Čím jsme se bavili v září a na co se těšíme v říjnu.
Martin Zavřel - 2 roky s vámi
Ke komunitě Zing magazínu jsem se přidal v září 2019. Loňské září jsem psal, že to uteklo jako voda. Letos mám naopak pocit, jako kdybych tady s vámi byl odjakživa. Je to díky tomu, jak příjemně se mi povedlo "zabydlet" mezi vámi, čtenáři magazínu, se skvělou redakční partou. Po 21 letech herní novinařiny v různých magazínech se právě na Zingu opravdu cítím jako doma, mezi svými, mezi hráči všeho druhu, zapálenými pro hry jakožto naším nejoblíbenějším koníčkem. Musím vám znovu poděkovat, že se sem vracíte a že díky vám můžeme dělat tuto báječnou práci.
Díky vám můžeme dělat tuto báječnou práci.
Letošní září jinak bylo velmi silným startem předvánoční sezóny. Kromě několika povedených velkých titulů jsme se dočkali také mimořádné kanonády menších indie her, které bohužel v tak silné konkurenci místy nevynikly tolik, jak by si zasloužily. Určitě se alespoň k některým z nich vrátíme ještě v říjnu. Bylo mi některé dny opravdu smutno, když jsem viděl, jak nás menší vývojáři a vydavatelé bombardují emaily s kódy na velmi zajímavé projekty, které prostě nebylo v našich silách stíhat.
U velkých her chápu, proč se tlačí na předvánoční trh (krabicovky jsou ještě pořád vděčným vánočním dárkem, podobně jako třeba knihy), ale těm menším bych doporučil najít si jiné měsíce v kalendáři. Již teď je navíc jasné, že v podobném duchu bude pokračovat i říjen, kde nás také čeká výbušný mix velkých i malých titulů. Kterým z nich se budeme věnovat přednostně, to můžete rozhodnout tradičně už od dnešní půlnoci v naší pravidelné anketě o nejočekávanějších hrách měsíce.
Ondřej Partl
Budu k vám upřímný, září mi opravdu vrátilo chuť do videoher, jelikož konečně se jednalo o měsíc, v jehož rámci dorazila hromada vyložených pecek. Celá tato úspěšná pouť pro mě započala hned na startu, kdy jsem si zakoupil nové CRPG v podobě Pathfinder: Wrath of the Righteous. Předchozího Kingmakera mám sice v knihovně, ale stále jsem se k němu nedostal, nicméně tento následovatel mě uhranul svou kolosálností, detailností a propracovaností, kdy před autory opravdu smekám klobouk. Kvůli různým záležitostem jsem sice ve hře prozatím nestrávil tolik času, kolik bych reálně chtěl, ale věřím, že to brzy napravím.
Následně jsem se přesunul k líbezným indie hrám. První z nich je psychedelicky pestrobarevná jízda The Artful Escape od týmu s výborným jménem Beethoven and Dinosaur. Jednalo se o úžasný příběh o hledání sebe sama a tíze nastavených očekávání, jenž je okořeněn o hudební tematiku a s tím spojenými stylovými hudebními „čísly“, které jistě pohladí po duši nejen kytarové nadšence. No a druhým titulem bylo Tails of Iron, o němž jsem se rozpovídal v naší recenzi.
Zcela upřímné překvapení mě ovšem čekalo i v rámci mainstreamu. Ten mě už z velké většiny spíše míjí, ale čas od času se urodí nějaký titul, který mě dostane do kolen. A tím se tentokrát stal Deathloop. Ten z marketingových materiálů vypadal ve skutečnosti spíše odpudivě a nechával mě zcela chladným. Avšak po dohrání (dokonce na platinovku) se musím mým oblíbeným autorům z Arkane omluvit, kdy sám sobě fackuji, že jsem o nich někdy pochyboval. Deathloop je totiž brilantně vystavěnou záležitostí, která v sobě kombinuje Memento od Christophera Nolana, rukopis Quentina Tarantina, art deco estetiku, bravurně namluvené postavy, vymakanou hratelnost a výborný pocit ze střílení a celého vašeho počínání. Prostě jedna velká radost, jíž by si nikdo neměl nechat utéct. A za mě prozatím asi nejlepší AAA hra roku.
Ovšem pokud se podívám směrem do října, tak jsem ve skutečnosti rád, že září bylo tak nabité, jelikož desátý měsíc v tomto roce nenabízí jedinou hru, na kterou bych se vyloženě nějak těšil. Ano, konečně dorazí předběžný přístup pro Darkest Dungeon 2, avšak na ten jsem spíše zvědav a převládá skepse. Alan Wake Remastered pak bude určitě příjemný, ale pořád se jedná pouze o remaster; raději bych rovnou pokračování. Kdybych ale měl přeci jen vybrat nějaký projekt, tak bych asi zvolil Marvel’s Guardians of the Galaxy, z něhož se může vyklubat překvapení, jenž mi šmakuje i kvůli tomu, že se jedná o semknutou singleplayerovou záležitost bez zbytečných live-service serepetiček. A to se dnes už zase tak často nevidí.
