Gloomhaven – deskovka

Desetikilová krabice obsahující Gloomhaven v českém překladu již třetím měsícem uzurpuje veškerý volný čas deskovkových nadšenců, pro něž je titul amerického autora Isaaca Childrese (Forge War) svatým grálem stolních her. Titul, který delší čas okupuje první místo žebříčku boardgamegeek.com, se dostal do ruky také nám a na dalších řádcích se dočtete mé dojmy po přibližně padesátce hodin strávených v tomto fantasy světě. Vstupte směle dál.

To už venku svítá?

Na začátku recenze si nastíníme, o co v Gloomhavenu jde: pod víkem krabice najdete nespočet komponent, postaviček, obálek, figurek a mapových dílů, jež vám mají zprostředkovat epické RPG dobrodružství ve světě, který můžete ovlivňovat vlastními činy. Pokud bych měl svůj zážitek shrnout velmi jednoduše, tak jsem si doteď připadal jako při absolvování dobrodružství ve smyslu nejslavnějších izometrických her na hrdiny jako Baldur’s Gate, Neverwinter Nights a podobně. Samozřejmě nelze očekávat větvené dialogy, v nichž se naplno projeví charakter postav, ale utváření jejich vlastností a získávání výbavy se legendám RPG žánru přibližují.

V rámci deskových her jsem se dosud nesetkal s tak silně podaným příběhem (pokud nepočítám This War of Mine, ale to je něco trošku jiného). V tomto ohledu si Gloomhaven půjčuje to nejlepší od legacy titulů a přidává k tomu vyprávění v knize scénářů s atmosférickými texty. Po překonání jednotlivých misí, v nichž se snažíte vybít veškerou havěť v mírně se opakujících podzemích, začnete postupně odhalovat mapu, jež zpočátku zeje prázdnotou, ale jakmile začnete lepit nálepky objevených míst, začne se před vámi otvírat široký svět. Je možná škoda, že v porovnání s potulováním v kobkách působí správa postavy ve městě a objevování světa jen jako pouhá mezihra, ale pro mě se jedná o báječně namíchané lepidlo, které celý koncept drží pohromadě.

Přes výše uváděnou chválu bych ovšem doporučil dávkovat si jednotlivé scénáře a vedlejší úkoly postupně, ne v nějakých šestnáctihodinových maratonech (jak se mi podařilo poprvé), i když to hodně láká. Autorům textů se musí nechat, že si umí na konci jednotlivých misí hráče zaháčkovat, aby se chtěl vrhnout do dalšího dobrodružství, ovšem někdy se mi zdá lepší nechat se napínat. Především v případech, kdy vás třeba potřetí přepadnou kostlivci a vy vlastně jedete podobný princip pouze s nějakou variací jako před několika okamžiky.

Připravte se také na fakt, že u jednotlivých úkolů strávíte hodinku až tři a váš kontakt s vnějším světem se sníží na minimum. Myslíte, že si rozjedete partii před finále wimbledonu, abyste si ukrátili čas, a pak zkouknete Federera s Djokovičem? Ani nápad, ještě že kluci běhali po londýnském trávníku tak dlouho, abych stihnul alespoň poslední set. Snad výše uvedený příklad demonstruje návykovost titulu Gloomhaven, u kterého prožijete několik desítek hodin, což bere kritikům vyšší ceny argumenty. Na druhou stranu se připravte, že peněžní investice je pouze začátek, na nějž navazuje závazek vůči světu, který jste si domů pořídili.

Inovativní principy bez přítomnosti kostek

V této části svých recenzí normálně nastiňuji pravidla a mechaniky, jimiž se posuzované deskové hry pyšní, ale u Gloomhavenu by se podobný text rozrostl do mamutích rozměrů a stejně by nevystihl jejich podstatu. Proto se zaměřím na pár věcí, jež mě zaujaly svým netradičním přístupem. Začnu s hraním akčních karet, protože se mi absolutně zažralo pod kůži a nemůžu si jej vynachválit. Na začátku každého scénáře dostanete do rukou všechny dostupné karty postavy (s levelováním se přidávají další) a vybíráte si dvojici na dané kolo. Každá karta se skládá ze tří částí – iniciativa, horní akce a dolní akce.

Iniciativa samozřejmě určuje pořadí, na základě nějž budou své akce postavy provádět, včetně nepřátel. Občas se nevyplatí být první a je lepší raději vyčkat na pohyb nestvůr, jindy se musíte chopit otěží co nejdříve. Ostatně podle toho určujete také své dvě akce, pomocí nichž zatápíte obyvatelům kobek (obě lze nahradit za univerzální útok a pohyb). Běžné akce umožní využité karty odložit stranou a později je dobrat, jiné mocnější se pro daný scénář zničí, takže musíte pečlivě plánovat, s čím vyrukujete a jestli nějakou kartu obětujete. Pokud vám totiž karty dojdou, jste vysíleni a v daném scénáři končíte. Odebírání karet tak simuluje míru únavy hrdiny, který se pachtí na konec dungeonu, aby mnohdy vysílením padnul na hubu. Moc pěkné.

Druhá pochvala autoru Gloomhavenu směřuje za samotné souboje. Mimo řady vnějších vlastností ovlivňujících průběh šarvátky, se totiž nemusíte spoléhat na nechvalně proslulou štěstěnu v kostkách. Místo ní se obrací karty s modifikátory upravujícími výsledek souboje. Do utrženého zranění promlouvají také předměty, jež vaše postava využila, vlastnosti protivníka (zjišťují se z jejich karet, které se mění dle obtížnosti pomocí chytře vymyšlených obálek) a v neposlední řadě terén. Pokud útočíte z výhodnější pozice, tak si můžete vybrat ze dvou různých modifikátorů a využít ten silnější, což už nadělá v řadách protivníků pořádnou paseku, naopak horší pro vás bude situace v případě obrany na nevýhodném místě.

