Moje nehody

Říká se „nehoda, není náhoda", ale podle mně to někdy náhoda je. Tak jako je náhoda celý život. Prostě jsou dny dobré, kdy se daří a dny kdy se nedaří vůbec. Občas tu a tam zaslechnu nějaké ty machrovinky typu „ mně se nic stát nemůže " a pod. Jenže veškeré dění kolem sebe prostě ovlivnit nemůžeme, ať se budeme snažit sebevíce. Dá se ale ledasčemu předejít a případné následky alespoň zmírnit, však jsem se tomu zde na blogu, věnoval v Carpe diem. Rozhodl jsem se proto tu zveřejnit pár mých vlastních nehod.

Nedávno jsem byl navštívit v nemocnici mého příbuzného. Stal se mu totiž úraz. Ležel na pokoji se dvěma pacienty, ten starší měl po pádu ze schodů rozbitou hlavu. Mladší ročník 92 měl polámané nohy po pádu z kola. Najednou se mi v duchu vybavilo pár podobných nehod, které jsem zažil já a přitom jsem nikdy v nemocnici neležel.

Tady jsou některé z nich.

První svoji nehodu si nepamatuji. Stala se dávno, v mých 2 letech. Znám ji jen z vyprávění. Moje máma se mnou v náručí vystupovala z autobusu, když v tom ji opilá sousedka napadla a nečekaně ji udeřila tehdy oblíbenou síťovkou. Měla tam mléko v láhvích a kdo ví, jestli nechtě zasáhla do hlavy mně. Tehdy mi prý naskočila i přes pletenou čepičku pořádná boule a měl jsem otřes mozku. Mohl jsem dopadnout mnohem hůře.

Když mi bylo pět let, stavili se v neděli na návštěvu naši známí. Chodili k nám tehdy hrát karty, někdy je hráli až hluboko do noci, až se to mým rodičům nelíbilo, protože v pondělí vstávali do práce. Tehdy strejda a teta, jak jsem jim říkal, u nás večer zase byli. Jako obvykle, když se začalo hrát, seděl sem na bobku u dveří. On odešel na záchod, když se vracel vzal to jinou cestou. Jak otevřel zprudka dveře, mně to odhodilo směrem ke kamnům.

Natáhl jsem ruce před sebe, vletěl rovnou jednou rukou na rozpálené koleno trubky. Partičku karet mamka rázně ukončila. Návštěvě se to nelíbilo, ještě „dobrácky poradili" tátovy, že ta spálenina na ruce není zas tak zlá. Potom došlo k hádce, máma chtěla aby mně odvezli do nemocnice. To odmítli a uraženě odjeli. Táta mně nikam nevez, tvrdil že prý pil pivo a zas na nemocnici to není. Pamatuji si jak strašně jsem brečel, snažili se mě utišit tím, že mi snesli na postel všechny hračky, ale moc to nepomáhalo.

Ráno se mnou šel táta, máma ho přinutila, k doktorce. Ta když mi ruku prohlédla mu vynadala, že mně měl večer odvézt k lékaři. Měl jsem spáleninu 2 - 3 stupně na celé dlani a prstech. Namazali mi to žlutou mastí, co docela smrděla. Jen si ještě matně vzpomínám jak mi asi po týdnu tu spálenou kůži odstřihli. Zahojilo se to dobře a dnes na ruce nemám po spálenině ani stopy, jako kdyby se nic nestalo.

Zimní nehoda se mi stala v páté třídě. Spolužák mi na klouzačce podtrhl nohy tak „dobře", že jsem spadl rovnou na hlavu. Tehdy to mělo nečekané následky po nějakou dobu asi 2-3 hodiny, jsem měl tzv. okno. Projevilo se po pádu na led tak, že jsem vstal vzal školní tašku a šel na autobus. K sobě jsem přišel až při vystoupení na zastávce doma. Dodnes nevím co mně tehdy řídilo. Ještě jsem dokázal koupit i malý nákup v obchodě.

