Doom - staronová škola

Recenzovaná verze: PC

Dlouhá léta se zdálo, jako by se Doom neměl už nikdy vrátit. Ale vrátil se. Bez číslovky v názvu a bez sebemenšího zájmu rozhodnout, jestli bylo hororové zaměření třetího dílu, které fanouškovskou základnu dodnes rozděluje na dva tábory, správné. Nový Doom má totiž jiné cíle: Sfouknout všechen prach, umýt všechnu krev, začít zase nanovo a uspokojit jak veterány prvních dílů, tak i nováčky, kteří s legendou nikdy nepřišli do styku. To je určitě náročný úkol, ale id Software se ho zhostili poměrně zodpovědně a na výsledku je to rozhodně znát. Minimálně v některých ohledech.

Peklo na Marsu

Co byste dělali, kdybyste se objevili nazí na kamenném stole, připoutaní řetězem a obklopení odpudivými démony a zombiemi? Někdo by se nejspíš snažil z té noční můry probudit, někdo by se asi mohl zbláznit strachem, ale nejlepším řešení je utrhnout řetěz, rozmáčknout hlavu nejbližší zombii, vzít pistoli a zbroj a vydat se vstříc všem těm ohavným démonům a nakopat jim zadky. A jen tak mimochodem zastavit jejich invazi na základnu UAC na Marsu. V id Software se sice pokusili na singleplayerovou kampaň hry naroubovat nějaký ten příběh, ale ten ve výsledku nehraje skoro žádnou roli. Kdo ho chce sledovat, může, sem tam vám ani hra nedá na výběr, ale nový Doom vážně není ukázkou vzorného vyprávěné příběhů ve videohrách. Na své cestě napříč obrovskou základnou UAC a nehostinným peklem musíte zkrátka zavřít portál, kterým démoni proudí od našeho světa, občas uposlechnout nějaký rozkaz, sem tam se poohlédnout po modrém nebo žlutém klíči či po tlačítku, ale především rozstřílet na cucky všechno, co se pohne. Jako za starých časů.

Musím říct, že něco takového se provádí velmi snadno a příjemně. Po většinu hry jste to opravdu jen vy a vaše zbraně versus zástupy démonů, a to bez automatického doplňování zdraví, takže musíte v hezky zpracovaných a dobře navržených úrovních hledat lékárničky i munici. Levely jsou naštěstí navržené natolik dobře, že vás po vizuální stránce většinou nestihnou omrzet, nemluvě o tom, že zcela zmizely hororové prvky z Dooma 3. Úrovně navíc budí dojem možnosti nelineárního postupu. To je samozřejmě jen iluze, ale navzdory tomu byste neměli mít pocit, že jste uzavření v úzkých koridorech, v nichž vás drží neviditelné stěny, skripty a další berličky.

Po většinu hraní jsem zkrátka měl vážně dojem, že můžu jít, kam chci a všude likvidovat démony, ať už jde o drobné impy, levitující cacodemony, tlusté manculy, shrbené pinky nebo ohavné revenanty. Ti všichni se spawnují v předem daných místech, a jakmile se jich zbavíte, můžete zase dál. Občas samozřejmě dojde i na nějaký ten bossfight, kvůli němuž se můžete slušně zapotit, zvlášť na vyšší obtížnost. Díky jejímu nastavení si tak přijdou na své nováčci i žánroví veteráni, kteří hledají pořádnou výzvu.

