Chipsíkovo fantasy beze jména - Kapitola III - Chytíš mě?

Tak Obirin Confusa je zpátky! A na další pokračování téhle vaší drogy si počkáte voněco déle, jelikož odjíždím v pondělí na lyžák, kde můj mozek ulehne do lihu a snad mě napadnou další střeštěné nápady, zatím pirátům zdar!

3

Když Kila Fok vstoupil do místnosti, vrhnul se na něj jeden ze štangastů. Kila odrazil jeho zahnutý meč stranou, mohutným štítem černé barvy, který byl po okrajích lemován zlatým pruhem a uprostřed se pak nacházel zlatý znak říše. Poté co odrazil útočníkův meč, tak svým imsarenem švihl rychlým pohybem doleva a následně doprava. Prví švih zanechal nijak hlubokou ránu napříč obličejem a druhý rozřízl hrdlo. Muž, jenž zautóčil na Kila se svalil na záda, ruce na ráně. Když byl Kila hotový s útočníkem, jeho pozornost si získala ta ženská, která kdo ví, proč držela natáhnutý svůj plášť v levé ruce. Kila tasil kamap a zamířil jí na hlavu. Již se chystal stisknout spoušť, když v tom Bob po něm mrštil svůj klobouk, čímž ho vyvedl na poslední chvíli z rovnováhy, kulka z kampu skončila ve stropě a tím zachránil Obirin Confuse život. Poté už jen viděl, jak žena skáče z okna a jeden ze strážců za to platí životem. Kilův zrak se upíral směrem k starci, který se usmíval a hrál na piáno. Hospoda však byla dobita, veškerý odpor byl zažehnán. „Odpor byl zlomen, co se zby-„ Rejš aniž by dokončil svou otázku, dostalo se mu odpovědi. „Popravte je všechny,“ a poté namířil svou zbraň na strace a stisknul spoušť. Bob padl hlavou na piáno, s dírou v srdci a úsměvem na tváři. Ostatní muži následovali Kilova vzoru, tasily své pušky a popravily zbytek osazenstva hospody, jenž nepatřily ke strážím Romárije. Po posledním výstřelu se hospodou rozhostilo ticho, které přerušilo až jakési cvaknutí. Všichni strážci se podívali směrem odkuď vyšlo, a spatřily jak se strážnému nabodnutému na trám okno, s pláštěm okolo hlavy, utrhla hlava. Nejbližší strážný oknu, se rozběhl k němu podívat. „Rejši, vezmi své muže, a jdi, pokračujte v naší práci.“ „Ano, pane!“ Zvolal Rejš, přitom si přiložil pravou ruku v pěsti na srdce. Poté ukázal na čtyři další muže a poté se vydal ven z hopsody, ale dřív než odešel, zakříčel muž od okna. „Je dole!“ Poté tasil a byla slyšet rána. „Dostal si tu mrchu?!“ Ptal se ho Kila. Jako záporná odpověď se pak ozvala exploze, jenž muže od okna odmrštila, ten dopadl na kulatý stůl, který se pod jeho váhou zlomil. Muž křičel. Obličej v plamenech, obě oči pryč, helma přiškvařená k hlavě. Ostatní stráže se ho ihned snažily uhasit.

To musela být ta mrcha. „Rejší“ Chci její hlavu, rozumíš mi! Vezmi si svůj oddíl, společně s Ervcovím, a dones mi tu její zasranou hlavu!“ „Ano pane!“ A poté z hospody vyběhlo deset mužů. „Co s ním budeme dělat“ Ptal se jeden, ještě Aggarových mužů, a ukazovákem namířil na ječícího muže, na zlomeném stole. „Tomu už není pomoci.“ Kila Fok se shýbl nad ječícího muže, vyndal si cigaretu, srčil si jí do úst, poté se sní dotkl rožkvařené přilby. Cigareta chytla. Kila se opět narovnal, nasál dým do úst a poté muže na zemi vysvobodil kulkou do hlavy.

