Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad – Východní fronta, jak ji neznáme

Pro začátek není od věci si připomenout část historie druhé světové války. Jak známo, Němci nakonec Sovětský svaz nedobyli, a to ani jedno z nejvýznamnějších měst, Stalingrad, které se obráncům s vypětím všech sil podařilo ubránit. Tomu však předcházela řada nelítostných bojů a nehorázná brutalita na obou stranách.

A právě tyto boje se snaží zprostředkovat druhá Red Orchestra, a to i se vší tou brutalitou a tuhými potyčkami. Stejně jako v případě prvního dílu s podtitulem Ostfront 41-45 jde totiž o simulaci. A stejně jako v případě jedničky je hra zaměřená na multiplayer, takže se navzdory zakomponovanému singleplayeru budu nejdřív věnovat online složce. Tak vzhůru do toho, Stalingrad čeká.

Nás mnogo!

Začnu třeba herními módy. Red Orchestra 2 vám dá na výběr z celkem tří herních režimů, kde mezi sebou zápolí jednotky Wehrmachtu a hrdí sovětští obránci. Aktuálně nejhranější Territory je v podstatě klasické zabírání/bránění kontrolních bodů. Samotné zabírání bodů probíhá jednoduše, stačí, aby bylo v jeho dosahu víc vojáků než má v oblasti obránce. Díky tomu, že jako kontrolní body většinou slouží budovy s řadou stísněných prostor, je boj vždy dost brutální a frenetický, takže je určitě o zábavu postaráno. Není tedy divu, že se mód těší velké oblibě. Pro hráče prvního dílu koneckonců nejde o nic nového, Ostfront 41-45 tento mód obsahovala také.

Dále tu máme Firefight, což je v podstatě klasický Team Deathmatch se vším, co k tomu patří, jde tedy v první řadě o dosažení určitého počtu bodů zabíjením nepřátel. Trojici módů uzavírá Countdown, spočívající především v postupném plnění různých úkolů a vyznačující se jednou zvláštností, a to absencí jakýchkoliv respawnů, tedy do té doby, než jedna strana nezabere kontrolní bod. Kvůli tomu tento mód není moc často vyhledávaný, a i když v něm panuje parádní napětí, pro spoustu hráčů jde očividně o nudnou a nezáživnou záležitost. Musím se přiznat, že jsem s Countdown měl čest jen v pár případech, serverům prostě vládne Territory.

Na širých pláních i ve zničených ulicích

Nepochybuji, že vás zajímají i mapy. Ty se téměř vždy vyznačují svou rozlehlostí a také členitostí. Zabojujete si ve spletitých uličkách, na rozsáhlých pláních na předměstí, v továrnách, mezi malebnými chalupami, na nádraží, zkrátka všude po Stalingradu i mimo něj. Někdy jsou sice mapy poměrně chudé, ale to je jen pár ojedinělých případů, jinak jsou mapy vždy působivé, atmosférické a hlavně přehledné a po chvíli hraní nenáročné na zapamatování.

Dostávám se k jedné z nejdůležitějších věcí, a to ke zbraním. Jak se dá čekat, Red Orchestra 2 nabízí poměrně rozsáhlý arzenál dobových kvérů, ať už jde o klasické ruské PPSH-41, SVT-40, protitankovou pušku PTRS-1941, Mosin Nagant M1895, nebo třeba neméně klasický německý samopal MP 40, pušku Kar98K a pistoli Mauser C96. Nechybí ani pár zástupců výbušnin a v případě pušek praktický a v mém případě oblíbený bajonet. Nepochybuju o tom, že s těmito zbraněmi jste se setkali v řadě jiných her, takže vyvstává na povrch jednoduchá otázka. V čem jsou odlišné? Samozřejmě v řadě unikátních možností a realističnosti, kterou prostě žádná jiná hra z druhé světové války nabídnout nemůže. Chcete příklad? Tak dobře. Už jste někde jinde viděli, abyste si u ostřelovací pušky mohli přepínat mezi optikou a klasickým zaměřováním takovým způsobem, že je optika na vyvýšené pozici (lze vidět na screenu níže) a tak jen měníte úhel pohledu? A co takhle kontrolovat stav zásobníku nahlédnutím přímo do útrob zbraně? Nebo jste snad někde jinde zakusili možnost střílet z kulometu kulky vyloženě po jedné? Předpokládám, že ne, a když už, tak jen minimálně.

Na rozdíl od prvního dílu ale tentokrát není ta realističnost úplně stoprocentní, řada zbraní už totiž nemá prakticky žádný zpětný ráz, což je zejména u PPSH, jež by sebou správně mělo kopat jako podrážděná tchýně, poměrně viditelný problém. Jde však spíš o takovou drobnost, která hratelnosti nijak neškodí, hlavní je, že stále můžete velmi snadno padnout po zásahu jedné jediné kulky, přičemž má každý hráč i různé zásahové zóny. S tím se pojí jedna nepatrná, ale podle mě skvělá drobnost, a to že když vás nepřítel správně trefí, tak umíráte poměrně pomalu (postupně vám černá obrazovka a střílíte hůř a hůř), a pro vašeho protivníka jste vidět jen jako kolébající se postava, kterou skolí i závan větru.