Démoni jsou rozhodně dostatečně rozmanití, stejně jako zbraně, kterými je likvidujete. Postupem hrou se vám dostane do rukou třeba automatická brokovnice, dvouhlavňová brokovnice, útočná puška, gaussová puška, raketomet nebo stará dobrá BFG-9000. Nechybí ani nějaké ty výbušniny. Každá zbraň má jinou účinnost, všechny samozřejmě nosíte najednou a můžete mezi nimi kdykoliv přepínat. A pokud by vám náhodou nestačily samy o sobě, na určitých místech si můžete vybrat až dvě modifikace většiny zbraní, díky nimž je hraní a likvidování démonů zase o něco zábavnější a pestřejší. Automatické brokovnici tak můžete nainstalovat modifikaci, díky níž vystřelíte přesně mířenou spršku broků, díky vylepšení plazmové pušky můžete do okolí vyslat zatraceně účinný výboj, která může zabít nebo zranit více démonů naráz, raketometu zase lze nainstalovat zaměřování raket a těžkému kulometu přídavné hlavně. Navíc není problém časem odemknout obě modifikace a během hraní mezi nimi kdykoliv přepínat. Zbraně nepotřebují nabíjet, takže klávesou běžně určenou pro výměnu zásobníku prostě a jednoduše měníte jednotlivé modifikace v závislosti na situaci a vašich preferencích.

„Na určitých místech si můžete vybrat až dvě modifikace většiny zbraní, díky nimž je hraní a likvidování démonů zase o něco zábavnější a pestřejší.“

Když základ nestačí

Modifikace zbraní však nejsou jediná věc, díky níž si můžete hraní trochu přizpůsobit. Za prosté zabíjení démonů nebo plnění výzev v každé úrovni získáváte body, s nimiž lze vylepšovat jednotlivé modifikace zbraní a jejich účinky. Jakmile vylepšíte vše v daném stromě, dostanete možnost plnit speciální výzvy zpřístupňující plný potenciál dané modifikace. V každé úrovni se můžete zabývat i hledáním skrytých míst, na nichž nenajdete pouze sběratelské předměty v podobě deníků a figurek, ale i další zdroje bodů na vylepšování zbraní a vaší zbroje. I tu můžete různě vylepšovat a odemykat si další funkce.

Kdyby vám ani tohle nestačilo, můžete se poohlédnout ještě po oltářích, které nabízí specifické a občas docela náročné výzvy spočívající například ve zničení určitého počtu barelů nebo zabití démonů určitým způsobem, vždy ve vyhrazených arénách. Za splnění těchto výzev následně dostáváte runy, které pro změnu zlepšují možnosti vaší postavy. Po jejich odemčení a použití se zvyšuje třeba hodnota sebraných předmětů nebo rychlost pohybu. Poslední možností úprav jsou pak žhnoucí orby, s nimiž se opět setkáte na určitých místech (včetně těch skrytých) a s nimiž si vylepšujete maximální zdraví, zbroj nebo množství munice, které můžete nést.

Tohle všechno funguje překvapivě dobře a hra vám tak nabízí spoustu možností, jak si ji přizpůsobit podle vašeho tempa a přístupu. Ať už se ale vydáte jakoukoliv cestou, dříve či později se z vás stane řezník a nesmírně rychlá mašina na zabíjení démonů. Díky všem možnostem úprav je zkrátka používání zbraní i prostý pohyb během boje velmi uspokojivý.

Suverénně nejuspokojivější jsou ale útoky zblízka. Brutální útoky zblízka. Stačí dostatečně zranit nepřítele, přiblížit se k němu, stisknout správnou klávesu a už se můžete kochat krvavým divadlem, které pošle démona ke všem čertům. V závislosti na tom, z jakého směru k démonovi přistoupíte a kam míříte, můžete sledovat třeba utržené končetiny nebo vytrhané zuby rázem použité na podříznutí. Nikdy jsem si neliboval v krvi, ale musím říct, že tyhle brutální útoky fungují vážně dobře, vypadají dobře a také přispívají k celkové dynamičnosti a nevídané plynulosti celkové hratelnosti, což je zajímavý rozdíl oproti posledním dílům Wolfensteina, které si získaly hráče mimo jiné díky skvělému pocitu ze střelby.