City stranou

Pro někoho bude velkým problémem třetí prvek, který jsem si na Gloomhaven velmi oblíbil, a tím je cirkulace postav. Do prvních dobrodružství se totiž můžete vypravit pouze s šesticí unikátních postav (třeba jako já s Prasklivcem), zatímco zbylých jedenáct je pečlivě zapečetěno. Svého vybraného avatara si šlechtíte, staráte se o něj, vylepšujete mu vlastnosti, zkrátka se s ním sžijete, až se dopracujete do fáze, kdy splníte jeho velký úkol (ostatní jej nesmí znát). Tím úloha hrdiny v příběhu končí a on odejde na spokojený odpočinek, sbohem a šáteček. Místo něj se vám otevře přístup k některému z dosud neznámých charakterů, s úplně jinými vlastnostmi a mechanikami.

Pro někoho to bude srdcervoucí loučení, z mého pohledu se jedná o chytře zvolenou mechaniku, jež vás neustále udržuje v napětí a podněcuje zvědavost podobně jako objevování světa a příběhu. Zkrátka přímo vidíte, jak se univerzum Gloomhavenu neustále vyvíjí a přitahuje vás k sobě nezměrnou silou spojenou s lidskou potřebou odhalovat tajemství. Pravdou je, že při odkládání třetí postavy už se budete spíše těšit na otevírání nových krabiček, protože „kinder vajíčko“ efekt si se stýskáním po předchozí postavě spolehlivě poradí. Výše zmíněné mechaniky jsou jen lehkým škrtnutím o to, co vám je schopen Gloomhaven nabídnout, ale rozhodně ukazuje obrovský potenciál, který se v mohutné krabici schovává.

Gloomhaven není pro každého

V případě, že milujete unikátní zážitky, tak už možná otevíráte peněženku, vytahujete kreditní kartu a přemýšlíte, kde najít tolik volného času. Ovšem myslete také na to, že Gloomvahen není odpočinkovou záležitostí pro hraní jednou za měsíc, tomuto světu se musíte intenzivně věnovat, aby vám odhalil veškeré své krásy. Já byl nucen odložit prozkoumávání kobek stranou na čtrnáct dní a návrat zpět byl docela strastiplný. Musel jsem si připomínat, kde a proč jsem co udělal, jakou taktiku pro svůj balíček jsem používal a další detaily. Delší absence je v tomto případě stejně kontraproduktivní jako intenzivní hraní.

S tím se pojí další problém – v kolika lidech hrát? Já zkoušel sólo variantu, jíž si mnozí pochvalují, ale přiznám se, že některé scénáře byly i přes úpravu obtížnosti docela silné kafe. Na Gloomhaven jde vidět, že se profiluje spíše jako kooperativní akce, v níž se trojice či čtveřice hrdinů může dobře naplánovanými kroky vhodně doplňovat a likvidovat nepřátele silou a chytrostí. Jenže k epické čtyřčlenné výpravě musíte mít kolem sebe partu lidí, kteří se s vámi budou pravidelně vídat nad deskou stolu. Nezodpovědní jedinci nejsou v tomto fantasy světě vítáni.

V každém případě vás ovšem nemám v plánu od hraní Gloomhaven odradit, jen se asi nejedná o vhodný dárek začínajícímu hráči či rozlítanému dítěti chodícímu do dalších dvaceti kroužků. Vhodná je pro kované fantasy fanoušky, kteří ocení obrovskou hromadu komponent v krabici. Jen vylupkání kartonků je zábava na půl odpoledne. S velkým počtem žetonů, karet a dalších částí se ovšem váže docela velká porce času, než hru nachystáte. S troškou cviku se pohybuje okolo čtvrt až půl hodiny, záleží na náročnosti scénáře.

Sami asi cítíte, že Gloomhaven se na poličce sporadického deskovkáře neobjeví, protože jej vyděsí cena okolo tří tisíc a obrovská spousta času, jejž by mohl ve hře utopit. Znalci se ovšem tetelí blahem, protože po vydání Twilight Imperium IV a kompletního Mage Knight se na pulty českých obchodů dostává další obrovská stolní hra. O distribuci a překlad se stará společnost Albi, která si tímto zaslouží náš dík a uznání (jen tak dále!) a jež rozhodně s velkými tituly nekončí. Kdopak se už teď těší na výpravný Tainted Grail?

Líbí se nám:

• epicky vyprávěný příběh
• obrovské množství postav (17)
• více než sto scénářů
• upravitelná obtížnost podle počtu hráčů
• inovativní mechaniky (souboje, akční karty)
• levelování a objevování nových postav
• zpracování komponent
• český překlad

Vadí nám:

• delší čas přípravy
• kobky se časem okoukají (ale vždy s jinými nepřáteli a úkoly)
• někdo může mít problém rozloučit se s postavou
• potřeba opravdu soudržné skupiny hráčů (když nehrajete sólo)

Post Scriptum

Říká se, že v nejlepším se má skončit, a v případě této recenze to zřejmě platí dvojnásob. Dnešní recenze deskovky Gloomhaven je v rámci sekce stolních her a mého působení na Zingu posledním počinem, což mě vede k bilancování. Rád bych poděkoval Michalovi, protože mi dal šanci ukázat, že dokážu poskládat slova za sebe tak, že to dává (občas) smysl, a Ondrovi, protože mi na začátku mého počínání dost pomohl. Nakonec se počet takhle naklepaných textů přehoupl hodně přes dvě stovky, což není málo. Mé závěrečné poselství je jasné: Hrajte hry (ať už počítačové či deskové) a dobře se u nich bavte!