The Evil Within – Mikamiho návrat?

Recenzovaná verze: PC

Baví vás děsem vymetat kdejakou skrýš? Pak pro vás videoherní průmysl poslední dobou chystá produkty přesně na míru. Není to ani měsíc, co jsem se krčil ve skřínce před vetřelcem a už mě tam jiná hra žene zase. Místo vesmírných monster se vám před tradičním hororovým průhledem bude procházet zase úplně jiná plejáda brutálně nechutných, ideálně pořezaných a vyšinutých jedinců. My hororoví fanoušci navíc můžeme chrochtat blahem. Ne vždycky se nám na stůl během jednoho měsíce dostane duo tak rozdílných zážitků, které mají přece jedno společné – děsit.

Detektiv v léčebně

The Evil Within na to jde od lesa a když říkám od lesa, myslím tím skutečně všechno od scénáře, přes postavy, až po herní mechaniky, které ustupují atmosféře tak, že jí nechávají dokořán otevřená vrata, kterými nezřídka proklouzne i značně zašlé klišé. Vezmu-li to kolem a kolem, musím upozornit na nezvratnou logiku Mikamiho režie, jež v zásadě originální nápady staví do ústraní, aby se kasala zejména zvětralými kousky, jako je porcování lidských ostatků motorovou pilou.

Jak nezáživná story vyrazí z bloků, tak také dorazí do cíle. Klasický start samozřejmě počítá s detektivem, podivnou psychiatrickou léčebnou a postavami, které k ranní kávě zapalují živé lidi a k večeři pozorují vymývání mozků.

„Klišé tu je protkáno pořádnou dávkou skriptů - a to berte zároveň jako doporučení a zároveň jako výstrahu, zda si Evil Within vyzkoušet či ne.“

Jde prakticky o to, jak moc jste na asijskou produkci zvyklí a jak moc vám, jako hráči, vadí lineárně poskládaný herní zážitek. Pokud si myslíte, že vám bude scénář každou hodinu vyrážet dech masivními zvraty, pak jste zřejmě hráči totálně nedotčení zvrácenou (v dobrém slova smyslu) technikou, jakou prezentují děj lidé, kterým přijde správné děsit řevem, nechutností a především krví. A pokud skutečně nedotčeni jste, pak vám můžu The Evil Within doporučit, jako parádní alternativu a absolutní protipól k Alien: Isolation. Klišé tu je totiž protkáno pořádnou dávkou skriptů - a to berte zároveň jako doporučení a zároveň jako výstrahu, zda si Evil Within vyzkoušet či ne.

Škola designu? Spíš ne...

Nebudu si hrát na tvrďáka a rovnou přiznám, že mě pořádně vyděsila jedna z úvodních scén, kdy se za naším detektivem vtrhne do chodby tlouštík s motorovou pilou, jehož stín se vám promítá díky pečlivému nasvícení na stěně vedle vás zhruba stejně dobře, jako byste celou scénu viděli v kině. Záměrně začínám tímhle zážitkem. Už on mi totiž dokázal, jak křehkou hratelnost mám zase jednou před sebou. Nějakým nedopatřením jsem onu scénu musel opakovat ne snad proto, že bych neuspěl, ale proto, že jsem se opět stal obětí netransparentního autosavu. Problém byl ale jinde, onen děsivý zážitek napodruhé už vůbec děsivý nebyl a to je v hororové hře bohužel podstatné mínus.

Netvrdím, že na skripty netrpí každá druhá hra, nicméně takový Alien nám před nějakými čtrnácti dny ukázal, jak se dá horor dělat i jinak. A nepotřeboval na to hordy zombies, motorovky ani hnis. Stačí si pořádně vyhrát s mechanikami a on se ten horor vytvoří sám. Ne, není to zdaleka tak jednoduché, na Evil Within je ovšem vidět klasická snaha upozadit hru a dát vyniknout atmosféře. To se ovšem daří jen částečně, když vám Mikami předhodí dementní, klišovité postavy, které navíc vystupují v šablonovité zápletce. Snaha vtáhnout pak vychází vniveč dvojnásob, když herní mechaniky a obecně gamedesign rozhodně videoherní historii přepisovat nebudou.