I v případě Dooma je pocit z pouhého střílení vyhovující, ale ta pravá zábava nastává teprve v případě, kdy se naučíte za pohybu kombinovat střílení s útoky zblízka. Teprve poté se z každé přestřelky s démony stává skutečné žrádlo pro každého příznivce svižných stříleček, které se s vámi nijak nemažou. A Doom se s vámi vážně nemaže. Možná že máte spoustu možností, jak zlepšit sebe i své zbraně, možná že máte k dispozici hned několik způsobů, jak se zbavit nepřátel, ale démonů je pokaždé víc než dost a buďte si jistí, že vám i na nižší nastavení obtížnosti dokážou trochu zatopit.

Když už jsem zmínil poslední Wolfensteiny, stojí za zmínku i specialita v podobě retro úrovní. V každém levelu nového Dooma můžete najít páku, po jejíž aktivaci se poblíž objeví vstup do úrovně z prvních dílů. Většinou jde jen o úvodní místnosti, celé úrovně si následně můžete zahrát z hlavního menu, což vřele doporučuju. Zaprvé se hledáním retro místností můžete snadno zabavit, zadruhé je stejně jako v případě The New Order a The Old Blood zajímavé vidět spojení prehistorického prostředí a předmětů s moderním zpracováním zbraní a nepřátel. Zatřetí není nikdy od věci si zavzpomínat na dávnou legendu.

„Brutální útoky fungují vážně dobře, vypadají dobře a také přispívají k celkové dynamičnosti a nevídané plynulosti celkové hratelnosti.“

Tanec s démony

Během boje můžete občas narazit i na dobře známé power-upy v čele s čtyřnásobným poškozením, dočasnou nezranitelností nebo možností zabíjet pěstmi na jednu ránu. Především ale máte k dispozici specialitu v podobě staré dobré motorové pily. Kdysi jsem slyšel, že Left 4 Dead 2 nabízí nejlepší zpracování motorovky od dob Dooma 3. Nyní můžu říct, že nový Doom nabízí nejlepší zpracování motorové pily od dob Left 4 Dead 2. Už proto, že nástroj dřevorubců není jen způsob, jak nadělat ještě větší krvavou paseku, ale také způsob, jak dále přizpůsobovat svůj průchod hrou.

Nejde ani tak o to, že paliva do pily je obvykle málo, ale o to, že jakmile se rozhodnete nějakého démona rozřezat (větší démoni vyžadují více paliva), vypadne z něj dost velké množství munice. Díky tomu můžete přemýšlet, jaký způsob likvidace nepřátel se vyplatí víc. Jestli prosté zabití zblízka bez pily, díky němuž padá z nepřátel po aplikaci určitých vylepšení trocha zdraví a zbroje, obyčejné zastřelení nebo zabití pilou, díky němuž si nemusíte dělat hlavu s nedostatkem munice, kterým jinak můžete občas trpět. Na druhou stranu si musíte dělat hlavu s množstvím paliva. Každý způsob zabití tak přináší něco jiného, což opět přispívá k úžasné dynamičnosti celé hry a variabilitě možností boje.

Ačkoliv tomu sám stěží věřím, nemohu si příliš stěžovat ani na výkon hry. Dooma jsme v redakci zkoušeli na dvou sestavách. Jedna z nich se těsně nevejde ani do minimálních požadavků a třímá v ní procesor Intel Core i5 3350P o frekvenci 3,1 GHz, GTX 660 a 8 GB RAM. Na nízké nastavení, v rozlišení 1680x1050 a při FoV na úrovni 90 jsem mohl většinu času pozorovat 55 až 60 fps s jen občasnými propady pod 50. A nutno říct, že i na nízké nastavení hra vypadá překvapivě dobře.

Druhá sestava obsahuje procesor i5 6400 o frekvenci 2,7 GHz, GTX 970 a 16GB RAM. Při rozlišení 1840×1150 (přes DSR) a FoV 110 jsme se prakticky nesetkali s propadem pod 60 snímků za sekundu skoro se vším nastaveným na maximum, snad kromě stínů a virtuální paměti (obě položky chtějí při nejvyšším nastavení 5GB VRAM). Hra ani nijak často nepadá, já sám zažil pád během hraní singleplayeru jen jednou a jinak jsem se musel při nízkém nastavení potýkat pouze s občasným doskakováním textur. Při vyšším nastavení je přitom tento jev spojený spíše jen s načítáním úrovní. Technické potíže id Tech 5 se tak většinou neopakují a šestá verze enginu dělá po všech směrech dojem mnohem vyladěnější a stabilnější technologie. Jen se zatím musíme obejít bez podpory SLI, která má dorazit brzy.

