Výtečná atmosféra se mlátí s divným nadpřirozenem.
Polské studio The Farm 51 z Gliwic je na domácí půdě už poměrně zavedeným vývojářským domem a videoherní stálicí. A mimo to patří mezi ty největší, když zaměstnává více než 100 pracovníků. The Farm 51 již od roku 2005 vyrobila 8 titulů, z nichž tou nejznámější řadou jsou střílečky z alternativní historie 1. světové války jménem NecroVisioN. A kromě toho vypomáhala i se Zaklínačem či Two Worlds II.
Šutrák na teleport
Své bohaté zkušenosti tito schopní tvůrci vložili do své nejnovější hry Chernobylite. Její název není žádnou slovní hříčkou, ale takto se jmenuje vzácný minerál jako pozůstatek po černobylské jaderné havárii. S ním se můžete teleportovat mezi různými lokacemi jako by se nechumelilo. Musíte ale přitom projít jakousi mimoprostorovou alternativou, která naše světy propojuje.
A to je podle mne právě ten problém, kdy mi ve hře dělá potíž uvěřit této nadpřirozené lince, která jinak mistrně vystavěné kulisy tajuplného až hororového Černobylu dost shazuje. Ale vraťme se o pár měsíců nazpět, na úplný začátek. Jelikož je Chernobylite velmi ambiciózní a velký projekt, jaký by samotné studio neufinancovalo, rozhodli se tvůrci hru prezentovat na Kickstarteru, kde nakonec vybrali více než dvojnásobek požadované částky 100 tisíc dolarů.
Díky tomu mohl vývoj finišovat doslova radioaktivním tempem, načež se první verze hry uvolnila nejdříve pro podporovatele a nyní je v předčasném přístupu již dostupná na Steamu pro kohokoli. Tvůrci svoji novinku titulují jako přežívací sci-fi horor z pohledu první osoby. Velkým lákadlem a hlavním tahákem hry je reálná oblast jaderné elektrárny Černobyl, jejího blízkého okolí, přilehlého města duchů Pripjati a také oblasti kolem obřího radaru z dob studené války Duga-1.
To jsou všechno nesmírně atraktivní lokace, jež navíc povyšuje fakt, že v drtivé většině exteriérů byly vymodelovány přesně 1:1 podle reálných oblastí. Tvůrci se přímo k elektrárně vypravili s digitálními fotoaparáty, laserovými měřidly a speciálním fotogrammetrickým dronem, přičemž všechny důležité lokace pečlivě nasnímali včetně 3D skenu z ptačí perspektivy. Celkový herní svět samozřejmě není tak rozlehlý jako ten skutečný, ale je vložen na jednu kompaktní a středně velkou mapu, na níž vedle sebe leží elektrárna, město i radar.
Průnik do elektrárny
Zatímco plná hra by měla začínat těsně před výbuchem reaktoru, současná předběžná verze pokrývá asi desetihodinový úsek v pozdější části příběhu již ze současnosti, kdy je zničený čtvrtý blok zakrytý sarkofágem. Ostatně kradmá návštěva vlastní elektrárny, kdy se takřka hned na začátku dostanete i do velína a do reaktorového sálu, má tak hustou atmosféru, že jsem ji před monitorem musel místy i rozhánět. Pomáhá tomu i váš hlavní hrdina Igor, který není žádný voják (jeho spolubojovníci ale již ano), ale technik v elektrárně, který se na místo činu vydá po třiceti letech od podivného zmizení své krásné snoubenky Tatiany.
Něco mu říká, že jeho dívka může být stále naživu a že v tom má prsty KGB. Nejdříve se ale musí vydat ukrást kus Chernobylitu, aby ho mohl využít pro svůj vynález teleportovací pistole. A tady už mi atmosféra začala fest řídnout. Ty první okamžiky jsou naprosto skvělé, lokace vně i uvnitř elektrárny vypadají úchvatně, ale pak zase vylezete ven a co to? Před vámi ohyzdná pánvička, rozdělaný oheň, a jako že si můžu uvařit?
Ano, dokonce musím! Donedávna musela mít skoro každá nová hra zombíky, zatímco nyní to musí být domácí výroba čehokoliv. A tak jsem musel zdlouhavě propátrávat okolí, abych našel všechny rostlinky, kanystry a houbičky, abych si z toho v menu na té hnusné pánvi uklohnil tu lektvar na zdraví, tu lektvar na radioaktivitu, tu lektvar na kondici… Až jsem toho měl plné zuby a kapsy, jinak by mě kolega rezolutně nepustil dál, protože jsem prý nevypadal zdravě.
Mastičkář a obráběč najednou
Proč sakra musím rozdělávat oheň a šmrdlat si nějaké dryáky jako kouzelník? Proč proboha prostě jen nemůžu najít nějaké lékárny a jodové pilule ve skříních? A to jsem nevěděl, že to byl jen slabý začátek. Já blbec doufal v podobně příběhovou a lineární hru jako jsou výtečné série Metro či S.T.A.L.K.E.R. Ale záhy jsem přišel do starého hangáru, který jsem musel vyčistit od šrotu a založil si tu svoji operační základnu. Co jsem vypozoroval, tak snad půl celé hry v současném stavu musíte luxovat různé lokace pro šrot a kytky, abyste si nasbírali dostatek matroše nejen pro lektvary, ale také pro stavbu různých ponků, na nichž si posléze budete vyrábět různé vybavení.
