Na Zingu se nám opět zvedla vlna povídkářství, která mě opět inspirovala k zasednutí k Wordu a napsání dalšího pokračování mého sci-fi příběhu Děti…
Na Zingu se nám opět zvedla vlna povídkářství, která mě opět inspirovala k zasednutí k Wordu a napsání dalšího pokračování mého sci-fi příběhu Děti hvězd. Pokud jste dosud neměli s mým spisovatelským umem čast, můžete začít tady (prolog) a následně pokračovat tady (1. kapitola), tady (2.kapitola) a tady (3.kapitola). Přeji příjemné čtení a předem díky za jakoukoli zpětnou vazbu. :)
8.května 2012 n.l.
Alexe překvapila ochota, se kterou ho stará žena tak rychle pozvala k sobě domů. Koneckonců se nikdy předtím v životě neviděli, znal ji jen mlhavě z vyprávění profesora Darwaye. Začal podvědomě tušit, že tahle návštěva nakonec bude mnohem plodnější, než by si před několika minutami dokázal představit. S hlavou plnou vířících myšlenek na sebe ještě v rychlosti oblékl bundu, zamkl dveře od svého malého bytečku a vydal se vstříc zašedlým a špinavým ulicím Londýna.
Alex bydlel sám v malé garsonce v okrajové čtvrti oplývající ne zrovna lákavou pověstí, přičemž domek profesora se nacházel skoro na druhém konci města. Alex ono místo již jednou navštívil kvůli vypůjčení jistých studijních materiálů, ale tehdy si ani zdaleka neuvědomil jak daleko to je od jeho současného skromného domova. Mobilní aplikace vypočítala délku cesty na celou hodinu a půl, a to s celkem čtyřmi přestupy. Alex neměl auto, a vlastně ani řidičský průkaz – ve zdejším hustém provozu by tím mnoho času neušetřil a jeho skromný přivýdělek z řetězce rychlého občerstvení sotva stačil na zaplacení nájmu a jídla.
Toho dne bylo nad městem obzvláště nepříjemné počasí – šedavá depresivní deka nízkých mraků, neustálé mrholení a lezavé studené větry by v mnohých jižnějších krajích byly důvodem ke dni strávenému doma v teple, ale pro zdejší to byla skoro každodenní realita, na kterou si chtě nechtě zvykli. Přesto však Alex při cestě na zdejší železniční zastávku začal hořce litovat, že si nevzal alespoň silnější svetr místo slabé mikiny.
Cesta skrze město byla neskutečně nudná a zdlouhavá – nejprve nadzemním vlakem z místního nádraží počmáraného grafitti až směrem k centru, kde několikrát přesedal v přecpaném metru plném otráveně se tvářících lidí, směřujících do práce a nakonec autobusem až do nízké čtvrti typických řadových domků obložených cihlami. Za příznivějšího počasí to mohla být krásná čtvrť, ale v šedavé mlze s deštěm se tvářila stejně nepřátelsky jako kterákoliv jiná.
Kousek od zastávky autobusu se nacházel Alexův cíl – dům rodiny Darwayů. Byl stejný jako všechny okolo, malá dvoupatrová řadová vilka s červenou fasádou z pálených cihel, bílými okny a břečťanovým porostem. Alex zazvonil na domovní zvonek. Žádná reakce. Zazvonil znovu, tentokrát trochu výrazněji. Opět bez reakce. Zkusil to potřetí, kdy už držel zvonek stisknutý nepřetržitě. A až tehdy mu otevřela drobná šedovlasá dáma. Uvítala ho příjemným, skoro až babičkovským tónem: „Vítejte pane Brave, už jsem na vás čekala. Připravila jsem čaj a nějaké sušenky, musíme spolu probrat tolik věcí... Jen pojďte dál, ať už mi nemoknete!“ Alex ji vzhledem k venkovnímu nečasu rád poslechl, vstoupil do útulné předsíňky a zavřel za sebou dveře.
23615 př.n.l.
Archónka Nashira.