„Nový Doom nabízí nejlepší zpracování motorové pily od dob Left 4 Dead 2.“

Pro staré i mladé

Někdo by mohl říct, že nový Doom je vlastně jen Brutal Doom v lepší grafice. Do jisté míry by snad dotyčný měl pravdu, ale nemyslím si, že by tento fakt měl být ke škodě. Právě naopak. Singleplayerová část nového díla od id Software není nijak originální, ale ani se o tu originalitu nesnaží a právě v tom tkví její kouzlo. Je to zkrátka poctivá, nesmírně zábavná a plynulá střílečka, která se nebere příliš vážně a která má díky svým možnostem a díky absenci většiny soudobých žánrových berliček skutečně šanci zaujmout a zabavit i veterány, kteří ještě pamatují časy prvních dílů. Tedy pokud nebudou čekat přesně totéž, co hráli před dvaceti lety, ale spíše poctu tomu, co kdysi hráli. Stejně tak má šanci zaujmout i nováčky, kteří si aspoň vyzkouší, jak se dá hrát bez automatického doplňování zdraví, krycích systémů nebo rádoby emotivních příběhů a cut-scén.

Doom je zkrátka prostá, ale překvapivě fungující akční jízda, která vás asi ničím vyloženě nešokuje, ale která zároveň nemá ani čím pořádně zklamat. Je jako chutná, rudě zbarvená pálivá omáčka, kterou si můžete do značné míry přizpůsobovat podle chuti. Nejde jen o již zmíněné možnosti vylepšování nebo několik nastavení obtížnosti, ale i o samotné tempo hraní. Chcete prostě jen běžet stále dopředu a zabíjet? Můžete. Chcete zvolnit a vybílit všechna tajná místa na mapách? Stačí se občas postarat o vlny nepřátel a nic vás nebude omezovat. V závislosti na tom se může měnit i herní doba. Já se obvykle moc nezdržoval a Dooma jsem na střední obtížnost dohrál asi za 9 hodin, což mi připadá naprosto v pořádku.

Všechno samozřejmě není úplně ideální, kupříkladu řešení mapy úrovně, kterou si můžete kdykoliv zobrazit, by mohlo být mnohem lepší. Takhle je mapa obzvlášť v rozsáhlejších úrovních dost nepřehledná a chaotická. I kolo zbraní, které třeba ve Wolfensteinovi fungovalo bez problémů, mi najednou přijde hrozně pomalé a nepraktické a minimálně na PC je určitě rychlejším řešením přístup ke zbraním přes klávesy nebo kolečko myši. A i když má příběh v rámci hry opravdu minimum prostoru, přesto bych uvítal pečlivější výběr dabérů těch několika postav, s nimiž se setkáte. Ozvučení samotné hry je většinou bezproblémové a proti soundtracku nelze říct ani démonický popel, ale dabing mi přišel poměrně odbytý. Jinak si ale nemohu příliš na co stěžovat, mimo jiné i proto, že jsem kampaň prošel jedním dechem a celou dobu jsem se skvěle bavil. Dostal jsem zkrátka přesně to, co bych očekával od hry, která nese jméno Doom. Alespoň tedy v případě singleplayeru, multiplayer je totiž zcela jiný příběh.