Hlavy radši moc nevystrkovat

Se zbraněmi souvisí ještě jedna poměrně důležitá věc, a to krycí systém. Ten naštěstí funguje jinak, než jak jsme zvyklí v jiných hrách. Žádné přepínání do třetí osoby, kdepak, prostě v blízkosti nějaké překážky stisknete levé Ctrl, přičemž se vaše postava přilepí a drží se v krytu, dokud klávesu nestisknete znova. Do té doby můžete z krytu různě vykukovat, opřít si zbraň, a samozřejmě se zase schovat, pokud zem kolem vás začnou čeřit kulky. Takový systém mi rozhodně vyhovuje, je jednoduchý, ale přitom dost intuitivní a hlavně nijak neubírá na obtížnosti hry. Totéž se dá říct i o možnosti se instantně vyléčit, naopak to pocitu realističnosti přidává. Koneckonců, co by to bylo za vojáka bez nějakých těch obvazů, a to i pokud jde i bídně zásobované Sověty.

No jo, já vlastně málem zapomněl na jednu dost důležitou věc, a to jednotlivé herní třídy, od nichž se odvíjí i výše zmíněná výzbroj. Ty jsou pevně stanovené, žádná vlastní tvorba jako v Call of Duty, a co je důležitější, jsou poměrně slušně vyvážené. Můžete si vybrat mezi Assaultem určeného pro boj zblízka, dále Riflemanem pro střední až velkou vzdálenost, Elite Riflemanem vlastnícím lepší arzenál než obyčejný Rifleman, Machine Gunnerem, který se stará o přenosný kulomet, dále Marksmanem alias Sniperem, Anti-Tank Soldierem určeném pro likvidaci tanků, Engineerem, jenž má za úkol pro změnu tanky opravovat (ty vlastní samozřejmě), Squad Leaderem schopným povolávat artilerii a vydávat rozkazy, a nakonec Commanderem, který má v první řadě za úkol skrz předem rozmístěná rádia povolávat několik druhů artilerie a průzkumný letoun odhalující nepřátelské pozice.

Vyskočte volové!

Cože? Proč se mezi třídami vyskytují zmínky o tancích? Inu, prostě proto, že i ty jsou ve hře zahrnuty, a budu se jim věnovat právě teď. Obrněné bestie také podléhají snaze o co největší pocit reality, což znamená hlavně to, že se případný zájemce setká s klasickým, ale dost pomalým a neohrabaným ovládáním. Abyste rozuměli, tentokrát to neznamená, že by bylo ovládání špatné, to vůbec, jenom je prostě jiné a opravdu vám dává pocit, že neřídíte Ferrari, ale několikatunovou bednu oceli, která by se vám do garáže určitě nevešla.

Další věc je výhled. Obsluha děla i střílny je v pohodě, obě pozice mají v rámci možností perfektní výhled, velitel tanku si díky prostorné věži a možnosti vykukování a zároveň možnosti, jak si nejlíp nechat ustřelit makovici, žije vyloženě jako prase v žitě, ale řidič má trochu problém. Výhled mu totiž zajišťuje jen dvě malinké škvíry. Jedna čelní, druhá postranní, k níž se však musí řidič naklonit a tudíž se zároveň nemůže věnovat řízení. Má to ale chlapec těžké, co? Řidiči tanků to ale ve skutečnosti taky neměli jednoduché, takže aspoň vidíte, jak jim bylo.

Možností k vyzkoušení tanku není zrovna málo, najde se docela dost map, kde se v určité míře vyskytují, a některé kousky se zaměřují výhradně na boj mezi tanky, třeba zasněžená bílá pláň jménem Gumrak. Podle toho se také odvíjejí i herní třídy. World of Tanks to sice není, ale pro leckoho včetně mě jde o vítanou změnu od všedního pěšího boje.

Válčení pro jednoho

To bychom měli mapy, zbraně, tanky, třídy, vysvětlení, jakým způsobem se hra přiklání k simulaci, takže je asi nejvyšší čas se na malý okamžik věnovat i singleplayeru. Ale zas ne moc dopodrobna, protože chvíli po jeho spuštění pochopíte, že jde vlastně jen o takový trénink boje na obou znesvářených stranách. A to nejen z hlediska častých výcvikových misí, kde se snadno naučíte vše potřebné, ale i z hlediska klasických misí, které jsou vlastně totéž, co můžete zažít v multiplayeru, akorát s boty (kampaň však lze hrát i online). Ti sice neoplývají nějak zázračnou inteligencí, ale pořád je to lepší, než v případě Ostfront 41-45, kde se jednalo o totální kretény, kteří často pochodovali v řadě za sebou jako nějaká kachní rodinka.

