World of Final Fantasy nabízí hodně a zároveň málo

Recenzovaná verze: PlayStation Vita

Žila byla jedna herní série, která se každým dílem posouvala trošku někam jinam. Jednou si hrála více na strategii, jednou na RPG, jindy si odskočila na pole hudební zábavy a také se nás snažila, a stále snaží, zaujmout svými spin-offy pro chytré telefony nebo přilákat MMO hráče. Dokonce párkrát zabrousila na plátna kin a nemůžu říct, že by šlo o vyloženě špatné filmy. Tedy snad kromě The Spirit Within.

Ano, chytří už poznali, že mluvím o sérii Final Fantasy (ono to zase z toho nadpisu není tak těžké poznat), kterou zná snad úplně každý. I ten, co v životě žádný díl nehrál. Nakolik hluboko ale uvízly jednotlivé herní díly v mozkových závitech hráčů, nedokážu ze své pozice posoudit. Nicméně se vsadím, že si asi každý z nás bez menších problémů vybaví nějakou ikonickou postavu, scénu nebo hudební melodii. Osobně si myslím, že díky tomuto povědomí vznikla i následující hra, nesoucí jednoduchý (a velmi výstižný) název World of Final Fantasy.

A vy jste kdo?

Hru World of Final Fantasy jsem v posledních týdnech hrál na kapesní konzoli PS Vita a tak prosím vnímejte tuto recenzi s mírným odstupem. Věřím totiž, že se na konzoli PS4 některé její nedostatky neprojeví, ale nebudeme odbíhat a půjdeme na to pěkně postupně.

Co je u obou verzí na 100 % určitě stejné, je příběh. Square Enix nám ve World of Final Fantasy nabídl dvojici úplně nových hrdinů, dvojčata Lanna a Reynn, kteří hned v úvodu… no prostě trpí výpadkem paměti. Možná jde o narážku na první díly série, které začínaly podobnou ztrátou paměti, a tak působí příběh na první pohled trochu moc jednoduše.

Ale už při druhém pohledu zjistíte, že si pro nás scénárista a režisér Hiroki Chiba připravil společně s Yasuhisou Izumisawou a Tetsuyou Nomurou (tvůrci postav) a skladatelem Masashi Hamauzou krapet hutnější polívčičku, která může být jistě kvalitní oslavou 30. letého výročí série, ke kterému dojde příští rok. Zároveň si díky World of Final Fantasy můžete zkrátit čekání na regulérní patnáctý díl série. A dokonce vám může více sednout i genderově vyvážená dvojice hlavních hrdinů sourozenců.

„Svět Grymiore je poskládán z různých lokalit celého Final Fantasy univerza a hlavně jej obývají stará známá, ale i nová monstra. Kromě nich narazíte na města a lokality, obývané malými lidmi Lilikiny.”

Jak už jsem zmínil výše, trpí naši hlavní hrdinové na začátku příběhu amnézií a aby získali zpět své vzpomínky, jsou vysláni na cestu do světa jménem Grymoire. Ten je poskládán z různých lokalit celého Final Fantasy univerza a ještě jej obývají stará známá, ale i nová monstra. Kromě nich samozřejmě narazíte na města a vesnice, obývané úplně malilinkatými lidmi Lilikiny. Tvůrci je sice nazvali Lilikinové, ale vzhledově jde prostě o postavičky ve stylu chibi.

Naše sourozence tito “pidilidi” vnímají logicky jako obry a hned je spojují se svým nejznámějším proroctví světa Grymoire, ve kterém se mluví o obrech z hor (Lann a Reynn totiž bydlí ve čtvrti Nine Wood Hills). Bohužel se díky tomu sourozenci dostávají do soukolí boje mezi zdejšími soupeřícími frakcemi - domorodými Lilikiny a stoupající hrozbou Bahamutí armády. Ale všechno není tak černobílé a Lann a Reynn jsou některým mocným světa Grymoire až moc známí a ti je nazývají Mirage Hunters. Proč, na to si budete muset přijít při hraní sami, protože se mi nechce z příběhu prozrazovat víc, než je nezbytně nutné.

