Torchlight 2 – konečně pokořitel Diabla?

Je mi jasné, že vstupuji na zatraceně tenký led, když řeknu, že je pro mě třetí Diablo tak trochu zklamáním. Ne snad, že by to byla špatná hra, jen je taková… nijaká. Téměř slyším, jak už žhavíte klávesnice v sekci komentářů, ale nechte mě to vysvětlit. Blizzard jako vždy pustil na trh po všech směrech vyladěnou hru, která i přes porodní obtíže baví miliony hráčů po celém světě. A to je dobře! V mých očích mu ale chybí to „něco“, co by mě u titulu donutilo strávit desítky hodin a nervózně přešlapovat, když pod rukou necítím příjemně zahřáté hlodavčí tělo. „Něco“, co jsem našel v Torchlight 2. Něco, co v něm musí najít každý, kdo by si místo Diabla 3 raději zahrál k dokonalosti dovedený druhý díl.

Protože, nalijme si čistého vína. Novinka Runic Games není de facto ničím jiným, než velice věrnou kopií legendárního Diabla 2. Ovšem s dostatkem drobných úprav a změn na to, aby vám stálo za to pouštět se do hraní důvěrně známé gamesy. Ve zkratce řečeno, nové Torchlight je stejně jako předchůdce izometrickým fantasy/steampunkovým RPG s kamerou vycentrovanou na hlavního hrdinu, nebo hrdinku, s nímž pobíháte po rozmanitých lokacích a sekáte, střílíte, čarujete i ničíte. To vše v honbě za víc zlaťáky, lepší výbavou, zkušenostními body a s tím spojenými novými schopnostmi.

K tomu si připočtěte desítky rozličných nepřátel explodujících pod vašimi údery ve spršce krve a úlomků kostí a je jasné, že tvůrci moc dobře věděli, jakou hru chtějí dopravit na trh. Po nějakých dvaceti hodinách hraní, s cca 50 překonanými levely a plným inventářem těch nejlibovějších předmětů nastupuje finální boss a nikoliv konec, ale nový začátek. Tak jako Diablo, a vlastně jakékoliv jiné klikací RPG, i Torchlight nesází na příběh, který je stejně plný klišé a předem předvídatelných zvratů. Ne, tím hlavním lákadlem je vysoká míra replayability, kterou zajišťuje nejen čtveřice rozdílných povolání (Embermage, Outlander, Berserker a Engineer) a náhodně generovaný obsah, ale rovněž vývojové stromy, které se starají o to, že i pokud se pustíte do hraní znovu s tím stejným povoláním, váš zážitek se od toho předchozího může diametrálně lišit.

Ať už se na to díváte z jakéhokoliv úhlu pohledu, Torchlight 2 vás prostě nemůže jen tak začít nudit. Z velké části i proto, že vývojáři hodili zažitá pravidla do koše a od samotného počátku se tak kupříkladu můžete dostat k celé řadě zajímavých kusů vybavení, na které byste jinak čekali dlouhé hodiny. Proč že? Prostě proto, že je to ohromná zábava. Po pár desítkách minut tak není problém pobíhat po herním univerzu se setovou zbrojí poskytující celou řadu bonusů a tolika lákavými zbraněmi, že musí stát na místo ve vašem prvním a druhém slotu frontu. Ono s předměty je v Torchlight 2 vůbec sranda. Drtivá většina z nich má totiž kromě základních ještě celou řadu speciálních statistik a hlavně, jak se stalo dobrým zvykem, sloty pro šutry všeho druhu, které je ještě o chlup vylepší.

Dřív nebo později ale zevšední všechno, tomu se dá zabránit jen velice těžko. A proto udělalo studio Runic vstřícný krok směrem k hráčům a titul jim otevřelo. Protože když už nemůže Torchlight 2 soupeřit s novým Diablem v oblasti herní mechaniky, kterou má Blizzard vždy zmáknutou na jedničku, může přilákat zájemce možností generování uživatelského obsahu. To se sice týká víceméně jen předmětů, ale i to se počítá! Jak ostatně zmínil jeden ze zahraničních kolegů, kolem Vánoc nebude jistě problém prohánět se po světě ve snaze dosáhnout stého levelu, zatímco jste oháknutí jako barbar Conan.

