Byli to dobrovolníci z dobrovolníků. Rekrutovali se z těch, kteří odešli z okupované vlasti aby za její osvobození bojovali se zbraní v ruce v…
Byli to dobrovolníci z dobrovolníků. Rekrutovali se z těch, kteří odešli z okupované vlasti aby za její osvobození bojovali se zbraní v ruce v československých jednotkách v zahraničí. Na 120 se jich pak přihlásilo do služby ve speciální zpravodajsko - diverzní jednotce, aby pak pod rouškou tmy přistáli ve své vlasti. Aby bojovali tady, doma! Bojovali a umírali jako agenti v civilních šatech. Dobře věděli, že po chycení s nimi nepřítel nebude mít žádné slitování. Tohle je stručný článek o několika z nich.
Hlavním impulzem pro založení zpravodajské výsadkové jednotky ve Velké Británii, byla zpráva z roku 1940, že na území protektorátu jsou parašutisté poslaní z východu, ze Sovětského svazu, který tím chtěl podpořit svou již existující zpravodajskou síť. Tehdy Němci, uštědřovali domácímu odboji, jednu tvrdou ránu za druhou. Hlavně jeho nechvalně proslulá tajná policie Gestapo, řádila jak černá ruka. Odboj bylo potřeba posílit z venčí a hlavním cílem byla zpravodajská činnost směřující k vybudování sítě vysílacích stanic. Letadla startovala za noci a letěla nad temnou Evropou, aby zde stateční muži seskočili na padácích do tmy. Výzbroj tvořily lehčí zbraně, často samopal Sten a pistole. Životně důležitá byla vysílačka, kterou do Velké Británie měli posílat zprávy. Věděli, že jdou na smrt, a tak ukrývali i nezbytnou ampuli smrtícího kyanidu.
Jeden z prvních byl Otmar Reindl, ten se zúčastnil akce pod krycím jménem „Benjamín". Omylem pilota však seskočil 16. ledna 1941 v sousedním Rakousku. Přesto se mu podařilo dostat na uzemí Protektorátu. Byl ale Němci chycen, tvrdil že je obchodní cestující Baťovi firmy ve Zlíně. Naštěstí tuto lež jeden jeho známý potvdil, a tak byl propuštěn. Dostal jen pokutu za nedovolené překročení hranice. Bohužel raději s domácím odbojem nenavázal spojení a tak akce „Benjamin" byla neúspěšná. Dalším agent seskočil už 4.října 1941, bohužel riskoval a nedodržoval pravidla utajení, a tak ani ne za měsíc padl Němcům do rukou.
Poté se v Anglii rozhodli pro výsadky celých skupin agentů - sabotérů. Byli to Jozef Gabčík a Jan Kubiš (Anthropoid), Bartoš, Valčík, Potůček (Silver A). Skupina Anthropoid pak 27. května 1942 spáchala atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě. Oba atentátníci později zahynuli s dalšími pěti parašutisty v kostele Karla Baromenského v Praze při nerovném boji s německou přesilou. Byl to Valčík ze zpravodajské skupiny Silver A, ten dokonce při atentátu pomáhal. Dále to byli četaři Kubík a Hrubý ze skupiny Bioscop, rotný Švarc z dvojčlenné skupiny Tin, ta měla na území protektorátu původně likvidovat významné kolaboranty. Posledním členem skupiny v kryptě kostela byl velitel nadporučík Opálka ze skupiny Out distance.
Sám nadporučík A.Opálka je velice zajímavou postavou českého zahraničního odboje. Od roku 1939 prošel Polskem, cizineckou legií v Africe, kde sloužil u 11. pluku senegalských střelců jako seržant. Poté bojoval nějaký čas na frontě ve Francii, až nakonec prošel náročným výcvikem v Anglii. Tam se stal členem diverzní skupiny Out distance, se kterou seskočil 28. března 1942 na Moravě u města Telč. Bohužel jeho život zkončil právě při hrdinném obraně v kryptě kostela. Ironií osudu je, že zrádce ukrytých parašutistů Čurda byl z jeho skupiny.
