Brink – když se vaří z vody

Bohužel, skoro všechno. Od základní premisy, přes příliš okaté audiovizuální zpracování, až po kopírování všech a všeho. A přitom to začalo tak dobře. Brink si dlouho před vydáním pomaloučku polehoučku budovalo pozici kultovní hry, kterou si může nechat ujít jen absolutní ignorant, kulturní barbar a neznaboh. Nejsmutnější na tom je, že po „dohrání“ gamesy většina příčetných dost možná skutečně začne pátrat po přihláškových formulářích do některé z výše jmenovaných skupin.

Co se dělá na vodě?

A paradoxně to není tím, že by snad bylo Brink špatnou hrou. Ono je jen tak nějak nijaké. Tuctová záležitost, kterých je na světě mraky a mnohdy i za levnější peníz. Podíváme-li se na to objektivně, je to v podstatě úplně obyčejná online střílečka. A snažit se ji napasovat někam jinam je jako chtít po papeži, aby fundovaně pohovořil na téma nástrah análního sexu. Ne snad, že by se to nemohlo stát, avšak výsledek nebude mít zrovna valnou vypovídající hodnotu. Otázkou proto zůstává, proč Brink vlastně hrát?

Určitě ne kvůli stylizaci. Ať si tvůrci říkají co chtějí, kdykoliv jsem během hraní na moment vypadl z koncentrace, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že opravdu nehraji Team Fortress 2. Pro někoho možná plus, pro mě velké WTF spojené s existencionálními otázkami (pokud jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, znamená to, že Bůh taky umí jenom vykrádat cizí nápady?) a naříkáním, že kdybych nebyl vocas, investuji raději do výtvoru Valve a Brink symbolicky utopím. Jen si ještě nejsem tak úplně jistý v čem.

No přece plave…

Stejně tak pochybuji, že by někdo strčil disk s hrou do mechaniky v očekávání hutného singleplayerového zážitku, jenž si můžete vychutnat hned dvakrát. Ať už se totiž přidáte na stranu pořádkových složek, usilujících o zachování řádu na Arše, či Rebelů, snažících se dostat pryč (ostatně, ono se ani není čemu divit; místo jednoho pohlaví od každého živočicha a sličné děvy, jež si trhá rodidla, aby s vámi znovu zalidnila Zemi, na vás čeká jen hnus, špína a přelidněnost), dostanete vlastně pokaždé to samé. Multiplayer.

Fixace vývojářů na hru víc hráčů je jasně patrná od první minuty, kdy zjistíte, že je dějová linka vyprávěna jen tak ledabyle s minimem invence, a celé vaše singlové snažení spočívá v tom, že se postupně musíte probít přes několik uzavřených lokací, které představují velká hřiště, na něž v předem daném časovém intervalu neustále dokola nabíháte a střílíte a umíráte a skáčete a zase střílíte a umíráte. To vše proto, abyste: za a) obsadili nějaký bod, za b) někoho někam eskortovali, za c) něco někde zničili, anebo za d) umřeli nudou. Před umělou inteligencí je sice třeba smeknout, ale pořád jsou to jen boti na multiplayerové mapě, kteří se vás snaží přesvědčit, že jste hrdinou v epickém příběhu. Něco jako když se vám prodavačka ve fast-foodu snaží vysvětlit, že se vám po šestém hamburgeru už určitě vyrýsuje postava

A občas střílí, utíká a zachraňuje lidstvo

Problém ovšem je, že ani ten multiplayer nepřesvědčí. Na jednu stranu jde v rámci žánru o bezpochyby alespoň lehce nadprůměrnou záležitost, na tu druhou tu pořád straší ta nepříjemná otázka: proč si proboha rovnou nezahrát Team Fortress 2. Co se herních principů a do jisté míry i tříd (Voják, Medik, Inženýr, Agent) týče, všechno je v podstatě stejné. Obdobné schopnosti, důraz na týmovou spolupráci. Bernou minci, doslova, tak v tomto případě představuje téměř výhradně parkourový pohyb.

Ten je logicky pro potřeby žánru zjednodušen na prosté mačkání jednoho tlačítka, i tak ovšem jde o efektivní záležitost a už po pár odehraných kolech zjistíte, že si většina hráčů vzala radu tvůrců – přežijete jen pokud zůstanete v pohybu - k srdci. Malý háček se objeví až ve chvíli, kdy narazíte na jedince, kteří se s tímto doporučením rovnou sžili, říkají si Bíďa, Babča a Brumla a na mapě na ně, kromě respawn pointu, téměř nenarazíte. I přesto jde ale o zatraceně sympatické zpestření, které tomuto typu her chybělo. Jen … je to tak nějak málo.

Prostě normální den

Stejně jako volný pohyb potěší i možnost investovat do nových schopností a perků. Jak už ovšem tušíte, teď přijde ale. Čas od času, no, vlastně hodně často, vás hra donutí vzít si v rámci splnění úkolu jinou třídu, než do které jste investovali drtivou většinu pracně nasbíraných bodíků. A čím víc na to budete narážet, tím větší ve vás bude sílit jistota, že jste měli jít cestou univerzála a ne se zdržovat s opečováváním vašeho oblíbeného povolání. Ve finále mi to přišlo jako by mě vývojáři nechali utrácet za dárky pro krásnou slečnu, vědíc, že je to lesbička a stejně u ní nemám šanci. Koho by to nenaštvalo?!

Jak říkám, je to vážně škoda, protože řemeslně toho lze Brink vytknout jen velice málo a i celkově měla gamesa nakročeno stát se hvězdou. Možná, že jí vaz zlomily, přehnané ambice, možná, že na to tvůrci od začátku neměli. Kdo ví. Pokud tedy nad koupí Brink přemýšlíte, doporučím věnovat pár pohledů Team Fortress 2 a vydat se kdyžtak touto cestou. Pokud ale za výtvor Splash Damage přeci jen utratíte nějakou tu korunu, nemusíte zoufat. Alespoň lehký nadprůměr to bezpochyby je. I díky sympaticky melodickému soundtracku.