Nedotažené zápolení

Multiplayerová beta mě celkem bavila, ale od té doby hra neudělala žádný výrazný krok kupředu, takže pokud hledáte pouhý popis herních prvků, odkážu vás na mé dojmy. Nyní nezbývá než říct, že tento fakt je v kontrastu s výborným singleplayerem většinou spíše ke škodě. Nástup do multiplayeru po dvou dnech bezvadného hraní kampaně byl totiž poměrně bolestivý a já rázem zjistil, že veškeré kouzlo nového Dooma je pryč. Pryč je především skvělý pocit z pohybu, po několika hodinách v kampani je najednou pohyb po online bojišti příliš těžkopádný, skákání je příliš pomalé a neohrabané a člověk s tím bohužel nemůže nic udělat. Doufal jsem, že tvůrci něco s pohybem od dob bety udělají, ale nestalo se tak. Což je jenom jeden z mnoha neduhů.

Mohu říct, že třeba na mapy si nelze příliš stěžovat a pokud nepočítám občasnou nutnost hledat nepřátele, která pramení z příliš malého počtu hráčů (6v6) vzhledem k rozloze map, hraje se na nich docela dobře a jejich designéři se určitě nemají za co stydět. Občas navíc nabídnou i nějaké ty skryté pastičky. Problémy nejsou ani s vyvážeností zbraní, s nimiž se povětšinou setkáte už v singleplayeru a jež si musíte trochu osahat a naučit se využívat jejich přednosti a alternativní útoky.

Na mapách ale sbíráte pouze power-upy a trojici speciálních zbraní (motorovka, gaussová puška a BFG), které dokážou hraní slušně oživit a o které se může strhnout zajímavý závod. Klasické zbraně máte totiž už v základu nebo si je odemykáte levelováním a následně je používáte prostřednictvím klasických herních tříd sestávajících ze dvou zbraní a určitého vybavení v čele s granáty. Což je něco, co určitě nepotěší mnoho veteránů. Překvapivě ale není problém ani s mnohokrát probíranými Hack Moduly, tedy jednorázovými, dočasnými zlepšováky. Ty někdy vypadají jako obdoba cheatů, umožní vám například vidět nepřítele, který vás zabil, přidat zbroj, dočasně zvýšit rychlost pohybu nebo přísun zkušenostních bodů. Ale světe div se, jejich aplikace hraní povětšinou nijak nenarušuje a celý systém jejich spotřebovávání a udílení po konci zápasu je vymyšlený poměrně nenásilně.

Herní módy už na tom ale tak dobře nejsou. Jedinými poměrně svéráznými módy jsou Warpath, tedy mobilní King of the Hill, který znáte z bety, a Freeze Tag, který se hraje na kola, v nichž je třeba zmrazit celý nepřátelský tým a naopak odmrazovat zasažené spoluhráče. Zbytek módů tvoří dobře známá klasika v podobě Team Deathmatche, Domination a Soul Harvestu, tedy obdoby Kill Confirmed ze série Call of Duty. Posledním módem je Clan Arena, zápas týmů hraný na kola. A to je celé. Což by samo o sobě ještě nevadilo, ale překvapilo mě, že tvůrci nenabídli žádnou obdobu klasického deathmatche. Koneckonců když si hra hraje na křížence Doom a Quaka, očekával bych, že něco takového nebude chybět. Tím pádem postrádá smysl i vizuální úprava vaší zbroje, byť dost propracovaná a povedená, protože kromě začátku a konce zápasu ji stejně nikdo neuvidí a všichni hráči jsou odění v modrých nebo červeno-bílých barvách. Ve výsledku postrádá valný smysl i vizuální úprava zbraní, protože většina z nich vypadá už v základu natolik dobře, že vlastní obarvení z nich většinou udělá ošklivé vražedné kačátko, které stejně uvidíte jen vy sami.

„Nástup do multiplayeru po dvou dnech bezvadného hraní kampaně byl poměrně bolestivý a já rázem zjistil, že veškeré kouzlo nového Dooma je pryč.“

