodnutí v mých očích tuto snahu mírně sráží. Tomuto pocitu pak nahrává i fakt, že si můžete odemknout schopnost neomezené regenerace zdraví. Léčení sice chvíli trvá, ale podařilo se mi ho aktivovat i v hektických bitvách, takže hra je díky tomu přístupnější a neobsahuje tolik zákysových míst. Pochopitelně vás nikdo nenutí tuto funkci využívat a slouží tedy prakticky jen jako pojistka, aby se méně zkušený hráč vyhnul frustraci ze soubojů. Však on si ji dostatečně užije ve skákacích sekvencích.

Na druhou stranu je však třeba uznat, že kdo přeci jen stojí o pořádnou výzvu, dočká se jí. Hra totiž kromě drobných a většinou triviálních vedlejších úkolů ve městech nabízí v jednotlivých tematických světech i různé odbočky s nepovinnými aktivitami, za jejichž splnění vás odmění buď finančně, bonusovým kostýmem nebo jedním dílkem srdíčka či staminy, jejichž úroveň se po nastřádání tří kousků navýší. V pozdějších fázích hry vás tyto vedlejší aktivity řádně prověří (hurá do sbírání pěti částí klíče!), takže je nakonec možná přeci jen dobře, že postup hrou není podmíněn jejich splněním. Obtížnost je dokonale vybalancovaná pro hráče všech kategorií (no dobře, člověk, který v životě nedržel gamepad v ruce, bude hru proklínat do nejhlubších pekel) a navíc se po dohrání odemkne hard mód pro otrlé dobrodruhy.

Je příjemné vidět, že Guacamelee! 2 si uchovává osvědčené principy, případně je drobně rozvíjí, prakticky se vyhýbá chybám z minula a dělá drobné ústupky vstříc co nejvíc pohlcující zábavě bez zbytečných kompromisů a ohrožení tvůrčí vize. Každé z těch větších „proti“ vlastně posunulo Guacamelee! 2 blíž k plynulému, komplexnímu, strhujícímu a nezapomenutelnému zážitku.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.