4

Když Obirin za běhu otočila svou hlavu, její oči spatřily skupinku osmi až deseti mužů v uniformách jak jí je v patách. Obirin opět opřela svůj zrak dopředu a pokusila se ještě zrychlit. Její boty klapaly o dřevěnou podlahu, kterou podpířali trámy, zavedené do skal. Celým městěm propokukal chaos. Všude se ozívaly střelné rány, řinčení oceli a především křik a nářek. Pokud by se člověk podíval směrem dolů na město, tak by ještě spatřil černý kouř, vycházející z pár zapálených budov. Před Obrin se vynořil jeden z mnoha úzkých dřevěný lanových mostů, jenž se nacházel v městě Togia, ne nadarmo se Togie přezdívalo lanové město. Obirin již z běhu pýchalo v boku a hluboce oddechovala. Rozdíl mezi ní, jenž nikdy nedoržovala správnou životozprávu a skupinkou cvicěných stráží se zmenšoval. Obirin se konečně dostala na most, který musel být dlouhý přes dvěstě padesát lacio, avšak široký byl nanejvýš šest. Tenhle dlouhý most spojoval, dvě části skály, mezi kterýma byla prohlubeň přes osmset lacio hluboká a dole se nacházeli další budovy. Na lanový most se již dostali i pronásledovatelé pirátky. Most se pod jejich vahou rozhoupal. Obirin zbývalo asi dvacet osm lacio do konce mostu, když jí pod nohama praskla dřevěná deska. Žena zakopla a padla na další dřevěné desky, kde si narazila obličej.

Z nosu se jí spustil tenký pramínek krve. Otočila hlavu. Jsou moc blízko, kurva! Kuvra! Obirin rychle vyhodnotila situaci a pak se rozhodla. Tak jo, teď všichni zažijeme kurevský ródeo. Opět se začla usmívat. Ano! Máme ji, máme ji, doprdele my jí máme! Začlo se honit Rejšovy hlavou. Už se chystal tasit svou zbraň, když spatřil spatřil, že ženina ruka se ohnala po levém laně, jenž drželo most. Lano se přezízlo a část lana se vymršila jejich směrem. Do bugora. Kurva! Oči Rejši se naplnily strachem. Most se nahnul doleva. Rejša pustil svůj štít a co nejrychleji se chopil pravého lana. Většina mužů zareagovala stejně, až na tři, jejiž reflexy nebyly dostatečně hbité a teď se řídily s křikem k zemi. Rejša pevně svíral lano. Most se chvíli pod jejichma nohama nakláněl a poté se přetočil na stanu. Obirin dostala mrštně své nohy, na hrany dřevěních desek. Poté její pohled zamířil na její pronásledovatele a spatřila další dva jenž se řítí k zemi. Čtyři muži se pak po jejím vzoru dostali do stejné pozice jako ona sama. Jeden muž se pak držel oběma rukama lana, avšak nepodařilo se mu své nohy dostat na hranu desek včas, takže se jeho nohy dotýkali prázdnoty.

Tak a je načase tihle milé pány opustit jednou provždy. Obirin se pomalu pravou rukou pustila lana, a pomalu jí přesunula o kousek dál. Poté následovala levá ruka. Následovali nohy, se kterými se hodně pomalu a pečlivě začla přesunovat doprava. Vlasy a plášť jí přitom vlály do větru. Vzduch najednou proťal hlas plný strachu. Obirin Confusa otočila hlavu a spatřila, že muži, jenž se držel pouze rukama nejspíš došli síly a teď se řítil k zemi. Následně se opět vrátila ke svému postupu. Pravá ruka. Levá ruka Díky bohyně za ty rukavice. Nohy. Ruce. Nohy. Ruce. Nohy. Obirin se konečně dostala až na kraj mostu. Její pravá noha, se pomalu odlepila od hrany dřevěných desek a opatrně a soustředěně se začla pohybovat směrem k pevné půdě. Ozvala se rána z pušky. Ti jsou ale zoufalý. Kulka se zabořila hluboko pod ní do skály. Pravá noha se dotkla půdy.

Teď byla na řadě ta levá. Mezitím se ozvaly další výstřely, avšak všechny kulky letěly do ztracena. Teď už se obě nohy pirátky dotýkaly pevné a stabilní půdy. Pravá ruka uchopila kovou tyč, jenž byla zarytá v zemi, od které vedlo lano, jenž drželo most. Zhluboka se nadechla. Oběma rukama prostupovala únava a bolest. Teď! Pustila levou ruku. Její tělo se nachvíli prohlo, a levá ruka vysela směrem dolů. Poté napjala všechny svaly a podařilo se jí levou ruku natáhnout až k tyči. Přitáhla se k tyči a pak se celou vahou svalila na zem. Zhluboka oddechovala ale s úsměvem na rtech Tak tohle jsem přežila. Po krátkém odpočinku se opět vyškrábala na nohy a její oči se zahleděly směrem ke zbývající přeživší uvízlé jednotce. Muži se po jejím vzoru začli přesouvat. „Mám, nebo nemám?“ Obirin vytáhla brigu a hodila, sní do vzduchu, jakmile se mince začla řídit k zemi, chytla jí žena do ruky a poté jí rychle obrátila na svou pěst. Tvář bohyně. „Ach, to je škoda, mohla to být taková zábava, no nic.“ Poté zamávala směrem k mužům a zakřičela „Mějte se chlapy!“ a vydala se směrem k přístavu.