Od slibné novinky k největšímu průšvihu

Stále navíc přetrvává problém v podobě hlasatele, který je stejně mizerně nadabován jako postavy v singleplayeru, a nevýrazného uživatelského rozhraní, které vám během hektického boje nijak nepomáhá, protože nemáte moc času si ho všímat. Stejně tak mě nemile překvapila nemožnost zakládání soukromých zápasů. Paradoxně největším problémem multiplayeru nového Dooma jsou ale démoni. Na ně jsem se těšil nejvíc a nakonec mě tak akorát nejvíc štvali. Jakmile se na mapě objeví runa, která hráče přesune do dočasné role smrtícího démona, z poměrně vyváženého zápolení se rázem stává Hra o runy. Pokud se hráč objeví jako revenant, kterého také můžete znát z bety, není takový problém dát se spoluhráči hlavy dohromady a společně ho udolat, což dokonce prospívá týmové spolupráci. Zbylí tři démoni už ale dokážou se hrou slušně zahýbat, přičemž suverénně nejhorší je mrštný prowler, skákající ze stěny na stěnu a likvidující hráče ve zlomku sekundy. Bránit se proti takové obvykle dost odolné potvoře je docela obtížné, zvlášť když každý hráč běhá po mapě jako šílenec.

Jakmile se týmu podaří nepřátelského démona zabít dřív, než vyprší jeho čas, runa zůstane na mapě a kdokoliv z druhého týmu ji zase může vzít a znovu použít. Kvůli tomu se ze zápasu stává převážně jen přetahovaná o runy a co nejsilnější démony, takže je multiplayer nového Dooma rázem nesmírně nevyvážená šílenost, v níž hráč zpravidla buď doslova znásilňuje ostatní, nebo je naopak sám znásilňován. Značná část zápasu za přítomnosti démona tedy probíhá bez ohledu na schopnosti jednotlivých hráčů stylem od extrému k extrému.

Z potenciálně nejslibnějšího herního prvku se tak stal prvek, který hře naopak nejvíc škodí, a ve většině herních módů se mu bohužel nevyhnete. A tak je to vlastně skoro se vším v multiplayeru nového Dooma. Beta mě docela bavila, plná verze mě ale zklamala a já si poměrně brzy uvědomil, že mi vlastně hra nedokáže nabídnout víc než beta. Což by nemuselo být špatně, kdyby multiplayer nakonec nedělal dojem, že vývojáři jen vzali betu a bez ohledu na vyváženost do ní narvali víc obsahu. Démoni tak zasazují smrtící ránu jakékoliv iluzi vyvážených zápasů a herní módy jen výjimečně nabídnou něco zvláštního. Zpracování brutálních útoků zblízka se zase pravděpodobně nabažíte už v singleplayeru, takže vám multiplayer ani v tomto ohledu nic nenabídne. Ještě že se kvalitní technická stránka vztahuje i na online složku, během hraní jsem nezažil jediný pád a Doom už ani netrpí tzv. input lagem, který byl k vidění v betě.

Podobně jako v případě Star Wars: Battlefrontu mě navíc silně znepokojuje vidina Season Passu nabízejícího dost hratelného obsahu, který by mohl velmi snadno rozštěpit už tak vrtkavou a nestálou komunitu. V tuto chvíli je zkrátka multiplayer Dooma přinejlepším chvilkové rozptýlení, které může nabídnout alespoň slušně zpracované mapy, zbraně a několik herních prvků evokujících staré časy. I kvůli tomu jsme se ale dočkali jen bizarního kočkopsa, který se snaží zavděčit veteránům i nováčkům, ale ani jedné skupině nedokáže nabídnout dost na to, aby je hraní mohlo dlouhodobě zabavit. Multiplayer tak rozhodně nepovažuji za kdovíjaké lákadlo nového Dooma. Tím je především singleplayer a také editor SnapMap.