Jan Urbančík
V září se naplno rozběhla podzimní sezóna, která nám přinesla hned několik zajímavých titulů. Já se ale již tradičně držel především dohánění restů. Jako první jsem se pustil do The Evil Within 2, které pro mě bylo velmi příjemným překvapením. První díl se mi sice líbil, ale měl jsem k němu řadu výhrad. Dvojka je lepší prakticky ve všech ohledech, především co se týče příběhu. Ten jsem si užíval od začátku do konce a právě konec je na hře vůbec nejlepší. Aniž bych cokoli spoileroval – finální pasáž je sestříhána a zpracována tak výborně, že by se za ni nemusel stydět ani vysokorozpočtový film.
Poté jsem se konečně dostal k červnovému hitu Ratchet & Clank: Rift Apart. Bohužel jsem se přesvědčil o tom, že tato série se nikdy nezařadí mezi mé vůbec nejoblíbenější, i přesto jsem si ale novinku od Insomniacu užil. Zábavnou hratelnost a výborné technické zpracování hře nikdo upřít nemůže, ačkoli mi příliš nesedl gunplay, ale přikládám to opravdu spíš mým osobním preferencím než kvalitám hry jako takové. Poté jsem dohrál jednu z nejpopulárnějších (a po dohrání musím říct, že i nejlepších) her loňského roku, kterou je Hades. Osobně mám rouge-lite žánr velmi rád a titul od studia Supergiant Games ho prakticky dotáhl k dokonalosti.
Od rouge-lite her jsem neupustil ani v druhé půlce září, kdy přišel na řadu očekávaný titul Deathloop od Arkane Studios. Jakožto velký fanoušek série Dishonored jsem se na hru velmi těšil, ale musím říct, že jsem čekal úplně něco jiného. A teď to nemyslím nijak zle, hra je zkrátka mnohem podobnější právě zmiňované sérii Dishonored, než jsem si myslel, že bude. Zábavná hratelnost, ve které můžete střídat akci i stealth, k tomu pěkný audiovizuál a poutavý příběh se spoustou loru, zkrátka Arkane ve svém živlu. Bohužel přetrvávají i chyby jako horší umělá inteligence a časté bugy, které vás občas donutí i restartovat celou hru. Přesto bych Deathloop určitě doporučil, protože jde o jeden z nejlepších titulů letošního roku.
Jako poslední jsem v září hrál Man of Medan, první díl ze série Dark Pictures Anthology. A nutno říct, že jsem byl velmi zklamaný. PS exkluzivitu Until Dawn od stejných vývojářů jsem si neskutečně užil, Man of Medan je ale horší prakticky ve všech ohledech, přičemž naprosto nejvíc trpí technická stránka, která úplně kazí celý zážitek ze hry. A teď nemluvím jenom o nestabilním frameratu, ale také toporném ovládání, jež mě velmi často vytáčelo. Příběh je sice zajímavý, ale bohužel hodně předvídatelný a nezachránily ho ani postavy, ke kterým si nevybudujete takový vztah, jak by se slušelo. I přes to všechno si ale v budoucnu plánuji zahrát také druhý díl s podtitulem Little Hope.
Co se týče října, nejvíc se rozhodně těším na remaster Alana Wakea, což je má jasně nejoblíbenější hra od finského studia Remedy. A když už byla řeč o Dark Pictures Anthology, tak musím zmínit i připravovaný House of Ashes. Kromě nových her budu samozřejmě dál dohánět resty. Momentálně mám rozehrané první Psychonauts a konečně jsem se pustil také do The Last of Us Part 2.
Daniel Jarocký
Začátek měsíce se v mém případě nesl ve znamení WRC 10. Hra příjemně překvapila solidním množstvím nového obsahu v čele s historickými auty. Na druhou stranu však zklamala nepovedenou optimalizací a špatným technickým stavem testované PC verze. I přesto ale stále jde o povedené závody a jednu z nejlepších rallye her. Dále jsem se po čase na chvíli vrátil k Psychonauts 2. V žebříčku nejlepších titulů letošního roku mám počin od Double Fine hodně vysoko. I proto je škoda, že jeho vydání lehce prošumělo.
Rovněž jsem si splnil jeden ze starších restů v podobě téměř rok staré plošinovky Astro's Playroom. Jde o překvapivě zábavný a nápaditý titul, který naplno ukazuje možnosti ovladače DualSense. Čas jsem věnoval rovněž otevřené betě Call of Duty: Vanguard. Hraní jsem si i přes technické nedostatky a tuctové mapy užil. To je však do velké míry způsobeno druhoválečným zasazením, které všeobecně rád vyhledávám. Ostatně i z toho důvodu jsem zvědavý na to, jak dopadne kampaň. V úplném závěru měsíce jsem stihl rozehrát akční adventuru Kena: Bridge of Spirits.