5

Obirin se podařilo nepozorovaně se dostat až do přístavu. Cestou se vyhnula desítkám hlídek a také občas spatřila další modrá havraní znamení na nebi. Přešla také minimálně přes půl tucet provazových mostů, avšak ani jednou to nebylo tak dramatické jako když byla pronásledována. Stráže romárije byly všude, zřejmě se musí jednat o zátah, myslela si Obirin. Od té doby kdy se Erivial stal provincií Romárije, což už bude takových sedm osm let, se zde zavedli zátahy a celkově se přitvrdilo na boji proti pirátům. Kdysi býval Erivial a především Togia pirátským rájem. Ač Erivial tvrdil na venek, že pirátská aktivita je problém, tak ve skutečnosti z toho Erivial profitoval. V Erivialu sice zasáhli, když nějaké pirátská loď napadla nějakou obchodní po blíž jejich flotily ale to bylo tak vše. Pokud se pirátské plavidlo rozhodl přistát v jejich přístavu, aniž by vyznačovali úmysl boje, tak je prostě nechali zakotvit, jelikož piráti dobře a hlavně hodně platí.

Chlast, děvky, munice, zbraně, zbroj a především opravy lodí. Všichni na tomhle profitovali ať už piráti tak obchodníci tak samotný stát, kterému šli příjmy z povolení stání v přístavu. Jakmile loď byla v přístavu a platila, nikdo se nezajímal o její původ nebo a aktivity. Obirin si to moc dobře pamatovala. Togia totiž bylo oblíbené přístavní město, jejího otce, který zpravidla když už kotvil tak tady a jeho dcera tuhle zvyklost převzala. Ale to všechno od uzavření s Romárijí změnilo. Obirin šla po uličce, kterou po obou stranách lemovali domy s mnoham postraníma uličkama. Na zemi byly všude krvavé stopy, občas kusy masa a sem tam narazila na nějakou mrtvolu. Zpodvzdálí se ozívaly zvuky boje. Vzduch protínaly rány pušek a ocel jenž o sebe narážela. Obirin pokračovalo rychlou chuzí k přístavu. Obirin se dostala na menší kruhové náměstí. Zastavila se. Uprostřed stálá železná socha těhotné matky, jenž podřezávala nožem krk koze. Kolem sochy pak bylo pár stánků s ovocem a masem. Čeho pak nebylo pár, byly mrtvoly, kteríma bylo náměstí pokryté.

Obirin to odhadla aspoň na dvě desítky mrtvých, možná víc. Také se domnívala, že víc padlých je na straně pirátů. Celé náměstí páchlo výkaly a nad mrtvolama se shromažďovali mraky nenažraných much. U sochy železné matky, leželo opřené tělo bez hlavy v uniformě. Pirátka opět vykročila vpřed. Obezřetně našlapovale mezi mrtvými těly, jejichž krev máčela cestu ze dřeva. Většina těl byla zohavena. Z trupů jím velázala střeva, kůže na obličejích jim vysela, tam tomu chybělo ucho, tam ten měl ořbí díru místo levého oka…něco se pohlo. Obirin okamžitě tasila krruger zavěšený upasu a otočila se za zvukem. Na její mušce spočinula obyčejná černá kočka, jenž si právě pochutnávala na mozku muže - zřejmě piráta -, který ležel s otevřenou lebkou na dalším mrtvém muži, který oblékal uniformu. Zastrčila pušku zpátky na místo a opět se vydala směrem k přístavu, ze kterého se už též zvedal kouř. Doufala že nenalezne loď v plamenech.

Doufala že loď stihla odplout a nechala jí tu, než aby jí tam nalezla v plamenech. Obirin Confusa přešla náměstí, bez toho aby potkala další hladové kočky. Po chvíli měla žena náměstí již v zádech a vzdálenost mezi ní a přístavem se zmenšovala. Obirin se vydala jednou z postraních uliček, jelikož došla k názoru, že zde bude menší šance, že na ní někdo narazí. Po chvíli však poznala, že se zmílila. Když odbočila v jedné z uliček, stálo před ní osm strážců. Tři znich kouřily ubalenou cigaretu. Muži mezi sebou rozmlouvali. Když si všimli ženy v červené vesté s černým pláštěm, tak okamžitě zmlkli, popřípadně odhodily cígára a tasily své zbraně. Obirin opět začla vyhodnocovat situaci. Osm mužů. Ulička. Široká čtyři lacio. Dle vybavení obyčejní pěšáci. Obirin dospěla k tomu, že již znova utíkat nebude.