„Jakmile se na mapě objeví runa, která hráče přesune do dočasné role smrtícího démona, z poměrně vyváženého zápolení se rázem stává Hra o runy.“

Brutální kreativita

Troufám si říct, že editor SnapMap je korunním klenotem hry. Můžete si ho představit jako takovou kombinaci editoru map z Portalu 2 a editoru misí z Army. Vytvoření vlastní úrovně nebo mapy v zásadě není nijak náročné. Stačí několik kliknutí a můžete přidávat další místnosti, démony, zbraně, výbušné barely, zvuky, texty, světla, různé interaktivní prvky nebo spouštěče. Samozřejmě není ani problém to všechno pospojovat nebo přidat navrch odlišnou atmosféru a nasvětlení celé scény. Pokud chcete vytvořit opravdu komplexní úroveň, samozřejmě tomu musíte obětovat čas. Obsahově bohatý, rozsáhlý a zároveň zábavný level koneckonců nevytvoříte mávnutím motorovky, ale i tak se vše ovládá opravdu snadno a rozhodně se nepotřebujete učit třeba nějaký skriptovací jazyk.

Dalo by se říct, že tvorba vlastních úrovní a map je jakási hra ve hře, v jejímž případě hraje roli jen databáze použitelných objektů a prvků nebo vaše představivost. A také výkon hardwaru. Jak už bylo několikrát zmíněno, technická stránka nového Dooma je na slušné úrovni, ale obzvlášť ve SnapMapu může to umyvadlo jménem id Tech 6 trochu přetéct a jestli se někde s velkou pravděpodobností setkáte s pády, je to právě editor. Zvlášť když budete tvořit něco skutečně rozsáhlého a komplexního.

Kdybyste nechtěli nic tvořit, ale spíše hrát výtvory ostatních, můžete vybírat z nepřeberného množství zajímavých výtvorů zahrnujících adaptace úrovní z prvního dílu, masivní bossfighty, překážkové dráhy, logické hříčky, arény nebo i obří hudební nástroje. Dokonce nechybí ani multiplayerové mapy až pro čtyři hráče, na nichž lze hrát módy deathmatch a capture the flag a také kooperativní režim. Multiplayer jako takový tedy klasické módy nenabízí, zato SnapMap ano. Proč, to netuším, ale zkrátka to tak je a svým způsobem to eliminuje řadu potenciálních problémů. Už proto, že není tak těžké vytvořit mapu s možností sbírání zbraní, tedy s tím, co tolika lidem chybí v multiplayeru. Je tak poněkud zarážející, že editor map je víc věrný předešlým počinům id Software než samotný multiplayer. Díky tomu SnapMap slouží nejen jako snadno ovladatelné a intuitivní hřiště a jako přehlídka cizích zábavných výtvorů, ale i jako možnost, jak si trochu spravit chuť po rozporuplném multiplayeru.

Za hraní cizích úrovní i za průchod oficiálními tutoriály, které vás naučí základy ovládání editoru, dostáváte speciální měnu. Za tu si můžete kupovat pozadí a další prvky, s nimiž lze zkrášlit prezentaci vašeho výtvoru, stejně jako věci typické pro multiplayer. Barvy, vizuální úpravy zbroje nebo zbraní a nepřeberné množství různých tanečků sice podobně jako v případě multiplayeru využívá málokdo, ale ve fanoušky vytvořených úrovních a mapách je na jejich využití přeci jen více času a prostoru. Když nic jiného, je fajn vidět, že za testování cizích výtvorů, které můžete také hodnotit, dostáváte nějakou tu odměnu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že SnapMap je jen takovým dodatkem hlavních složek hry v podobě singleplayeru a multiplayeru. Skutečnost je ale taková, že jde naopak o jednu z největších předností. Pokud vám oficiální singleplayer nestačí, SnapMap dokáže nabídnout další hodiny a hodiny zábavy a už jen kvůli tomu a také kvůli velmi kvalitní kampani považuji nového Dooma za velmi povedený počin. Nové dítě id Software by zkrátka neměl minout nikdo, kdo hledá pořádnou singleplayerovou střílečku, u níž si lze trochu zavzpomínat na doby dávno minulé, a kdo se zároveň neštítí trochy krve a brutality. Doom je bez nejmenších pochyb velmi brutální hra. Ale minimálně v rámci singleplayeru a SnapMapu je také brutálně zábavný a návykový.

ASUS k vybraným základním deskám a monitorům dává zdarma střílečku Doom ve verzi pro PC.

Počítač do redakce zapůjčil Grunex.com.