The Witness - víc než jen inteligentní bludiště

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Hrát The Witness je náročné. A to hlavně po intelektuální stránce. Hra po vás nechce rychlost ani přesné reflexy. Nezáleží jí, jak dlouho budete jen stát a zírat na zdánlivě neřešitelný problém. V nějaké střílečce byste chystali kulku do hlavy, případně by na vás jiný voják křičel, co máte dělat. Ale tady se nestane vůbec nic. Svět se nikam nepohne. Nijak vám nevyjde vstříc a můžete čekat do zbláznění, ale v tvrdohlavosti The Witness prostě nepředčíte. Jestli ale máte pocit, že je to jen jakýsi konglomerát hádanek zabalený do hezké grafiky, tak se už nemůžete více mýlit.

Frustrace jako herní princip

Frustrace může být ústředním hnacím motorem. To dokládá i milovaná (a mnohými nenáviděná) série Dark Souls. U dnes recenzované hry je situace obdobná, akorát cílem není osvojit si soubojový systém, ale naučit se číst v pravidlech hry. To je disciplína nadmíru náročná a troufám si tvrdit, že se s ní v takto ryzí podobě nesetkáte mnohdy ani na vysoké škole. A to právě proto, že od tvůrců nedostanete příručku, ale budete si na to muset přijít sami.

Dobře, každá překážka je ilustrována destičkou s bludištěm, na které musíte nakreslit správnou cestu. Co po vás ale hra chce, je vystoupit o úroveň výš a zasadit si problém do širšího kontextu. Ačkoliv většina bludišť vypadá minimálně podobně (mnohdy se liší třeba tvarem), tak pokaždé je třeba zvolit úplně jiný princip řešení. Úkoly tak můžeme rozdělit do dvou skupin – nejzákladnější jsou takové, které berou v potaz pouze destičku. Všechna potřebná pravidla budete mít zakreslena v ní. Druhým typem jsou bludiště, jejichž řešení se nachází mimo destičku. A pak tu jsou samozřejmě situace, kdy se oba druhy kombinují.

„Pod příběhem si nesmíte představit monology, dialogy nebo dopisy schované pod kameny.“

Jak už bylo zmíněno, hra vám nedá žádnou nápovědu, jak jsme zvyklí u jiných logických titulů, kdy tradičně po chvilce bloumání vyskočí drobné nakopnutí nebo upozornění na nějaký detail. The Witness vám hraní tímto způsobem neulehčuje. Mnohdy je to frustrující, protože se koukáte na destičku, běháte okolo a nemůžete přijít na nic zvláštního. V takový moment máte jedinou možnost – jít zkusit něco jiného a vrátit se později.

Během hraní se mi to stalo několikrát a pokaždé jsem na to nakonec přišel, chytnul se za hlavu a cítil se skvěle. Právě ten poslední moment je důvodem, proč hra volí cestu naprosté ignorace hráče. Sama vás nijak neodmění. Když vyřešíte jeden zapeklitý problém, akorát se odemkne další zapeklitý problém. Neozvou se fanfáry, nezazní epická hudba, nezobrazí se hvězdy, gratulace a rozhodně vás nikdo nepoplácá po zádech. To uspokojení tak musí být vnitřní – musíte na sebe být hrdí, že se vám něco povedlo, aniž by vás pochválil kdokoliv jiný. Musíte si prostě vybrat, zda je pro vás lepší pocit, když v přímočarém koridoru zastřelíte pět tupých vojáků a hned z vás udělají generála, nebo když hra dá prostor vám samým, abyste se cítili dobře. Je ovšem naprosto pochopitelné, pokud někdo takový přístup odmítne a hru kvůli tomu zavrhne.

Téměř otevřený ostrov

Jakmile ovšem pochopíte, co po vás hra v danou chvíli chce, tak se můžete do hry zažrat jako do žádné jiné. Ostrov je totiž plný tajemství a určitě vás nepřekvapí, že je také hlavním protagonistou celé hry, když tu kromě vás ani jiné živé bytosti nejsou. Od prvních momentů budete mít pocit, že je celý svět zkonstruovaný a má nějaký svůj vlastní význam. Nikdy se také nezbavíte nutnosti obdivovat jeho krásy, ale zároveň vás nepřestane mrazit z toho, jak tajemně, opuštěně a nehostinně občas působí.