Noví potkávají staré známé

Díky svým schopnostem se Lann a Reynn umí proměnit do velikosti Lilikinů a tak nemusí všude budit hrůzu a děs a působí tak na své okolí důvěryhodněji. Lilikini jim tak začínají důvěřovat a dvojčata pro ně můžou občasně splnit nějaký ten vedlejší úkol, ale hlavním trhákem hry budou asi jiné postavy než běžní civilisté. Jde totiž o staré známé z celé série Final Fantasy, kteří vám v příběhu dost vydatně pomůžou kupředu nebo se díky nim o sobě dovíte něco nového.

Takže se můžete časem těšit na setkání s Warriorem of Light z prvního Final Fantasy, na Refii z trojky, Rydiu z Final Fantasy IV. Dále jsou zde Bartz, Gilgamesh a Faris z pátého dílu, Terra, Edgar a Celes z šestky, Cloud, Tifa a Shelk z Final Fantasy VII, Squall a Quistis z Final Fantasy VIII, Vivi a Eiko z devítky, Tidus a Yuna z desátého dílu, Lightning a Snow z Final Fantasy XIII a třeba Sherlotta z Final Fantasy Crystal Chronicles: Echoes of Time.

Pokud vám ale ve výčtu výše někdo chybí, nevěšte hlavu. Časem narazíte na další známé tváře a jiné půjde do hry dostat formou stahovatelného obsahu, třeba Sephirota. Tyto postavy ale nejsou v Grymoire návštěvníky, ale jde spíše o alternativní verze, které zde žily vždycky už od svého narození a k jejich životním příběhům se postupně dostanete formou vedlejších misí.

Ve světě World of Final Fantasy se ale nevyskytují pouze přátelé a nepřátelé, ale také již zmíněná monstra. Těm se zde říká jednoduše Mirage a vašim úkolem je proti nim bojovat a také je chytat. Princip odchytu je velice jednoduchý, musíte provést něco, po čem jde miráže (omlouvám se za to počeštění, ale mě se to prostě líbí) odchytit. Na každého zabírá něco jiného, stačí způsobit fyzické poranění, jiného očarovat a další třeba vyléčit a následně se jej pokusit chytnou a přidat do sbírky. S takto chycenou miráží můžete začít bojovat.

Protože jich je ale opravdu hodně, stane se časem z lovení miráží něco jako kopie Pokémonů a může dojít i k určitému stereotypu. Hlavně v druhé půlce hry, kdy začne být náhodných soubojů čím dál víc, ještě k tomu víceméně stále narážíte na stejné typy nepřátel, a tak dokola opakujete prakticky totožnou strategii. Až do omrzení.

Vyvolej, přivolej, vyčaruj… prostě summoni!

Bojový systém World of Final Fantasy spoléhá na jednoduchý princip kámen x nůžky x papír. Ohnivý miráž logicky více ublíží vodnímu a vodní zase kamennému, ale podstatnou novinkou je možnost jednotlivé schopnosti potvůrek navzájem kombinovat. Do boje si s sebou vždy Lann a Reynn berou dvě dvojice dalších miráží, které si postaví na hlavu. Ano, čtete dobře.

Na první pohled to působí dost vtipně, ale své kouzlo to jistě má. Miráže se ve hře dělí podle velikosti na S, M a L, přičemž Lann a Reynn mají v normální podobě velikost L a jako Lilikini M. Ve velikosti L si tak na hlavu dá Lann jedno Mko a pak ještě jedno Sko. Pyramida navíc musí být stabilní, jinak se při boji může rozpadnout, ale sami si časem najdete účinnou strategii. Můžete se samozřejmě proměnit do Lilikin podoby a vytvořit pyramidu z miráží velikosti S a L a být uprostřed, což se mi osobně třeba osvědčilo daleko více. Dalším kladem této strategie je možnost “naskládat” na sebe úplně rozdílné typy a eliminovat tak jejich potenciální slabé stránky.