Tato základna a nucená výroba mi tu dokonalou atmosféru z úvodu naprosto rozbila napadrť, o něco takového bych raději vůbec nestál. Je sice skvělé, že z horního patra máte na dlani celý herní Černobyl, na němž si místo mapky volíte svoji další misi (a také kam pošlete své parťáky). A příjemný je i částečně otevřený svět, jehož mantinely logicky tvoří místa s vysokou radioaktivitou. Jenže já v takovéto hře vůbec nestojím o nějaký nucený spánek v kutlochu opodál, nestojím o to, abych se musel po každé misi vracet do hangáru stavět dílnu a vybírat si další mise.
Nevyrušovat prosím!
Mám za to, že občas neškodí mít jednolitou lineární hru, v níž je výhodou, že nic tu skvělou atmosféru zbytečně neničí, nepřerušuje a nekouskuje, jak to dokázaly např. první dva díly Metra. Abych se přiznal, to nucené zvelebování základny mě docela otrávilo, a k misím, v nichž jsem prostě měl jen šmírovat po okolí a sbírat harampádí, jsem si vybudoval značný odpor, i když prostředí je naprosto fantastické. Možná v tom byl dobrý úmysl, dát hráčům jistou volnost, že si mohou kdykoli vybrat z více misí, ale já bych prosím raději spojitou a příběhovou hru bez vyrušování. A klidně bez těch přežívacích mechanik.
Přitom Chernobylite nemá být alespoň nyní žádnou akční střílečkou jako ti zmínění kolegové, nýbrž hororem. Jenže mise za sběrače borůvek prostě napínavé ani zdaleka nejsou, protože v nich chybí to vodítko, to lano tajemna, ta nitka obav, co přijde. Asi vás moc nevystraší, když dostanete zadání, že máte jít hledat kytičky tamhle, nebo se jen tak podívat, co tam je. Přitom chvíli předtím jste se plížili do pracovní zóny reaktoru, abyste získali minerál – už jen průchod velínem a tikajícími chodbami v útrobách elektrárny byl dostatečně děsivý sám o sobě.
Na Chernobylite jsem se velmi těšil, ale prozatímní výsledek je rozporuplnou hrou která na jedné straně překypuje hutnou atmosférou, aby ji na té druhé okamžitě rozpustila nucenou výrobou, správou základny a rekrutací pomocníků. Nic z toho titul podle mne vůbec nepotřebuje. Je to výsledek bonusů za dosažené hladiny financování, protože v originální hře žádná výstavba a výroba nebyla. Mimo toho je Chernobylite samozřejmě nyní ještě hodně rozbitý a mnoho základních věcí v něm nefunguje, ale to se postupem času vyladí.
Abych byl upřímný, jsem z Chernobylite dost rozpolcený. Na jedné straně dostáváme obrovskou porci tajemné atmosféry v parádně vymodelované Ukrajině, ale z té druhé mi to pořádně kazí jakoby uměle dotlačené řízení vlastní základy a výroba. Do plánovaného vydání v druhé polovině příštího roku je času ještě dost, tak uvidíme co se z té radioaktivity na konec vyklube za hybrida. Každopádně, pokud jste přemýšleli, že si předběžný přístup co nejdříve zaplatíte (nyní vyjde na cca 640,-), určitě bych ještě nějaký ten pátek počkal, než bude hra lépe vyladěná.
Druhý názor Ondřeje Partla
The Farm 51 se po multiplayerové střílečce World War 3 opět pouští do předběžného přístupu, jen tentokrát s diametrálně odlišnou hrou. Chernobylite je totiž singleplayerový survival, jenž se odehrává v okolí vybuchlé jaderné elektrárny Černobyl a u něhož předběžný přístup dává podstatně menší smysl a možná titulu (respektive jeho pověsti) i docela škodí, jelikož jeho momentální technický stav je vyloženě tristní.
Pokud se vám ale hru podaří nějakým způsobem rozběhnout a nebude vám vadit téměř konzistentní přítomnost všemožných bugů a nedodělků, zjistíte, že skrývá nemalý potenciál. Zářným příkladem je úvodní mise, která překypuje atmosférou a dává vzpomenout na videoherní série Metro nebo S.T.A.L.K.E.R. Bohužel, záhy se do příběhu začnou mísit sci-fi prvky (cestování prostorem a časem), což mně osobně vůbec nesedlo.
Samotná hratelnost pak rozhodně není vůbec špatná, když skýtá poměrně mnoho zajímavých nápadů (např. pro vylepšení schopností musíte skutečně projít tréninkem). Ale především jistý roguelike prvek, kdy po každém vašem úmrtí začínáte znovu, nicméně s již nabitými informacemi z předchozích životů, což je překvapivě fungující. Potěší i výstavba své vlastní základny.
Opět se i v této stránce hry potkáte s mnoha polovičatostmi, kdy AI nepřátel příliš nefunguje a poměrně široká řádka mechanik ve hře zatím není ani implementována, ale věřím, že zrovna tyto věci si tvůrci do plného vydání ještě pohlídají.
Ve výsledku bych pak tento předběžný přístup s čistým svědomím doporučil asi jen vyloženým nadšencům, kteří si chtějí hru co nejdříve vyzkoušet a nevadí jim záplava nedokonalostí. Ostatním bych rozhodně doporučoval počkat až na plné vydání, kdy hra doufejme bude již plně odladěná.