Neméně důležitou věcí v boji se stereotypem je i prostředí. Samozřejmě, máme tu relativně nezajímavé pole a louky, malá městečka, lesy i jeskyně a tak dále, ale ačkoliv to má v podstatě každá hra tohoto typu, o to teď nejde. Je třeba se totiž zaměřit na způsob, jakým jsou jednotlivá prostředí vytvářena. Na to si dal Runic dohromady chytrý algoritmus, jenž odvádí po čertech dobrou práci. Každá jedna lokace díky tomu vypadá jako by si s ní někdo pohrál ručně, ale současně máte jistotu, že to nebude zívačka ani při opětovném procházení. Jedinou výjimkou, nebo mi to tak alespoň přišlo, jsou příběhové dungeony, které byly bohužel při každé návštěvě totožné.

Každé místo je ovšem protkáno dostatkem vedlejších úkolů a rozličných mini-hříček, aby vás to mohlo nechat chladnými. Třeba takové rybaření je fajn oddechovka. Pokud zrovna netřímáte v rukou dynamit, sestává z nahození udice a pak stisknutí příslušného tlačítka ve správnou chvíli. Na první pohled primitivní zadání, jehož provedení už ovšem tak prosté není. Pokud se vám nicméně zadaří, inventář se vám začne plnit nejrůznějšími druhy ryb, kterými je možné krmit vašeho mazlíčka (každá postava má od počátku jednoho – na výběr je z asi šesti druhů – který má své výhody i nevýhody). Ten vám za to ovšem nebude pouze vděčný, ale na krátkou chvíli se taktéž může změnit v jinou rasu, ať už to bude pavouk nebo jakýsi modrý malý cosi. S tím se mu samozřejmě změní i atributy a nasnadě je strategické kalkulování. Ne každý boj můžete vyhrát sami.

Obzvlášť pokud jste odvážlivci a z nabízených obtížností automaticky volíte ty nejtěžší. Ty skutečně dokáží potrápit vás i váš karpální tunel a souboje se díky nim stanou takovými… nevím jak bych to… předvídatelnými. Jinými slovy, stojíte na místě, zběsile klikáte a na střídačku pijete lektvary doplňující zdraví a manu. Ještě výraznější to je na nejlehčí úroveň, kdy se není třeba ani moc snažit, ale hádám, že o tom to je. Bossové jsou naštěstí odborníci na slovo vzatí a bez ohledu na zvolenou obtížnost vám dokáží zatopit. Každý je totiž jiný a to co fungovalo na prvního, nemusí fungovat na čtvrtého. Je proto třeba pravidelně měnit strategii a neustále zkoušet něco nového.

Pokud si ovšem vyberte postavu pro boj zblízka, připravte se, že v závěrečných fázích hry se řádně zapotíte. Projevuje se tam totiž nepříjemná nevyváženost protivníků, kteří vám tak téměř bez ohledu na vaši výbavu dokážou dvěma, třemi kuty sebrat většinu životů. Problém, který charaktery operující z bezpečné vzdálenosti nikdy nezaznamenají. Snad se brzy objeví nějaký patch, jenž by si s tím poradil. V opačném případě je totiž třeba tomu kompletně přizpůsobit vývoj vaší postavy a veškeré skill pointy ke konci cpát do zdraví a obrany. Na druhou stranu, to je asi jediná opravdová výtka, kterou vůči druhému Torchlight mám.

Pravda, ještě je tu oblíbené téma audiovizuálního zpracování, u kterého musí hráči, jenž si stěžovali na první koncepty Diabla 3, řvát v nekonečných mukách. Ale mně se prostě tahle barevná sranda vždycky líbila a to, nutno podotknout, mnohem víc než sterilní temné zpracování Diabla. Jak ale s oblibou zmiňuji, tohle je věc, jež je v první řadě o osobních preferencích a komu se to nelíbí, jen těžko to změní. Navíc výhody Torchlight 2 jako libová cena (20 dolarů, oproti téměř šedesáti, které vyhodíte za Diablo 3), nebo online kooperativní mód až pro šest hráčů, jsou dostatečně pádné na to, abyste mu dali šanci. Nevěřím tomu, že byste snad byli zklamaní.