Česká atmosférická plošinovka o reality show v totalitním státě.
Zemi rozděluje vysoká zeď. Vy žijete na jedné straně a vaše rodina na té druhé. Jak se k ní dostat? Musíte absolvovat a vyhrát pokřivenou variantu na reality show, kterou pořádá a vysílá totalitní režim nikoli nepodobný těm, které vládly ve střední Evropě v době nedávno minulé. Vaši jedinou cestu k rodině vydláždilo Ministry of Broadcast. Jenže záhy zjistíte, že si tady nemůžete být vůbec ničím jisti a že se fér hrát rozhodně nebude. Režim vítězství kohokoli, kdo by se dostal na zakázanou druhou stranu, nechce dovolit…
Jestli vám to za a) připomnělo nechvalně proslulou Berlínskou zeď, máte pravdu. Jestli vám to za b) připomnělo americký snímek The Running Man, máte také pravdu. A jestli vám to za c) připomnělo dystopický román 1984 George Orwella, tak máte do třetice pravdu. Když na tyto reálie napasujete styl hraní klasického Prince of Persia či prvních 2D plošinovek ze světa Oddworldu, jste rázem doma.
- Platforma: PC (recenzováno), Mac, SW (28. 4. 2020)
- Datum vydání: 30. 1. 2020 (PC, Mac)
- Výrobce: Ministry of Broadcast Studios (Česká republika)
- Žánr: 2D plošinovka
- Česká lokalizace: ano
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 640 MB (PC)
- Herní doba: 5-8 hodin
- Přístupnost: 16+
- Prodejní verze: digitální/krabicová (SW)
- Cena: cca 310,- (Steam)
Ministry of Broadcast je hratelností velmi podobná příběhová 2D plošinovka ze stejného bočního pohledu, odehrávající se v totalitním dystopickém světě, jenž mi silně evokoval bývalá kružítka z NDR a konkrétně jeho rozdělené hlavní město. Hra je prvotinou kvarteta mladých vývojářů a vývojářky z Prahy a Brna, kdy se daly dohromady dva týmy, Fuchs+Dachs a Twin Petes, nyní vystupující pod zastřešující značkou Ministry of Broadcast Studios. I s pomocníky na hře pracovalo celkem asi 7 lidí po dobu dvou let.
Slavné dny George Orwella
Inspiraci tvůrci nalezli v internetovém dokumentárním seriálu Slavné dny, jehož jeden díl byl věnovaný rozdělení Berlína. A když téma zdi spojili se svým oblíbeným a slavným románem 1984 od George Orwella, byla základní osa příběhu se zdí a velkým bratrem, jenž všechno sleduje, vlastně hotova: Máte pane obrovské štěstí, že jsme vás z laskavosti našeho všemocného Ministerstva vysílání vybrali do naší soutěže o vstupenku na druhou stranu. Na TU druhou stranu, kam se prakticky ještě nikdo v soutěži nedostal. Tak přejeme mnoho štěstí, zlomte (si) vaz a můžete směle vyrazit tímto směrem!
A už na vás čekají první tajemné dveře do úvodní z „arén”, což jsou jednotlivé úrovně vysílané v reality show pomocí kamer, jež vás špehují doslova na každém kroku. Soutěž trvá několik dnů a pro každý den jsou připraveny různé arény v podobě rozmanitých interiérových i exteriérových lokací ve velmi pohledné pixelartové 2D grafice, jež schválně používá hrubější rastr, než je v tomto žánru dnes běžné. Hlavně venkovní areály jsou díky zimní atmosféře se sněžením až podmanivé, že zapomenete na vysokou zeď v dáli a hlídky ozbrojených vojáků u bran a vjezdů. Na této straně zdi žádnou svobodu nečekejte a v soutěži už tuplem ne.
Prince of Persia před zdí
Jakmile ovšem vkročíte do první arény soutěže „Zeď pro tebe”, hra se přepne do 100% plošinovky obtížnějšího a dramatičtějšího střihu (tedy nic pro menší děti), kdy máte za úkol proskákat se do dveří na konec. Což je kolikrát o dost náročnější (a delší), než to zprvu vypadá. Zde hra poprvé sama naráží do zdi, protože ovládání a odezva pohybu vašeho hrdiny není z nejpřesnějších. A jak je vidět, mnoho hráčů s tím má opravdu velké problémy. Ta inspirace velmi podobně fungujícím pohybem z Prince of Persia asi nemusela být až tak očividná.