To slovní spojení jí stále znělo zvláštně, i když celý život moc dobře věděla, že jí tak jednou lidé budou oslovovat. Jen nečekala, že tento titul získá v pouhých 17ti letech uprostřed trosek přístavu rozpadajícího se hlavního města. „Tohle bylo asi to nejmíň pompézní jmenování archóna v celý historii“, pomyslela si. Přesto však cítila nesmírnou sílu závazku, který nyní nesla, onu odpovědnost za vše, co ještě zbylo z její rodné země...a mnoho toho nebylo. Země se stále otřásala a Nashira moc dobře věděla, že čas rychle ubíhá. Teď nemělo smysl nad čímkoliv uvažovat. Nashira ladným pohybem zatlačila otcovy oči, vstala od jeho těla a věnovala mu poslední pohled plný zármutku. Pak se otočila k Procyonovi a již rozhodným hlasem řekla: „Je čas jít.“
V oblasti přístavu, kde se nyní nacházeli i Procyon s Nashirou, stále pobíhalo několik lidí – všichni se snažili dostat k jedné z mála stále existujících lodí, které zde kotvily. „Mám dojem, že nemáme moc na vybranou. Za jiných okolností bych protestoval proti vyplutí na takhle rozbouřené moře, ale obávám se, že jakákoli jiná alternativa by znamenala smrt pro nás oba, a to s pravděpodobností hraničící s jistotou...“ prohlásil Procyon svým typickým šroubovaným stylem. Nashira jen s pousmáním přikývla a vydala se k nejbližší lodi krokem tak rychlým tak, jak jí její stále potlučené tělo umožňovalo. Procyon jí podobnou rychlostí následoval.
Vzdálenost mezi nimi a lodí se stále zkracovala. I když Nashiru každý pohyb stále bolel, dokázala stále pokračovat v rychlé chůzi. Báli se teď pouze toho, aby loď neodplula ještě před tím, než se k ní stačí dostat. Uklidňoval je však fakt, že stále viděli v okolí několik lidí, kteří mířili stejným směrem jako oni. „Přece by neodstartovali a nenechali tu ty lidi umřít“, pomyslela si Nashira a pokračovala v nastaveném tempu.
Vtom oba dva zaslechli srdceryvný pláč smíšený s křikem, ozývající se jen několik desítek metrů od nich. Instinktivně se otočili směrem ke zdroji zvuku a spatřili na zemi mladou ženu, kterou pomalu olizovaly plameny z kusu hořících trosek. Když žena spatřila, že si jí dvojice všimla, ze všech sil zakřičela „Pomozte mi! Prosím! POMOC!“ Z jejího hlasu byla cítit neuvěřitelná bolest a zoufalství. A ačkoli Nashiru nejprve napadlo, že na něco takového nemá čas, utrpení linoucí se z ženina hlasu jí přinutilo běžet hned směrem k ní. Dívka byla podle všeho jen o pár let starší než Nashira sama a její pravá noha byla zablokována několika těžkými kameny, které jí pravděpodobně uvěznily při jednom z otřesů. A bohužel měla takovou smůlu, že pak přímo k ní dopadl hořící kus jedné z nyní již zřícených výškových budov, které dříve lemovaly přístav. Oheň se rychle rozdmýchal a nyní již dosáhl až k tělu nebohé dívky, která mu nedokázala nijak uniknout.
„Procyone, s tímhle mi musíš pomoct!“, řekla Nashira směrem k právě přibíhajícímu muži. „Sama tím kamenem nehnu!“ Bohužel neměli žádnou vodu, takže jedinou šancí na záchranu dívky bylo odvalení kamenů z její nohy a následné odtažení děvčete pryč z vlivu plamenů. Procyon se tedy přidal k Nashiře a s vypětím všech sil se jim podařilo odvalit dva největší balvany. „Už ne-můžu..“ oddychovala vyčerpaně Nashira, „Mu-síme jí zkusit ... vytáhnout už teď." Procyon jen přikývl a následně oba dívku chytili a vší silou se jí snažili odtáhnout dále. Ona přitom stále křičela, když jí divoké plameny začaly opalovat její do té doby krásné světlé vlasy a zanechávaly jí na hlavě jen spálenou, seškvařenou kůži.