I přes podobnost s online složkou se tu najdou určité odlišnosti, a to hlavně co se týče možnosti řídit a vydávat rozkazy podřízeným jednotkám. Systém by se s trochou fantazie dal přirovnat k třetímu dílu Brothers in Arms, což snad mluví za vše. Zkrátka pomocí kombinace kláves a myši určujete, kam koho pošlete, a díky příkazové růžici vydáváte konkrétní příkazy. Jedná se o dost sympatické oživení, které sice jde částečně zažít i v MP v roli Squad Leedera a Commandera, ale singl je v tomto ohledu o mnoho řádů dál a pokud chcete jeden důvod, proč ho zkusit, je to určitě tohle. Koneckonců, boti vaše rozkazy poslechnou v každém případě.

Zajímavým způsobem je také řešeno umírání. Pokud schytáte kulku mezi oči, hra vás náhodně pošle do role dalšího vojáka z řad vašich AI spolubojovníků. To však neznamená, že se můžete oživovat donekonečna, počet vojáků je omezen, a i když se jejich počty často doplňují, nepřehánějte to a dávejte si bacha. Jinak jde ale vážně spíše o takový povedený trénink, kde se bez problému naučíte všechny mapy, osaháte zbraně i jednotlivé herní principy, a to bez rizika toho, že se v chatu začnou na vaši adresu hromadit nadávky typu „F*ck you noob“ nebo „Kick that idiot“.

Problémy, problémy

Zatím jsem se převážně věnoval jen pozitivním stránkám hry, takže je nejvyšší čas zmínit důvody, proč na vás níže nezáří devítka nebo desítka. Začnu třeba statistikami. Jak je v poslední době velkým trendem, Red Orchestra 2 obsahuje propracované statistiky toho, kolik nepřátel jste zabili, kolikrát jste padli, kolik her jste vyhráli, jak si vedete s tou kterou zbraní, však to znáte. Problém ale je, že statistiky často nefungují, a když už, správně se člověku zobrazí třeba po půl hodině, a to je zatraceně dlouhá doba. Nepochybuji, že postupem času to tvůrci vyladí k dokonalosti, ale zatím tu ten problém pořád je.

Něco podobného provází i achievementy v rámci Steamu. V prvních dnech to bylo peklo, většině hráčů se zaznamenávaly sotva achievementy za dokončení singleplayerových misí a v multiplayeru prakticky nic. Brzy naštěstí vyšel patch, a i když jsou teď téměř všechny achievementy opraveny, třeba cíle za dokončení výcvikových misí stále nefungují. Vzhledem k tomu, že zrovna trénink se asi nebude chtít mnoha hráčům opakovat, může pro leckoho jít o určitou nepříjemnost.

Ruská krása

Pomalu se dostávám ke konci recenze, ale na seznamu je ještě audiovizuální stránka. Za ozvučení se tvůrci rozhodně nemusí nějak stydět, zbraně zní víc než přesvědčivě, vojáci řvou působivým a uvěřitelným způsobem (i když anglicky!), hudební tóny při splnění úkolu člověka pořádně nabudí, zkrátka zvuky války tak jak by měly znít v každé hře. V kombinaci s perfektně vyvedenými mapami pak tvoří audio naprosto nevídanou válečnou atmosférou. A to nemluvím o titulní skladbě znějící v menu, tak působivou znělku jsem dlouho neslyšel.

Grafika na tom už tak dobře není. Je spíše průměrná, a i když na vysoké nastavení vypadá skvěle, už na střední je tak všední, až to ani není hezké. Všechno sice oplývá dobře zmáknutými detaily, ale samotné textury působí matně, nevýrazně, a i když by se dalo namítat, že tak by Rusko mělo vypadat, grafika Red Orchestry 2 částečně překročila únosnou mez. Neříkám, že by byla grafika špatná, to vůbec, ale z Unreal Enginu třetí generace by se určitě dalo vymáčknout víc. Zároveň se vizuální stránka nevyhnula chybám, což můžete snadno vidět na obrázku níže zobrazujícím vážně moc hezky vypadající barák. Takhle odfláklé textury sice vidíte jen na okrajích map, ale není potřeba ani moc snahy, abyste si jich všimli. A takových případů bohužel není málo.

Stalingrad je ztracen

Ačkoliv v prvních dnech provázel druhou Red Orchestru jeden problém za druhým, stačilo pár patchů a za necelý týden je hra bez nějakých větších zásadních změn. Hratelnost je zkrátka opět povedená a každého znalce určitě zaujme (nováčci a sváteční hráči na tuto hru mohou rovnou zapomenout), milovníci zbraní a tanků si taky užijí svoje, zároveň může hra sloužit jako vyhlídková jízda po legendárním Stalingradu, akorát je škoda, že stále úplně nefungují statistiky a achievementy a že tvůrci nevěnovali víc času grafické stránce. V každém směru jde ale o jedinečný titul, jenž ve svém oboru nemá obdoby a jen tak nenajde soupeře, teda pokud se ArmA náhodou nepřesune do druhé světové nebo se Valve nerozhoupe k novému dílu Day of Defeat. Ale i kdyby, Red Orchestra 2 stojí za pozornost a peníze každého příznivce komplexnějších stříleček. Třeba se v ulicích Stalingradu jednou potkáme, protože já tuhle hru jen tak neopustím.