Odradit někoho bohužel může klasický soubojový systém série Final Fantasy Active Time Battle, který je ze začátku těžkopádný, ale jde jen o zvyk. Trošku mi spíše vadilo, že tvůrci nijak nedokázali využít možnosti dotykové obrazovky Vity, protože zjednodušená forma ATB si o to vyloženě říkala. Šlo by pak hrát hru klidně i jednou rukou a přitom by vůbec neztrácela tempo.

Miráže pak spolu s vámi klasicky levelují. Za každou další úroveň dostávají bod a za ně jim ve stromu dovedností odemykáte schopnosti a druhy útoků nebo pasivní dovednosti. Každá schopnost může stát jiný počet bodů a na konci dovednostního stromu je šance odemknout si další, větší nebo menší, formu miráže.

„XL monstra jsou ve World of FInal Fantasy spíše velmi efektní na pohled a je radost se na ně koukat. Bohužel jsem z nich moc velký užitek necítil, ale rád jsem je z estetického důvodu často používal.”

Kromě klasických potvůrek se časem dostanete ještě ke dvěma typům pomocníků, kteří dokáží změnit poměr sil na bojišti. Prvním z nich jsou miráže velikosti XL a druhou summoni. XL monstra jsou ve World of FInal Fantasy spíše velmi efektní na pohled a je radost se na ně koukat. Bohužel jsem z nich moc velký užitek necítil, ale rád jsem je z estetického důvodu často používal. Bohužel jsou jejich akce vázány na magickou energii a po jejím vyčerpání tyto megamiráže zmizí, i když ještě nepřišly o všechny životy.

Účinným pomocníkem jsou pak summoni, které si s sebou můžete vzít vždy nanejvýše tři. Než je ale povoláte do boje, musíte si při běžném souboji nabít speciální měřák. A asi nemusím říkat, že správně načasované vyvolání summona vám dokáže zachránit krk. Tyto “deus ex machiny” jsou pak vždy postavy z klasických dílů série Final Fantasy.

Všeho moc je někdy zbytečně na škodu

Bohužel i ve World of Final Fantasy najdeme nějakou tu pihu na kráse. Prvním nedostatkem PS Vita verze hry je technické zpracování. Nemyslím tím teď grafiku, která bude u PS4 verze jistě dechberoucí, ale pokud ji zredukujete pro kapesní konzoli, dojde k posunu kvality dolů. Nicméně i tak zůstává obří svět Final Fantasy prostě nádherný, ale časem je až moc vidět, jak handheld hardwarově nestíhá. Loadingy mezi jednotlivými souboji se protahují, pokud chcete projet přeplněný inventář, tak musíte počítat s odezvou tlačítek a při úpravě vaší “pyramidy” miráží, dokonce s pomalejším dokreslováním jednotlivých postaviček.

Velkým problémem je právě načítání. Kapesní formát hře vyloženě sluší (v čekárně u doktora dáte jeden souboj, v zácpě na okruhu města druhý a při vaření kávy v práci další dva až tři), ale jak množství soubojů v druhé půlce vzrůstá, pořád čekáte na nějaké načtení. Loading souboje, loading po souboji, což dohromady někdy trvá déle než celý souboj. Dcera se mě dokonce několikrát ptala, jestli Vita úplně nezatuhla.

„Létající miráže vás totiž mohou přenést do nepřístupných míst, ledové zase vytvoří most přes vodu, elektrické dokážou aktivovat dveře a generátory a zemní zase rozbijí zátarasy.”