Po několika vtěřinách, které se zdály jako věčnost, konečně zbylé kameny povolily a dívka byla volná. „Děkuji... vám... děkuji“, vzlykala slabým hlasem. Celý její pravý bok, pravá noha i část hlavy byly ošklivě popálené a byl skoro zázrak, že dokázala skrze ožehnuté rty stále mluvit. „Zvládneš chodit? Nebo se aspoň postavit?“ zeptal se Procyon. Dívka se pokusila s jeho pomocí zvednout, ale její rychlý pád zpět na zem dal Procyonovi jasnou odpověď. Po svých se na loď nedostane. „Zvládnul bys jí nést? Já bych jí sama neunesla, ale mohla bych ti s ní zkusit pomoct.“, zeptala se Nashira. „Možná... ale zpomalí mě to, nevím jestli to zvládneme k lodi včas. Podívej, už skoro nikdo další nepřichází, za chvíli budou muset nastartovat motory, pokud se odsud chtějí dostat živí.“, opáčil Procyon. „Budeš to muset zvládnout, netahali jsme jí přece z plamenů jenom proto, abysme jí tu pak nechali umřít.“, rozhodla pevným hlasem Nashira.
Procyon si dívku, která se mezitím ještě stihla představit jako Alhena, přehodil přes rameno a společně s Nashirou se vydali na těch posledních pár stovek metrů, které je dělily od velké sněhobílé lodi, která se kolébala v rozbouřených vodách přístavu. Oba dva byli ze všech událostí dne děsivě vyčerpaní, postupovali mnohem pomaleji a soustředili se jen na to, aby zvládli dávat jednu nohu před druhou.
300 metrů. Procyonovi se viditelně začala podlamovat ramena pod vahou zraněné dívky. Ta se stále sotva držela při vědomí a tlumeně vzlykala. 250 metrů. Nashiřin dech se změnil v rychlou sérii nádechů a výdechů, jak jí její potlučené tělo stále více vyčerpávalo. Ani se nepodívala, co všechno má zraněné. 200 metrů. Z Procyonova čela se řinul pot, jak se stále snažil jít dál a při tom udržet Alhenu. Nashira jí začala mírně přidržovat, aby Procyonovi pomohla. 150 metrů. Těžce zraněná Alhena zřejmě upadla do bezvědomí, protože její tiché vzlykání náhle ustalo. Nashiřin prst přiložený na dívčin krk ale potvrdil, že stále žije. 100 metrů. Nashira i Procyon byli na pokraji svých sil a jen neskutečná síla vůle a obrysy lodě před nimi je nutily jít dále. 50 metrů. Zbývalo už jen přejít po krátkém mole a vstoupit na palubu lodi, která byla očividně naplněná uprchlíky. V tu chvíli se ale ozval hukot motorů, které právě nastartovaly. Věděli, že během několika okamžiků se loď dá do pohybu a spolu s tím zmizí veškerá jejich naděje na záchranu.
Z posledních zbytečků sil, které se skrývaly v jejich tělech se dali do zoufalého běhu směrem k lodi. Svaly i kosti je neuvěřitelně bolely, ale věděli moc dobře, že pokud nyní bolest nepřekonají, nečeká už je žádný zítřek. 30 metrů. Loď se začala chvět. 20 metrů. A nyní se velice pomalu začala dávat do pohybu.
10 metrů. Už zbýval jen malinký kousíček k nástupnímu bodu lodi, ale ta se nyní již pomalu posouvala směrem od mola k oceánu. 5 metrů. Teď nebo nikdy. 2 metry. V poslední části tohoto vyčerpávajícího, skoro až sebevražedného běhu Nashira s Procyonem skočili a tvrdým nárazem dopadli na bílou palubu lodi, která právě začala nabírat rychlost a směřovala od hořících trosek města směrem na oceán.
