Serious Sam 3: BFE – nostalgické vzpomínání

Kdo by to byl řekl. Historie se opakuje a na naše herní mašiny se ve vší tajnosti připlížil kus herní historie, který svůj odkaz rozhodně nehodlá popírat. A že se taky nemá za co stydět! Vždyť byly doby, kdy se za vrchol herního průmyslu považovala prostinká FPS a žádná děsně cool filmová podívaná. Byly to doby, kdy se ještě neřešila propracovanost AI a největším trumfem nepřátel byl jejich počet a hrubá síla. Doby, kdy se grafika pohybovala na úrovni Minecraftu a kdy byla rozmanitá hratelnost přílišným luxusem.

Doba se však změnila a i my kritici jsme holt trošku vybíravější. Ostatně jsme tento drastický posun vkusu asi trošku zapříčinili, takže kdo si co uvařil, to si taky sní. A přesně podle tohoto rčení u mě skončil nejnovější Serious Sam, který právě všechny ty dnes již vyčpělé principy snaživě aplikuje.

Neodolatelný masakr

Přistupovat k třetímu Samovi s podtitulem BFE jako k moderní hře ražení Call of Duty nebo Battlefieldu tak jednoduše nelze. Vždyť by se zdejší principy daly spočítat na prstech jedné ruky. Hratelnost typu vezmi si co největší kvér a postřílej co nejvíce ochotně nabíhajících potvůrek je totiž asi tím jediným, čím na nás tahle hra útočí. Tedy promiňte, zapomenout nesmíme ani na staromilský příběh a metalový soundtrack. V lecčem by vlastně mohla tahle hra připomínat posledního Duka, který to nedotáhl zrovna vysoko. Naštěstí mohu všechny fanoušky uklidnit, Sam je o poznání lepší příklad.

Návrat do minulosti?

Ale vezměme to alespoň trochu po pořádku. Abychom přeci moli všechny ty potvory postřílet, musí nám to jako správnému vojákovi někdo nakázat. A tak se náš hlavní hrdina na rozkaz nadřízených z vytopených kanceláří vypraví do ještě vytopenější Káhiry, aby ve zdejším světoznámém muzeu zajistil vědce, který jediný může zachránit svět.

Časově se nacházíme ještě před událostmi z First Encounter. Světoví vůdci si myslí, že jediné spasení před mimozemskými nájezdníky nabízí jiná mimozemská technologie a jediný, kdo může obrátit tok času a vrátit všechno do pořádku je právě náš nebohý profesor.

Jak už to tak ale bývá, všechno co vůbec jde se p****e a vy jakožto Sam skončíte uprostřed ničeho bez profesora a k tomu navíc s holýma rukama. Jo tak přesně tohle je Serious Sam. A tak než se nadějete, už vytrháváte oči nebohým mimozemským bídákům, krev teče proudem v takovém množství, že by se ani tvůrci seriálu Spartakus nemuseli stydět a hlavní hrdina hláškuje seč mu síly stačí.

Když na to má koule a autorovi scénáře se je podařilo napsat opravdu humorně, tak proč sakra ne! Sice jich je o poznání méně než v minulosti, ale i tak jsou stále oproti moderním hrám ve vysokém počtu a zábava je zaručena! Oživení je to velice příjemné a nejednou skončíte místo u stolu pod ním. No vlastně tam nakonec skončí i hráči se slabším žaludkem, protože tolik prasáren jsem už opravdu dlouho neviděl a zdejší osmnáctkový rating je ještě benevolentní.

Vzhůru na jatka!

Nakonec čemu se vlastně divím? Stačí jedno ohlédnutí za místy opravdu šílenými zbraněmi a důvod takových jatek je hned na světě. Vzít do pracek můžete jak nepříjemné věcičky na blízko, tak i ty potvůrky s trošku větším dosahem. A věřte, že třeba takové kladivo někdy může být mnohem účinnější, než pořádná brokovnice.

Všechno se ale odvíjí od druhů nepřátel. Na jednoho platí ono a na druhého zase tamto. Neodpustím si však menší pokárání za jejich rozmanitost. Oproti minulým dílům zde najdete takřka nulovou invenci a společnost vám tak budou zase dělat mrštné a pořádně nebezpečné kostry, záludní pavouci útočící na dálku nebo třeba bestie s jedním ohromným okem a čtyřmi končetinami.

Šílené je slabé slovo

Asi se teď budete trošku divit, ale i tak primitivní koncept, jako bezhlavé střílení může narazit na tvrdý odpor. Hlavním problémem téhle krvavé podívané je totiž obtížnost. V menu si sice můžete vybrat z pěti dostupných alternativ, ale ve výsledku je to stejně jedno. Lehká je totiž směšná a vlastně bych řekl nadbytečná. Zbytek pak má tristní problémy s vyvážením jednotlivých momentů.

Jednou si tak při hraní ještě prozpěvujete a připadáte si jako při sledování Ordinace v růžové zahradě, ale za dalším rohem máte klidně chuť vyhodit klávesnici oknem. Tady to jednoduše tvůrci nezvládli a momentů, které jsou přímo pekelné, je nezdravě mnoho. Nejtěžší obtížnost si pak pustí pouze masochista nebo sebevrah. Výzvy sice rád mám, ale tohle už je moc! Jedinou radou je ukládat, ukládat a zase jen ukládat.

Průměrný, ale stále dostačující kabátek

Podobně zklamán jsem byl i z grafiky. Na svůj žánr výhradně digitálně šiřitelných her je ale vlastně v pohodě. Pokud nebudete čekat vyloženě grafické orgie, přežijete třetího Serious Sama bez infarktu. Modely budov by sice mohly být rozmanitější a nechutné scény naopak méně propracované, ale lze i tento fakt přežít. Přeci jen HW nároky jsou směšné a lokace naopak mnohdy až nečekaně rozlehlé. Bohužel však platí, že koridorovější střílečku najdete jen stěží. Alespoň, že ten design nepřátel má i po letech stále něco do sebe.

Multiplayerové překvapení

Opravdu hodně velkým plusem třetího dílu je široká nabídka módu. Pokud by vás tak nebavilo stále dokola masakrovat a masakrovat stále znova a znova nabíhající masy nepřátel, můžete to samé dělat ve dvou. Ale pozor, u jednoho počítače! A to se už dneska jen tak nevidí. No jen si přiznejte, kdy jste viděli split-screen naposledy. A to ani nemluvím o legendárním režimu přežití. Tak nakolik vln nepřátel se cítíte vy?

Zajímavým počinem je i multiplayer. Ten se snaží zbořit zažité stereotypy a překvapivě se mu to daří. Koncept, kdy po mapě pobíhá najednou 16 Samů a soutěží o umístění ve světovém žebříčku mě nad očekávání bavil a určitě se k němu zase jednou rád vrátím.

Povedený stoj času

Historie se opakuje, anebo bych možná měl prostě jen říct, že žánr FPS se vrací přesně tam, kde vznikl. Třetí Serious Sam je i přes svou pro někoho nepochopitelnou zastaralost povedeným kouskem. Musíte k němu totiž přistupovat jinak a pravdou zřejmě bude, že si ho ani jen tak někdo nekoupí. Je to hra pro nostalgiky, jenž trpí zcela těmi stejnými problémy jako kdysi. Komu však ke štěstí stačí stylová muzika, poctivé střílení a krev v maximální koncentraci, ten bude jednoduše vrnět blahem. Vždyť kdo u téhle hry pomyslí na příběh, nebo filmové podání, když masakrování tolika alienů je děsná zábava.