Následující nehoda se mi stala hned o dva roky později. Nějak jsem se pohádal s jedním klukem. Ten to vyřešil tím, že po mně hodil dlažební kostku z opravovaného chodníku. Byla to naštěstí ta menší a trefil mně ze zadu do hlavy. Rána to byla taková, že jsem až „lehl". Naštěstí  mi jen rozrazila kůži ve vlasech a chvíli mi pořádně tekla červená. V hlavě mi zvonilo jak ve věži a viděl třpytky před očima. Lekl se, že mně zabil a utekl domů. Později se naše vzájemné vztahy urovnaly a dokonce se z nás na určitý čas stali dobří kamarádi.

V osmnácti, cestou ze zábavy, při jízdě v přeplněném autě, kde nás bylo šest!, jeden kluk ze zadu natáhl nohu a vrazil ji do volantu řidiči tak, že se zaklínila. Auto v plné rychlosti tak 90 - 110 km/h vybočilo rovnou mezi stromy a přelétlo příkop rovnou do pole s obilím. Jo „jézédáci" měli asi radost, ale mi také, protože se nikomu nic nestalo. Bylo to takový varování, příště už jsem si dobře rozmyslel kdy s kým pojedu.

Na vojně se mi stalo několik drobných nehod. Nejzajímavější je asi ta, když jsem spadl asi 10 - 12 metrů na zem. Po pádu jsem byl jenom trochu naražený. Zajímavé ale je, kolik myšlenek mi za tu dobu stihlo proběhnout hlavou. Gumák (důstojník), tak jsme jim tehdy říkali, nechápavě kroutil hlavou, když jsem ze země „skoro v pořádku " vstal a oprášil si maskáče.

Hned další nehoda na vojně ani nehoda nebyla, ale mohla. Řidiči Tatry, kde na korbě pod plachtou jsme byli namačkáni, vypadla rychlost. Banální věc, stává se, ale bylo to na železničním přejezdu a závory padly dolů. Zůstali jsme trčet v kolejišti. Velitel, který seděl vedle řidiče zbaběle utekl. Blížil se rychlík a mezi námi vypukla panika. To když si někdo všiml proč a kde stojíme.

Naštěstí se tomu klukovi v kabině podařilo hodit tam rychlost a Tatra projela přes závoru. Velitel si to hned schytal a nebyly to jen nadávky. Pravda je, že jsem ho docela chápal měl doma ženu a děti a jeho přítomnost v kabině byla zbytečná. Taky nás za to pozval všechny na pivo, někdo ani nešel. Jo ještě si pamatuji jak přiběhl nějaký železničář a když viděl kolik nás z nákladáku vylezlo byl z toho úplně vedle.

Jedna z posledních nehod se mi stala docela nedávno. Na úzkém betonovém mostě mně na kole vytlačil protijedoucí náklaďák, na obrubník chodníku. Jasně neměl ani přednost v jízdě. Obrubník je vysoký asi 15 cm a tak jsem ho nepřejel, ale doslova přelétl. V momentu jsem si stihl dát před obličej ruku. Byl to slušný pád.

Nejvíce to odnesla pravá strana ruka-noha. Nejhůř koleno. Když jsem se postavil ještě jsem si všiml jak řidič náklaďáku zastavil, vyhlédl z okénka a když viděl, že stojím ujel. Poté kolem projelo i pár osobních aut, včetně jednoho známého. Nikdo se neobtěžoval zastavit. No ten známý to pak pěkně slízl od mé manželky. Následky ? Nějakou dobu mně koleno i ruka zlobily, přičemž koleno bylo na tom podstatně hůř. Jen dodám, že sedřenou dlaní se myš počítače drží hodně špatně.

Pro mnohé z vás je tu čas letních prázdnin, takže prožijte je v pohodě a hlavně bez úrazu. I když nějaké to odřené koleno, nebo loket k životu patří. A když už vás náhodou nějaká ta nehoda nemine, pak vám přeji, ať je na blízku někdo, kdo vám včas podá pomocnou ruku. Pokaždé, než uděláte něco rizikového, měli by jste se na pár minut zamyslet, jestli to za to vůbec stojí.