Herní kulisy tu totiž v žádném případě nejsou pouhými kulisami. To právě ostrov vypráví příběh, který ale není vůbec lehké sledovat. Pod příběhem si nesmíte představit monology, dialogy nebo dopisy schované pod kameny. Nic takového tu vůbec nenaleznete. V tomto směru pro vás hra zůstane až smrtelně mlčenlivá. Příběh vypráví okolí a hádanky, které ho vyplňují.

Opět ale musím zdůraznit, že sledovat takový příběh je nesmírně náročné a nedivím se nikomu, kdo to jednoduše odmítne. Každý má právo pokládat hry za zábavu, u které se dá odpočinout, případně jako zážitek, který vás potrápí spíše emocionálně než intelektuálně. Pro takové lidi ale The Witness není a za své peníze by mohli dostat mnohem méně obsahu, než kolik ve hře najdou jiní. Vždyť tu nehraje ani hudba, což má dokreslovat pocit osamělosti.

Na všem záleží

Může to znít až příliš jednoduše, ale pokud vám do hraní mám dát jednu radu, tak vás musím upozornit, abyste si všímali naprosto všeho. Na ostrově není nic vytvořeno náhodou. Vše je pečlivě vykonstruované a vše má svůj význam. To platí i pro hádanky. Pokud je chcete úspěšně vyřešit, tak musíte vzít v potaz naprosto vše. Protože vše hraje roli, ačkoliv ne vždy najednou (ale i takové případy tu jsou). Pokud jste byli zvyklí na to, že stromy a keře jsou jen prostředím a kulisou, tak The Witness vás vyvede z omylu. Také zapomeňte na to, že oprýskaná zeď má jen a pouze působit věrohodně. Tady platí úplně jiná pravidla.

Je naprosto v pořádku, když na něco nebudete moci přijít. Abyste hru dohráli, tak musíte projít jistým vývojem. Když jsem se do některých lokacích po pár dnech vrátil, hned jsem věděl, co mám dělat, ačkoliv minule jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Důležité je, že se pokaždé dostanete do cíle. Někdo možná pomaleji a jiný rychleji. Ale do cíle se nakonec dostanete, jen musíte přijít na to, jak přepnout své myšlení na úplně jiný režim.

„Úhlavní nepřítel se skrývá ve vás a vašem myšlení.“

S tím souvisí jedno naprosto zásadní upozornění. Pokud máte v plánu hru skutečně hrát, tak se nedívejte na průvodce nebo dlouhé gameplaye. Pokud se někde zaseknete, tak to neřešte hledáním návodu na internetu. Tím byste vlastně překročili herní princip a další hraní by tak ztratilo smysl. Úplně byste se připravili o ten pocit satisfakce, když problém vyřešíte, protože už by nezbyl nikdo, kdo by vás pochválil. Zároveň platí, že pokud nepochopíte jeden princip, tak už nepochopíte nějaký další, který na něj navazuje. Proto je důležité hrát za sebe a snažit se vyhnout všemožným průvodcům, které jistě už teď existují.

Pokud se do ostrova zamilujete, tak v něm budete moci strávit další desítky hodin plněním vedlejších rébusů. Jistě si brzy všimnete, že jsou mapy a bludiště vepsány přímo do prostředí. Jejich hledání a plnění se může stát zajímavou aktivitou po dokončení hry, nebo když se zrovna nemůžete pohnout z místa. A opět tu platí to co u hlavních rébusů – na všem záleží a musíte se naučit na problémy koukat jinak. Také můžete nalézat krátké audionahrávky, na kterých jsou citace vybraných osobností. Nikdy nevypráví konkrétní příběh, ale dokreslují atmosféru místa a mnohdy vrhají na lokaci nové světlo.

Nelítostný nepřítel

Mnozí lidé ve hře vidí nelítostného nepřítele, který se vám nechce otevřít a je velmi těžké ho zkrotit. Úhlavní nepřítel se přitom skrývá ve vás a vašem myšlení. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsem k řadě úkolů nejprve přistupoval krátkozrace a musel překonat sám sebe, abych se ve hře pohnul dál. Najít řešení se mi mnohdy povedlo třeba v noci před spaním nebo ve sprše (kde se mi nejlépe přemýšlí) – hned jsem musel hru zapnout a řešení vyzkoušet. A k mému překvapení jsem na to většinou přišel tehdy, když jsem tupě nezíral do televize. Najednou mi to prostě došlo. Ten pocit zadostiučinění je téměř nepopsatelný. Cítil jsem se jako král. Alespoň do chvíle, než jsem se znovu zasekl.