Z tradičně nabité říjnové nabídky si určitě budu chtít vyzkoušet PS5 verzi multiplayerové akce Hell Let Loose. V případě nového Far Cry počkám na recenze. Úvodní nadšení ze zajímavého zasazení a charismatického záporáka v mém případě už lehce vyprchalo. Možná tak nakonec dostane přednost Guardians of the Galaxy, které mě naopak s přívalem nových materiálů láká čím dál tím více.
Ze zbývajících titulů bych rád zmínil hned trojici sportů. Tradiční dvojici v podobě nové FIFY a NHL doplní koncem měsíce adrenalinové Riders Republic od vývojářů Ubisoft Annecy. Stejní autoři před lety přinesli solidní Steep, ve kterém jsem ve své době strávil množství času. Jejich další počin mě tak pochopitelně zajímá.
Jakub Žežule
První hrou, kterou jsem v září stihl projít byla letošní novinka Ratchet & Clank: Rift Apart. Hra se mi celkově líbila - je to nekompromisní next-gen titul, který se hraje naprosto výborně a příjemně (možná až moc) odsýpá. Co mi výsledný zážitek bohužel kazilo byly ,,výchovné" momenty v příběhu, kterých bylo na můj vkus až příliš a hodily se sem asi jako gangsta hip hop do Popelky. Řešit nízké sebevědomí, depresi a krizi identity roztomilých robotů v animáku fakt nemusím. Ratchet z roku 2016 mě scenáristicky i všudypřítomným, neutuchajícím humorem bavil víc, byť herně i technicky je ten nový jednoznačně lepší.
Druhou peckou byl Spider-Man: Miles Morales. Zde si musím povzdechnout nad stížnostmi, že se nejedná o plnohodnotnou hru nebo nad hlasy vyčítající mu ,,krátkost". Vidím to úplně jinak. Miles Morales je regulérní hra, která na rozdíl od většiny aktuální AAA produkce netrpí rozvleklým příběhem a její dohrání je tak otázkou jednoho až dvou týdnů pro většinu pracujících hráčů (a to nepočítám New Game Plus). Obsahovou nafouklost a snahu o vyšponování herní doby vnímám jako jeden z největších problémů ,,našeho" průmyslu, který prodloužil dobu vývoje a minimálně pomáhal vyhnat náklady do astronomických výšin. Pokud mě hra baví, rád si jí projdu víckrát. Herně bych Milesovi vytkl možná tak nedostatek gadgetů a až trapně klasický openworldový design, který hráče otrocky naviguje skrze waypointy. Nejlépe nebyla implementována ani neviditelnost hlavního hrdiny, která dost rozbíjí balanc soubojů. I přesto mě hra převelice bavila po stránce hratelnosti, atmosféry a kupodivu i působivého příběhu. Naprosto špičková záležitost.
Ivan Jeziorek
Letošní září dorazilo se silou rozjeté lokomotivy a uhodilo do mne silněji, než bych byl býval chtěl. Paradoxně byl ale tento měsíc velmi plodný v úplně všech směrech. Chtěl jsem se na prvním místě zmínit o práci, ale to bych se zase trapně opakoval, takže zaměřím spíše na ty mimopracovní záležitosti. A těch bylo nepočítaně!
Předně mám obrovskou radost ze Steamu, který nám nadělil Anniversary edici diablovky Titan Quest. U téhle hry jsem strávil mnoho hodin a dokonce jsem ještě našel i její originálku, ale vzpomněl jsem si napoprvé na heslo (malý zázrak) a pár zářijových hodin strávil nostalgickým mlácením nepřátel. Prostě nádhera!
Pak jsme jednu sobotu trávili raftováním. V září to není úplně obvyklá kratochvíle, ale vybrali jsme si trasu dlouhou "jen" 39 km a naštěstí to naplánovali na den, kdy bylo fakt hnusně a voda byla nejen mokrá, ale stejně jako vzduch, dost studená. Imago vydali Karbonové město (takové zklamání jsem dlouho nezažil), dočetl jsem L3g3ndy (ty byly naopak parádní) a koupil si podepsanou limitku Krásek a vetřelců (krom asi 15 dalších knih).
Jenže pak mi z IFY poslali k kód na recenzi, ke které jsem se musel vyloženě nutit. Jenže to netrvalo tak dlouho a já se místo šprtání slovíček přistihnul u opakování té staré fráze: "Ještě jeden dungeon a jdu už fakt spát!" Nebudu prozrazovat o co jde, jsem fakt nadšený, a tak i přiložený screenshot není pro tuto sérii úplně typický.