Postavička se totiž vždy doklouzává a pak až zastaví, což značí, že si na to budete muset zvyknout, jinak tu budete padat naprosto všude a postup se stane ubíjejícím až frustrujícím. Když se k tomu přidá častá vyšší obtížnost, kdy si nemůžete dovolit polevit z běhu, protože vás něco či někdo pronásleduje, a jakmile se byť jen drobně opozdíte, tak jste mrtví, je zdejší vyměřování skoků kolikrát velký oříšek. Doběh sice trvá jen 8 pixelů a u okrajů o něco méně, ale kvůli tomu hrubějšímu rastru to je na poměry prostředí stále dost dlouhá vzdálenost, s níž je třeba vždy dobře kalkulovat.
U prince je to ale ještě horší, protože u něj jste museli kalkulovat dokonce až s 30 pixely na dojezd hlavního hrdiny, pokud byl zrovna rozběhnutý. Tlačítka na klávesnici, případně na ovladači, si navíc nemůžete přizpůsobit, takže odhadnutí správného odrazu, a naopak brzdné dráhy, se budete déle učit. Není to ale nepřekonatelná překážka, protože já jsem zapojil ovladač, a po jedné, dvou arénách už jsem neměl s citlivostí pohybu vcelku žádných problémů. Spíše to pak bylo mou zbrklostí, že jsem padal a umíral.
To už mi více vadil výskok, kdy se na horní plošinku vyšplháte pouze z okrajů a nikoli kdekoli mezi nimi, přitom nevidím důvod, abych musel pod lešením doběhnout na jeho okraje a nemohl vylézt kdekoli pod ním, když na něm nic nepřekáží. Podruhé, ale bohudík i naposledy, hra naráží do své zdi kolikrát extrémně malým prostorem pro vaše chyby či opoždění. Kupř. musíte doběhnout na výtah, a ještě ho stiskem tlačítka rozjet. A to velmi rychle, neboť při sebemenším zaváhání stihne přiběhnout hlídací pes, jenž vás okamžitě zabije.
Na první i desátý pokus vás vždy pokouše. Co s tím? Zkusíte u spínače zpomalit. Kus kus. Tak zrychlíte, ale tím zase spínač přeběhnete a znovu kus, kus. Po mnoha a mnoha pokusech nakonec přijdete na to, že je nutné běžet, ve vhodný okamžik se doklouzat naprosto přesně zarovnaní u tlačítka, a pak ho rychle aktivovat, což není nic snadného. Takové úseky opakujete klidně na desítky pokusů, což hru nebezpečně kouskuje a vás začne festovně otravovat, že na další arénu již ztratíte náladu a hru raději vypnete. Mnoho mých spoluhráčů, kteří si hru vyzkoušeli, to mělo takto naprosto shodné.
Tvůrci vyšší náročnost své hry zřejmě zamýšleli jako trochu nefér pomůcku pro natažení herní doby, protože bez záseků, jimž se ale na první průchod nedá vyhnout, jsem na druhý pokus Ministry of Broadcast dokončil asi do 4-5 hodin, přitom s opakováním náročnějších pasáží a hledáním sběratelského materiálu v podobě bot, se do finále soutěže dostanete klidně až o třetinu času později. Protagonistovi totiž ukradnou jeho botky, takže pak v mrazivých úrovních hopká bos, zatímco hledá 18 párů pohozených škorní od účastníků, kteří neměli tolik štěstí. To, že všechnu botáž odmítá z malicherných důvodů a raději v mrazu a sněhu dále ťapká bosý, mi přišlo dost přitažené za vlasy, ale budiž.
Rozmanitý a detailní svět
Jedno se ale hře nedá upřít. I přes pixelartový vzhled, který se v jiných hrách občas zneužívá na skrytí jednoduššího prostředí, jsou lokace až neskutečně pečlivě a podrobně nakresleny. Úrovně jsou pro každý den soutěže unikátní, plné detailních objektů a předmětů uvnitř i venku, a často najdete různé odkazy a upoutávky na jiné známé hry a filmy. Jen nesmíte moc spěchat, však vám hra kolikrát umožní se zastavit, abyste se mohli kochat mistrně a chytře navrženým prostředím, které je stále animované a skoro pořád se v něm něco děje. Třeba vždy po vaší smrti přilétá mluvící vrána (má dokonce i vlastní twitter), jež váš neúspěch lakonicky komentuje, až mi později přišla tak otravná, že bych jí nejraději hned zastřelil. Tato možnost ve hře trestuhodně chybí!
I mnohé velké profi tituly by se mohly u level designu Ministry of Broadcast z fleku učit, protože tady vesměs platí, že co nová aréna či soutěžní den, to nové assety, to nové objekty a nová pozadí, takže hra v tomto směru stále překvapuje a vždy je co obdivovat. Však totalitní architektura poskytuje mnoho podnětů, po kterých hra lačně hrábla a dokázala je do kontextu svého světa smysluplně použít. Hroutící se megalomanské stavby, relikty a pomníky jsou typickým příkladem. Prostředí také prakticky supluje uživatelské rozhraní (HUD), protože jakékoli informace jsou důmyslně vložené přímo do vašeho okolí, např, do obrazovek cedulí a plakátů.