Bohužel Čurda nebyl jediný zrádce z řad parašutistů co prošli tréninkem v Anglii. Dalším byl např. Gerik ze skupiny Zinc. Ta shodou okolností seskočila stejnou noc jako Opálkova Out distance. Podobně zajímavou postavou jako nadpor. Opálka byl i velitel skupiny Zinc, nadporučík Oldřich Pechal. Ten spolu s dalšími členy skupiny Zinc, byl díky chybě navigátora vysazen místo na Moravě, až u Kbel na Slovensku. Při přechodu státní hranice byl Pechal zadržen, ale podařilo se mu při převozu uprchnout. Ztratil všechny doklady a Němci na něj vydali zatykač. Na Pechala byl zahájen neuvěřitelný hon, při kterém jim kladl nebývale statečný odpor. Bohužel podlehl přesile a zemřel jako hrdina.
Zajímavá byla i skupina Potash, které se smůla lepila na paty. Muži seskočili v noci 4. května 1944 bohužel zrovna do míst, kde byli Němci, kteří měli právě pohotovost. Došlo k přestřelce a několik členů skupiny bylo zraněno. Přesto se jim podařilo uprchnout do bezpečí. Jenže i zde se vyskytl zrádce, i když nebyl z řad parašutistů. Jejich lesní úkryt byl prozrazen. Parašutisti se rozprchli a bojovali každý na vlastní pěst.Telegrafista skupiny padl do zajetí. Nějaký čas jej Němci využívali k protihře. Poté co se mu podařilo anglickou základnu varovat, byl poslán na smrt do koncentračního tábora. Díky náhodě a zmatku se mu však jako zázrakem podařilo přežít. Několik posledních členů skupiny Potash se připojilo k partyzánům. Dokonce se jim přes vysílačku jiné skupiny podařilo podat zprávu na velitelskou základnu v Anglii.Další zajímavou skupinu tvořili dva muži zvaní Malý a Velký Josef. Byl to velitel Josef Šanderaa telegrafista Josef Žižka. Jejich radiostanice Marta pracovala ve východních Čechách. Více než třičtvrtě roku se jim dařilo ukrývat, protože často se přesouvali z místa na místo. Bohužel i jim bylo v patách gestapo. Josef Šandera se při obklíčení sám zastřelil. Žižka dopadl hůře, došli mu náboje a navíc ztratil ampuli s jedem. Byl zajat, a aby někoho neprozradil raději se v cele oběsil.
Méně známá, je podobná tragedie, která se odehrála v roce 1943, v malém městě Rovensko pod Troskami. I zde se za 2. světové války ukrývali výsadkáři. V malém nenápadném domku plavčíka Emila Lukše, se na místní plovárně už od října 1942 ukrýval parašutista, štábní kapitán František Závorka. Dne 16. ledna 1943 byl jeho úkryt prozrazen. Bohužel právě byl u něho i druhý parašutista, nadporučík Lubomír Jasínek ze skupiny Antimony, který se skrýval u Františka Teplíka na Frýdštejně. Právě když domlouvali další společný postup, překvapila je razie gestapa.Bylo jim jasné, že jsou nenávratně ztraceni a klást odpor nemá cenu. Proto, aby nepadli do rukou gestapáků, oba spolkli rozlomenou ampulku kyanidu. Nacisti dokonce zavolali místního lékaře, který ale mohl už jen konstatovat smrt, na následky otravy prudkým jedem. Malému městu reálně hrozilo, že veškeré obyvatelstvo bude nemilosrdně popraveno německou armádou. Jen díky sebeobětování obou výsadkářů, se tak nestalo.
Dnes už těžko říci, co tyto muže hnalo více, či silný pocit vlastenectví, nebo jen touha po odplatě nepříteli. Byli to ale hrdinové, o tom není pochyb. Ze 120 vysazených parašutistů na území protektorátu se jich konce války dočkalo jen 33.
Čest jejich památce.