Před sebou máme survival horor s vlastnostmi, jež jsou poplatné žánru, který ctí s až děsivou riuálností. Střeliva nasbíráte málo, přesto budete odměňování za pečlivý průzkum, nepřátelé jsou nebezpeční, stejně jim ale na kobylku přijdete a volnost nějakou dostanete, nakonec vás však stejně sváže skript a tunel. Že už jste to někde slyšeli? No samozřejmě, hovořím prakticky o vlastnostech libovolného survival hororu a opět si musím vzít na pomoc vaši příčetnost, když vás odkážu na vaše vlastní preference. Hltáte hry, které vás naučí pár základních mechanik a pak vás pustí do světa orámovaného právě jimi? Evil Within si v tom případě žáídá vaši pozornost.

Sám jsem u podobných her hodně náladový a záleží na tom, v jakém rozpoložení se zrovna nacházím. The Evil Within mě osobně nachytal ve chvíli, kdy jsem v opojení z videoherního vetřelce zapomněl, jak přímočaré dovedou být ostatní horory.

Pořád to vypadá, že plivu na jinak v celku povedený hororový zážitek. Evil Within v žádném případě není špatná hra, což dokládá řada v pravdě ikonických scén, jejichž přítomnost vám garantuji. Když poprvé zapálíte nemrtvého ve snaze zamezit mu v opětovném návratu do našeho světa, věřte mi, že ucítíte vůni sirky i ve dvě ráno při cestě na záchod.

Včera vyšla demoverze pro PC.

Herně na klasiku

Celé to navíc moc hezky odsýpá, přičemž za nějakých dvanáct hodin je po všem. Ptáte se po čem všem? Váš zážitek se více méně skládá z přímočarých arén, které mají tendenci vás vést za ručičku ať už si zvolíte stealth postup, nebo svou kuší budete rozsévat smrt.

Sám jsem volil spíše první možnost s tím, že většinou jsem stejně někde škobrtnul a zbytek hnisajících zrůd jsem tak musel odpravit hezky postaru olovem. Zde se ale sluší upozornit na fakt, že i obyčejný nepřítel vydrží nepříjemně mnoho a vy si tak rozhodně nemůžete dláždit cestu krvavým masakrem.

A je to dobře, poněvadž do podobné hry rozhodně patří pocit ohrožení, který máte v Evil Within permanentně. Napomáhá mu navíc i poměrně zdařilé technické zpracování, které si nežádá ani z daleka tak vyhrocené požadavky, o nichž jsme slyšeli před vydáním. To samé se ovšem nedá říci o dalších technických aspektech v čele s naprosto scestným orámováním scény, kdy hráči na PC vidí prakticky jen třetinu plochy svého displeje. Podobně jako odemčení 60 snímků za sekundu lze ale i tenhle neduh odstranit, a přestože na to není Evil Within zcela připravené, řeší to většinu technických vad, s nimiž já osobně měl velký problém.

Vylepšovat a číst si

Kdo by si myslel, že The Evil Within nejde do hloubky, ten bude mít pravdu jen částečně. Zbraně a další udělátka prakticky od začátku nabízí možnost vylepšení. Takového benefitu s chutí využijete na speciálním místě, kde si lze v elektrickém křesle (!) třeba zvětšit kapacitu zásobníku. Nejde o nic převratně inovativního, jen potěší tradičně parádní, střelené zpracování jinak naprosto běžné herní mechaniky.

Do hloubky jde hra i ve chvíli, kdy vám nabídne spoustu sběratelských materiálů, kterými se můžete libovolně pročítat a dotvářet si tak pozvracené panorama místního světa. Děj je bohužel tak nezáživný, že vás taková kratochvíle pravděpodobně stejně nevytrhne a popravdě to bude chtít opravdu řádného fanouška asijského hororu, aby se podobnými maličkostmi vůbec někdo zaobíral.

Do Asie za hororem?

Že pořád nevíte, zda se do světa Evil Within pustit nebo ne? Po dlouhé době bohužel nemůžu jinak, než celé dilema nechat na vás. Kdyby The Evil Within přišel v jiné době než Alien: Isolation, pak bych se nebál hororovým fanouškům Mikamiho poslední dílo doporučit. I přestože se ale jedná o velmi rozdílné hry, v jádru jim jde o hráčův strach. A tam klišovitý Evil Within často selhává.