Hra byla vytvořena v nástroji GameMaker Studio 2 od skotské společnosti YoYo Games, který sice není tak rozšířený, a asi ani tak výkonný jako jiné enginy, ale je zase velmi laciný. Roční licence totiž stojí již od necelých 40 dolarů. Klasické plošinovkové skotačení, jaké zažijete v myriádě podobných her, občerstvují docela vtipně a chytře navržené hádanky, u nichž kvituji, že jsou nenásilně vložené do prostředí, takže vám přijde, jako by tam byly odjakživa.
Rychlé opáčko
Velmi praktická je také možnost bleskového restartu z posledního záchytného bodu na jedno tlačítko, přičemž tyto kotvičky jsou rozumně blízko mezi sebou, takže když už musíte něco vícekrát opakovat, alespoň je to vždy malá část za vámi. A pokud někde minete sběratelské botky, také se lze rychle vrátit do libovolné arény či dne za vámi a projít si je znovu.
Jakkoli hra pojednává o smutných věcech, které se za časů totality v trochu jiném pojetí skutečně děly, vše je prodchnuto vtipnou až absurdní a zvrácenou atmosférou, kterou podporují mnohdy stejně absurdní dialogy, jež si přečtete v češtině. Místy se nasmějete, místy se budete podivovat, o čem to ve hře tak srandovně blábolí, ale občas nám starším hráčům přišel zdejší humor trochu trapný.
Na druhou stranu nucené využívání (a zneužívání) vašich spoluhráčů je perfektním osvěžením a daleko srandovnějším prvkem než někdy křečovité rozhovory. Každopádně dialogy, a to hra není nijak extra ukecaná, zahrnují více než 13 tisíc slov, které se zde přitom docela ztratí, protože skákání a překonávání překážek zde hraje jasný prim. Ministry of Broadcast si perfektně užijete, pokud si ho budete dávkovat. Ty časově extrémní pasáže mohou dost pozlobit, ale naštěstí jich za těch 5 dnů soutěže není mnoho.
I když pixelart zrovna nevyhledávám, protože, a to si nalijme čistého vína, ze současných indie her kouká naprosto všude, tady jsem se často vracel zopáknout si nějaké vypečené arény či dny už jen proto, abych se tiše obdivoval pěkným exteriérům a pochytil všechny obrazové nuance, jichž jsem si předtím nevšiml. Kupodivu i přes tu větší hrubost (kupř. hlavu vašeho hrdiny netvoří ani 30 pixelů) hru řadím mezi nejhezčí pixelartovky současnosti, a to z mých novinek víte, že jich poslední měsíce hraju hromadu.
Za málo peněz hodně muziky
Asi se nedalo čekat, že jako prvotina svých tvůrců bude Ministry of Broadcast bez výraznějších potíží. To občasné, až moc silné tlačení na pilu skrze kostrbatější ovládání, jež obecně hráčům dělá největší vrásky, a k tomu extrémně utažené časové limity na vaši odezvu, dělají hru v některých pasážích frustrující až otravnou, však když po mnoha a mnoha pokusech stále spadnete těsně před koncem arény, náladu vám to jistě nepřidá.
Nicméně, když se přes to dokážete přenést a doslova přesprintovat a přeskákat, užijete si atraktivní a neotřelou plošinovku, zasazenou do zajímavého světa s takovou porcí dystopiánsko-totalitní atmosféry, jakou nenajdete v kdejaké daleko větší hře. Jakkoli je to dosaženo zčásti trochu nefér podmínkami, herní doba je na poměry žánru solidně dlouhá a prostor pro znovuhratelnost se tu také najde. Ostatně za ty pouhé tři stovky, co stojí vstupenka do této reality show, vám ministerstvo nabídne opravdu hodně zábavy v pohledné úpravě. A pokud by vás náhodou zajímalo, co je vlastně na té druhé straně zdi, tak kdo ví, možná se to dozvíme z druhého dílu. Přece by se tvůrci nepřejmenovali na Ministry of Broadcast Studio pro nic za nic, ne?
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.
Verdikt
Atmosférická plošinovka od českých tvůrců zaujme pohlednou vizualizací, solidní herní dobou a nápaditými úrovněmi s chytrými hádankami. Nepřesné ovládání a přestřelený důraz na pohyb bez jakéhokoli zpoždění nutí k otravnému opakování stále stejných pasáží, jež hraní zbytečně kouskují. Nízká cena a česká lokalizace ale jen podtrhuje solidní pixelartovku, jež se ve své konkurenci jistě neztratí.