Ale čert to vem, asi největším nedostatkem hry je její velikost. Nebo spíše velikášství, abych byl přesnější. Myšlenka nacpat do World of Final Fantasy co nejvíce různých postav vede k jednomu. Pořádně si je neužijete. Někteří vás sice budou chvíli provázet (Výborná je třeba část, kdy vám Snow nabídne své služby, nebo když se objeví Squall, který v blbostech a hláškách pěkně sekunduje ne moc brisknímu Lannovi.), ale osobně jsem se třeba těšil na Tifu nebo Lightning a obě dostaly v příběhu bohužel velmi málo prostoru. Tvůrci se to asi snažili doplnit vedlejšími příběhovými linkami, ale ty mi občas vyloženě nesedly a zůstával po nich spíše pocit prázdnoty.

Osobně mi taky chyběly nějaké těžší hádanky a úkoly, při kterých bychom potrápili mozkové závity. Objevovalo se jich celkem málo a když už byly, tak s nimi i moje dcera, která chodí do druhé třídy, neměla moc velký problém. Vyloženě nevyužitý mi přišel i potenciál speciálních schopností miráží. Létající vás totiž mohou přenést do nepřístupných míst, ledové zase vytvoří most přes vodu, elektrické dokážou aktivovat dveře a generátory a zemní zase rozbijí zátarasy. Ale ono jich bylo tak nějak málo, takže vás to vůbec nenutilo tahat s sebou všechny typy miráží a prakticky jste ani nemuseli uvažovat nad rovnoměrným vybalancováním skupinky. Nebo přemýšlet nějak moc dopředu.

Potlesk přichází nakonec!

Ale abych jen nehaněl. Z předchozí kapitolky můžete nabýt dojmu, že je hra vyloženě špatnou, ale opak je pravdou a nerad bych vyvolal dojem, že se investice do World of Final Fantasy nevyplatí. Mohl bych se tady ještě dlouze rozepisovat o režimu Colliseum, kde můžete porážet různé miráže, nebo o posilování jednotlivých postav takzvanými Mirajewels. Chtěl jsem dokonce původně zabrousit i na prezentaci kouzel, na vzhled miráží, ale ono to jaksi není třeba.

„Hra vám i přes všechny zápory učaruje. Prostředí není obrovské, ale je nádherné, nenudí a pokaždé nabídne něco nového.”

Hra vás totiž i přes všechny své zápory očaruje. Prostředí není obrovské, ale je nádherné, nenudí a pokaždé nabídne něco nového. Jiný druh řešení hádanek, jiné vlastnosti miráží nebo dokonce přidá další rozměr k pohybu. Pohybujete se lesem, pouští, na obřím mostě, po vodě, ale i pod vodní hladinou. Cestou narazíte také na vyloženě obří jedince, se kterými je souboj nejen otázkou cti ale hlavně umu a správného načasování kouzel nebo použitých vlastností.

Pro někoho pak může být mírně matoucí množství postav, vyskytujících se ve hře, ale i na to vývojáři mysleli a tak “doma” u dvojčat najdete ve videoherní konzoli, připomínající PS2, seznam všech již objevených miráží a přehled důležitých postav, včetně jejich 3D modelu, popisu vlastností, ale i výskytu v jednotlivých dílech série. Zapamatovat si totiž všechny po nějakých 45 hodinách hraní hlavního příběhu prostě nejde.

A všechno to, o čem se tady sáhodlouze rozepisuju, doprovází vyloženě dokonalý soundtrack! Jde sice částečně o remixy známých skladeb, ale najdou se i nové hudební linky. A dokonce některé miráže nabízí svůj vlastní, originální hudební doprovod. Časem jsem dokonce zjistil, že si pořád broukám nějakou písničku a po usilovném uvažování mi došlo, že jde o melodii z úvodní lokality Plazza 99. Dcera si zase vyloženě zamilovala soubojovou hudbu a už se těší, až si časem pustíme World of FiInal Fantasy na PlayStationu TV.